ŠKOLSTVÍ A ŠKOLA V ROHOVÁDOVĚ BĚLÉ

Ještě před tímto nařízením vyučoval v čísle popisném 5 zdejší dítky jakýsi Černík-baráčník, vysloužilý voják, kaprál. Každý školák nosil v sobotu do školy za učení groš, dvě polínka a z domova před svátky hrudku másla, pytlík tvarohu, homolky, vejce, len, popřípadě jiné co dům dal. Do této školy se  chodilo jak kdy se hodilo, většinou však jen v zimě. Začínalo se po posvícení (po sv. Václavu). Žáčků přibývalo tolik, že se stěží do malé světnice vešli. Sedávali u zdi, kolem tabule a stolku a krčili se k sobě s tabulkou na kolenou. Školní světnice byla v dřevěné chalupě, stářím již sešlé. Byla nízká s malými okénky, jež propouštěla málo světla, zvlášť když byla vyražená tabulka nahrazena papírem. Stěny trámové měly vypadanou mazaninu a ve stropech se z prken sypala červotočina na hlavy žáčků. V podvalech mezi stěnami byly místy kusy vydrobené a vyhnilé tak, že povedení žáčkové tudy vylézali ven. Aby v zimě netáhlo, byly stěny obloženy zvenku slámou a okna uvnitř mechem. Později, kdy již pro nebezpečí spadnutí „klasy“ nebylo možno pokračovat ve vyučování, opatřila obec světničku v čp. 35,  kde se vyučovalo až do roku 1792. Tam již přicházíval vyučovat bohdanečský pomocník Antonín Stach.

Roku 1788 byl zde jmenován prvním skutečným učitelem Matěj Klucký (nar. 1749 v Osicích, zemřel 1839 v Bělé).

            I tato školní světnice se stala opět nedostatečnou. Roku 1792 byla postavena školní budova, stojící v místech, co dnes stojí pomník padlých z 1. světové války. Škola byla  dřevěná, pokrytá došky, bez podlahy. Učitel vytápěl učebnu sám, dříví dostával od obce a v zimě si nosily děti polínka, aby se více ohřály.

Ve škole měl učitel brkové pero za uchem a rákosku v pravici, na sobě šosatý kabát, pikslu se šňupavým tabákem, velký deštník nebo španihelku (hůlku) – to byly znaky starých kantorů, jimiž se poznali na deset honů. Plat dřívějších učitelů byl velice malý, kdyby si byl kantor nevydělal nějaký groš o svatbách a pohřbech, kdyby mu hospodyňky neposlaly občas bochník chleba, výslužku z hodů, nějaké vajíčko, těžko by se uživil s četnější rodinou a proto měl právo chodit po koledě. Roku 1793 nařídil tehdejší školní direktor Jan Herman sestavit seznam žactva a rodičům určeno platit sobotáles a to za dítě 6-8 roků: ¾ krejcaru, 8-10 roků: 1 krejcar a 10-12 roků: 1½ krejcaru. Tyto částky se postupně navyšovaly.

            Vyučovacích   pomůcek bylo tehdy velice málo, učebna byla chudě zařízena. Ve třídě stála řada škamen, dlouhých, hrubě ohoblovaných lavic, jelikož rozměry nebyly v náležitém poměru k různému věku školních dítek. Také sklon desky scházel. Dále tam stála na stojanu s otvory černá tabule notně odřená, stolek se židlí, jarmárka na knihy a sešity, křída, hadr a rákoska.

            Roku 1798 bylo nařízeno, aby každá škola dostala od obce kousek pole k vyučování štěpařství, což se také v Bělé stalo.

            O zdravotnictví, jako přední podmínce vývinu a zdraví mládeže, nebylo tehdy tak uvažováno jako nyní. Místnosti byly těsné, vzduch po delším vyučování nezdravý. Nebyla žádná ventilace kromě díry u stropu, kterou ještě vrabci ucpali. Osvětlení bylo bídné a dítky v přeplněné třídě musely psát i v nejtmavějších koutech. Čistota nebyla tak brána na přísnou váhu. Ve staré škole podlaha nebyla, až později byla zhotovena a ta byla brzy černá jako zem.

