VYLOUPENÍ LEJHANCOVA KLENOTNICTVÍ V ROCE 1939

Při běžné služebné pochůzce po Wilsonově třídě dne 15. 6. kolem jedné hodiny po půlnoci si pardubický strážník Stanislav Lorenc všiml, že ve zlatnictví pana Čeňka Lejhance, nejznámějšího a největšího klenotnictví (dům č. 65, firma Č. Lejhance zde sídlila od r. 1924, kdy se sem přestěhovala z Jindřišské ul., poznámky autora) v Pardubicích se nesvítí, ačkoliv ještě před okamžikem byla výloha rozsvícena za pomocí bezpečnostních světel. Strážník nahlédl okénkem v kovovém závěsu dovnitř a postřehl postavu muže, který mu vzápětí posvítil baterkou do očí. Oslepený strážník alarmoval okamžitě majitele firmy zvonkem. Tušil, že se pachatel pokusí dostat z domu č. 65 přes zahrady směrem k Pasáži, proto se rozhodl, že celý trakt domu oběhne a lupiče chytí tam. Skutečně se s ním střetl v Pasáži. Neznámý muž s balíčkem v ruce nezaváhal a okamžitě na strážníka Lorence vystřelil z revolveru. Kulka škrábla strážníka pod pravým okem. Sám reagoval dvěma výstřely, které však prchající lupiče minuly. Lupič ještě vypálil na strážníka tři rány, ale i on minul. Pak zmizel za nárožím zadního traktu domů do Jindřišské ulice. Stejně se vypařili i jeho komplicové, kteří střežili okolí. Při přestřelce byla poškozena tabule nad výlohou holiče Havla. Podle výpovědi jednoho chodce běžel lupič směrem do Smilovy ul. a dál k elektrickým podnikům. Do Pasáže se dostal skutečně přes zadní trakty domu č. 63, kde bydlel architekt Novotný. Bylo zjištěno, že pachatel odcizil v klenotnictví zboží v ceně 87. 000 K! Zajímavostí bylo, že největší pardubický klenotník nebyl proti krádeži pojištěný! Pachatel se dostal do klenotnictví přes dům. Ing. Novotného (č. 63) a přes zahradu velkoobchodníka Jičínského. Dvorem Lejhancova domu pronikl do průjezdu  a zdolal bezpečně všechny visací známky. Ty odnesl s sebou. V domě pak přerušil el. vedení a zhasl noční osvětlení ve výloze. To byla chvíle, kdy se před obchodem objevil strážník Stanislav Lorenc. Podle výpovědi strážníka se jednalo asi o 170 cm vysokého muže, silnější postavy s vystouplými lícními kostmi. Pátraní po zmizelých klenotech, jejichž popis byl rozeslán do okolních měst a vesnic, bylo dlouho bezvýsledné. Lupič musel mít určitě dobrého informátora!

Hned v následujícím čísle se objevila odměna za dopadení pachatele, která byla vyhlášena Č. Lejhancem. Ve výzvě uvedl, že vyplatí tomu, kdo ho přivede na stopu, vedoucí k odhalení neznámého pachatele, odměnu ve výši 10% hodnoty odcizeného zboží jež bude v případě dopadení vráceno.

Tři roky byla pardubická veřejnost napínána, než došlo k vyřešení kriminálního případu. Bylo zjištěno, že v roce, kdy bylo Lejhancovo klenotnictví vyloupeno, pronajal jistý pardubický soukromník F. Klečka čp. 415 v ul. Sladkovského místnost jakési Anně Kolářové, která, jak mu sama sdělila, pocházela ze Suchého Vrbna. Zaplatila pronájem dva měsíce napřed s tím, že si v Pardubicích hodlá zavést sběrnu nebo obchod s prádlem. Ten však nikdy nezaložila. Koncem června se vystěhovala do Poděbrad.

Za jejího pobytu v Pardubicích ji několikrát navštívil muž, kterého bytnému představila jako svého bratra, který je úředníkem na ředitelství drah v Hradci Králové. Kolářová  i domnělý bratr chodili velmi elegantně oblečeni a v Hradci Králové byli častými hosty hotelu Střelnice. Jezdili do lázní a měli podle všeho značné peněžní konto.

Dne 15. 6. 1939, jak již bylo výše uvedeno, se strážník S. Lorenc střetl s neznámým mužem, který podle všeho byl pachatelem loupeže klenotů. S. Lorenc poslal podle svých vlastních slov na strážnici pro posilu, ale než se dostavila, došlo ke střetu se zločincem. V okamžiku, kdy byl zloděj vyzván, aby se zastavil a zvedl ruce nad hlavu, se rychle otočil a vykřikl „Počkejte!“ Strážník zaváhal a v ten okamžik lupič vystřelil. Strážník pohotově střelbu opětoval. Výstřely se minuly cíle, jen Lorencova tvář byla ožehnuta, takže byl dočasně oslepen a nemohl hned pachatele pronásledovat.

Při dalším pátrání bylo zjištěno, že z bytu, který si na dva měsíce Anna Kolářová pronajala ve Sladkovského ulici, bylo velmi dobře vidět na Lejhancovo klenotnictví. Zatímco Kolářová žila střídavě v Pardubicích a v Hradci Králové (Jiříkova ul. č. 239), byl sledován její domnělý bratr. V Českých Budějovicích byl nakonec jako podezřelá osoba zatčen. Vyklubal se z něho 41letý klempíř a nebezpečný lupič pokladen Josef Christelbauer z Českých Budějovic. V roce 1935 po trestu za vyloupení několika pokladen byl propuštěn z donucovací pracovny v Ruzyni a od té doby se pod falešným jménem skrytě pohyboval. V A. Kolářové byla zjištěna jeho manželka (nar. 1892 v Bojanovicích, Zbraslav). Byla celkem 28krát trestaná. Při zatýkání v Pardubicích měla ve vlasech ukrytou tisícovku! Její doklady na jméno Kolářová patřily švagrové.

V bytě zadržené byl nalezen bubínkový revolver se sedmi  ostrými náboji. Pražské pátrací četnické ústředí zjistilo v této zbrani a kalibru střel revolver a náboje, jichž použil lupič na útěku z Lejhancova klenotnictví. [1]

Korunou na celém případu bylo, že údajně oba zadržení nabídli Lejhancovi kradené šperky k odkoupení! Otázkou zůstalo, kam se poděla kořist? Místo úkrytu se ze zločinců nepodařilo dostat.

Oba zatčeni skončili ve vazbě krajského soudu v Jičíně. Při konfrontaci poznal strážník S. Lorenc v Christelbauerovi muže, kterého onoho 15. 6. pronásledoval. Ten vše dlouho popíral. Předmět doličný nikdy údajně nedržel v ruce, pardubické Lejhancovo klenotnictví nejenže nikdy nenavštívil, dokonce o něm vůbec nevěděl, že existuje! Nakonec se však ke všemu přiznal, stejně tak i jeho společnice.

Policie nevylučovala, že se Christelbauer zapletl i do vyloupení poštovního autobusu na trati Holice - Pardubice v prosinci 1937, z něhož neznámý pachatel odcizil 108. 000 K. Ale o dořešení tohoto případu se již pardubická veřejnost nedočetla.