            Vyučování trivia (čtení, psaní, počítání) trvalo až do roku 1870. Když nemohl duchovní na hodinu náboženství, pak měly menší děti slabikování, větší čtení, z počtů adici (sčítání), subtrakci (odčítání), multiplikaci (násobení) a divisi (dělení), což bylo vrcholem počtářského umění nejstarších a nejschopnějších žáků.  Aby se naučili mladší a špatnější písaři lépe psát, „vodili“ jim starší žáci ruku. Učitel dětem předepisoval, pera řezal z brků, které si přinášely. Inkoust si nosily v lahvičce, zavěšené na knoflíku u kabátu.

            Do roku 1869 spravovala školy církev. V každém biskupství byly zřízeny školní obvody (vikariáty) a vikář, jmenovaný biskupem měl dozor nad školami svého obvodu. Od roku 1869 přešel dozor na místního faráře a na místní školní radu. Ve staré škole se konaly zkoušky za zimní běh v březnu a poté zkoušky letní. Zkouškám předcházely služby boží. Potom se ve škole zkoušelo náboženství, mluvnice a počty. Zkoušce byli přítomni pozvaní  hodnostáři, rodiče dítek  i sousedi. Na konci zkoušek byly přednášeny básně, říkání, jež bývaly nejdůležitější a nejvábnější z celé zkoušky. Po zkoušce promluvil k žactvu vikář. Potom učitel přečetl ze „zlaté knihy“ jména vyznamenaných žáků. Ti dostali jako odměnu knihu a děkovný list s nadpisem:  „Odměna pilnosti a dobrých mravů“.   Mimo zlaté knihy pro vynikající žáky byla naopak pro ty z opačného pólu „černá kniha“, na níž bylo napsáno: „Kniha hanby neb kniha černá pro rozpustilé a nemravné děti pro školu bělskou“. Tam bývali zapsáni jen ti největší darebáci a to byla větší ostuda, než sebevětší výprask.

            I do této školy chodila mládež jen do dvanáctého roku svého věku – teprve na opakovacích nedělních hodinách se scházela mládež dospělejší. Docházka byla nepravidelná, libovolná. Málo dítek chodilo pravidelně a určitý čas do školy – některé chodily pouze v měsících zimních a mnohé  se ve škole neukázaly vůbec.  Každé příležitosti bylo využito k zanedbání vyučování. Vždyť i pan učitel vypověděl službu v ten den, kdy byl v Přelouči výroční trh.

            Ze zpráv o visitaci far kraje chrudimského (pod který naše obec kdysi také patřila), kterou vykonal jako komisař J.L. Haye, biskup královéhradecký, v roce 1782 z rozkazu císaře Josefa II je zapsáno: „Škola v Bělé je blízká spadnutí a svému konci“.

            Proto byla v roce 1792 postavena nová školní budova, kde byly přiškoleny obce mimo obec Bělou obce: Bukovka, Habřinka, Kasalice, Kasaličky a Vyšehněvice. Počet dětí asi 80. Roku 1802 se přiškolila Voleč a Habřina Vlčí, které do té doby nikam nebyly přiškoleny. Roku 1805 byly přiškoleny Žáravice a Sopřeč, ale obě obce posílaly děti do Vápna a zdejšímu učiteli odváděly paušálem 10 zlatých ročně.

            Roku 1827 byla vyměněna střešní krytina, kdy šindel nahradil shnilé došky. Náklad nesla vrchnost. Počet dětí  v roce 1855 byl 328, vyučovalo se polodenně. Potom najata od Josefa Balady v čp. 8 světnice. Za vyučování chudých dětí, které nemohly platit sobotáles, připlácely jejich domovské obce: Bělá - 102 zlaté, Bukovka – 52 zlatých, Habřina – 97 zlatých, Kasalice (oboje) - 25 zlatých, Vyšehněvice - 75 zlatých, Voleč - 31 zlatých. 

            Roku  1871 se stal řídícím učitelem Ignác Škroup, který sem byl dosazen z Osic. Byl to syn Dominika Škroupa, řídícího učitele v Osicích a bratr Františka Škroupa, hudebního  skladatele a tvůrce nápěvu naší hymny „Kde domov můj“ z operety Fidlovačka,  kterou otextoval J.K. Tyl. Následujícího roku byl dán na vlastní žádost na odpočinek.

            V listopadu 1875 vznikla u mnohých zdejších občanů myšlenka, postavit si novou a prostornou školní  budovu pro mládež přiškolených obcí, neboť 432 žáků nemohlo ve staré škole a ve dvou najatých místnostech umístit. Tuto snahu velice podporovali zejména učitel Josef  Jeník a starosta Bělé Emanuel Kulich, současně i místní školní rada složená ze zástupců   naší obce,  tak i zástupců obcí sousedních: Voleč, Vyšehněvice, Bukovka a Vlčí Habřina. Obec Voleč podala proti stavbě námitku, neboť si chce sama postavit dvoutřídní školu. Zemská školní rada a zemský výbor jejich návrh zamítly a obec Voleč musela též přistoupit ke stavbě. Nový starosta Bělé Josef Jičínský zaslal zemské pokladně žádost o finanční  příspěvek, která ji vyhověla a udělila na stavbu školy subvenci 2.000 zlatých. Plán stavby zhotovil stavitel Staněk z Chrudimi. Stavba byla zadána v září 1876 staviteli K. Brožovi z Pardubic za cenu 25.550 zlatých. Dokončení bylo 6.října 1877.  12. května 1878 byla školní budova slavnostně vysvěcena a následujícího dne byla zahájena výuka. Jednalo se o čtyřtřídní školu obecnou. Řídícím školy byl ustaven Josef Jeník. Již roku 1881 byla budova rozšířena po získání subvence 1.000 zl. o pátou třídu. Školu navštěvovalo 486 dětí.

             Od roku 1889 byla při stávající škole zřízena Hospodářská pokračovací škola. Tu navštěvovali během zimních měsíců synové hlavně ze zemědělských rodin, kteří si rozšiřovali svoje znalosti. Každým rokem ji navštěvovalo průměrně 23 žáků jak místních tak i okolních hospodářů. Dle tohoto vzoru byla založena obdobná škola v Rovni a následně i v Přelouči.  Činnost školy v Bělé ukončila 1. světová válka. Od roku 1923 byla otevřena první třída Živnostenské pokračovací školy, kterou navštěvovalo po dobu jejího trvání do roku 1932 průměrně 60 žáků. Ti se vzdělávali v živnostenských oborech a to zejména jako švadleny a krejčí.

             Posledního září r. 1905 odešel na trvalý odpočinek řídící učitel Josef Jeník, nar. 1. září 1843 ve Dřítči. V Bělé působil 5 let jako učitel a 27 roků jako správce školy. Vychoval celou generaci zdejšího občanstva. Byl zde zakladatelem Hospodářské čtenářské besedy, občanské záložny a staral se o stavbu nové školní budovy. Za své zásluhy o blaho obce byl obecním zastupitelstvem jmenován čestným občanem obce. Počátek světové války v r. 1914 pro školu přinesl velké přesuny učitelstva. Bylo nutno třídy spojovat, zavést střídavé vyučování, zastupování atd. V každé třídě se za rok vystřídalo několik učitelů a tím utrpěl prospěch žactva. Školní návštěva v dalších válečných letech poklesla, neboť mnohé děti musely pomáhat doma při práci za ty, kteří odešly do války. Také pokleslo mravní chování žactva – otcové bojovali za mocnářství a matky na výchovu mnoho času neměly. V roce 1917 pro nedostatek uhlí trvaly uhelné prázdnin od 24. listopadu do 14. ledna 1918. Od 1. listopadu 1920 byla na základě žádosti místní školní rady a zastupitelstev okolních obcí zřízena  I. třída měšťanské školy s pobočkou (a,b).

            Protože se jevil nedostatek bytů pro učitele a hlavně proto, že byty ředitele a školníka bylo třeba využít pro výuku, bylo rozhodnuto o výstavbě domu pro učitele. Byl zakoupen pozemek a stavba za 375.000 Kčs byla v roce 1921 zadána staviteli Ludvíkovi z Přelouče. Dům se čtyřmi byty byl dostavěn a předán v září 1922 novým nájemníkům. Ještě dnes pamětníci tento dům nazývají „školák“.

            Na základě zák.č. 233/35 z roku 1935 o újezdních měšťanských  školách byli zástupci obcí v okruhu 7 km od Rohovládovy Bělé sezváni a jednáno s nimi o připojení ke školnímu újezdu Rohovládova Bělá. Tolik historie.

             Od té doby následoval vývoj školy podobně jako v jiných obcích, na  jejichž teritoriu se školy nacházely. Obec Rohovládova Bělá byla stále brána jako historicky přirozené  centrum služeb pro okolní obce (kostel, hřbitov, pošta, lékař, škola...).

            Bohužel stav školní budovy vystavěné na sklonku 19. století byl pro výuku stále složitěji udržitelný. Kapacita nestačila, zajištění obědů velice složité, tělocvična na druhém konci obce (Orlovna), budova byla na hranici statické bezpečnosti. Kontrolou stavu stavebních prvků bylo v šedesátých letech minulého století zjištěno, že dřevěné nosné trámy stropů ve všech podlažích jsou v místě uložení do stěn z valné části ztrouchnivělé. Následně bylo vydáno demoliční nařízení. Proto bylo v sedmdesátých letech minulého století rozhodnuto, že bude dodavatelsky vystavěna nová škola včetně tělocvičny a jídelny. Jednalo se o čtyři pavilóny propojené spojovacími chodbami. Současně obec rozhodla o výstavbě samostatné budovy mateřské školy, budované jako akce „Z“, to znamená svépomocí občanů. Již v šedesátých letech minulého století byly uzavřeny „obecné“ školy v Sopřeči a ve Volči. Ještě na přelomu 20. a 21. století navštěvovalo školu více jak 400 dětí z celkem deseti spádových obcí. 

            V souvislosti se změnami v naší zemi v devadesátých letech dvacátého století bylo přistoupeno k rekonstrukci historické budovy proto, aby i nadále mohla sloužit pro výuku dětí.  Byly použity do té doby neznámé konstrukční stropní prvky. To umožnilo využít bývalé půdní prostory pro specializované učebny výtvarné a hudební výchovy a počítačovou učebnu. Podstatná část přízemí byla využita pro potřeby obce, kde jsou kanceláře obecního úřadu, obřadní místnost a obecní knihovna. Škola zde má pro své potřeby jednu ze dvou družin.

            Protože došlo vlivem demografického vývoje ke snížení počtu dětí a rekonstrukcí zmíněné historické budovy k navýšení výukových kapacit, stal se jeden z nejmladších pavilónů kapacitně nadbytečný. Obec, jako zřizovatel školy se rozhodla v roce 2010 využít tuto budovu  pro rekonstrukci na sedm pečovatelských bytů.

             Škola s první až devátou třídou má kapacitu 300 dětí je v současnosti využívána z jedné poloviny. Mateřská škola pro více jak padesát dětí je stále již několik let plně vytížena.

Na závěr drobné doplnění: v zápisech jsou uváděny dva názvy naší obce a to Bělá a  současný název Rohovládova Bělá. Do roku 1923 byl uváděn název Bělá, případně Bělá u Přelouče. Až právě v roce 1923 byl obci tento název změněn na Rohovládova Bělá. Rohovlad z rodu Bukůvků (majitelé sousední osady Bukovka) získal naši osadu jako část dědictví při dělení rodinného majetku někdy na počátku druhé poloviny 14. století.

Sepsal dle obecní kroniky a doplnil z osobních poznatků člen KPP Petr Černý, Rohovládova Bělá.