ARCIDĚKAN PETR ELIÁŠ

Po celou dobu okupace byl Petrův otec, npor. Vladimír Eliáš zapojen v protinacistickém odboji. Naštěstí nebyl nikdy prozrazen. Ilegální činnost se mu dařilo před svými blízkými tak úspěšně tajit, že si jeho mladší synové z doby války v Pardubicích vybavují jen večerní obchůzky ztemnělým městem, když je otec bral na kontrolu zatemnění, 

na kterou jako zaměstnanec magistrátu musel dohlížet. Petrův mladší bratr Bohuslav vzpomíná, že byli s Petrem právě u dědy ve Chvojenci a vezli se na voze se senem, když v dálce nad Pardubicemi zahlédli na obloze zářící letadla. Několik okamžiků poté se zdáli ozval hluk, nad městem se objevil černý kouř, který se táhl směrem k Hradci Králové. Oba chlapci se tak stali svědky nejtěžšího bombardování Pardubic 24. srpna 1944.[1]

Tragicky vstoupila válka do života rodiny Eliášových až v samém závěru. Dne
8. května 1945 kolem jedenácté hodiny dopoledne se npor. Vladimír Eliáš dostavil, spolu s dalšími důstojníky čs. armády, na výzvu revolučního národního výboru v Pardubicích před budovu radnice. Odtud se důstojníci, oblečení v uniformách čs. armády, vydali na pochod městem k prozatímnímu vojenskému velitelství a poté k převzetí areálu vojenského letiště z německých rukou. Jako důstojník s nejvyšší hodností kráčel Vladimír Eliáš v čele skupiny. Na dnešní třídě Míru, poblíž křižovatky s ulicí Sladkovského, míjela pochodující skupinu důstojníků kolona německých vojenských vozidel, několik vozů s kolopásy, plně obsazených německými vojáky, a také několik osobních vozů. Jeden z obrněných vozů úmyslně najel do skupiny důstojníků a současně byla z vozu zahájena palba z kulometu. Incident si vyžádal 16 zraněných, dvě z těchto zranění byla zranění smrtelná. Krátce po převozu do nemocnice svým zraněním podlehl Vladimír Eliáš.[2]

Po smrti svého muže se Anna Eliášová ocitla se svými pěti nezletilými syny zcela bez prostředků. Vdovský důchod jí byl přiznán teprve dodatečně. Proto ráda přijala nabídku bydlení od svého mladšího bratra Jaroslava, který se po válce stal národním správcem hotelu Zlatý lev v Liberci, a roku 1946 se k němu s rodinou přestěhovala. Poté, co její bratr roku 1948 emigroval,[3] zažádala Anna Eliášová jako vdova po hrdinovi odboje o byt. Získala jej v Liberci, v Klášterní ulici č.p. 3, kam se dětmi záhy přestěhovala.

Základní školu tak Petr Eliáš dochodil v Liberci. Po jejím ukončení nastoupil na arcibiskupské gymnázium v Praze. To však bylo roku 1952 uzavřeno. Studium tedy Petr Eliáš dokončil na gymnáziu v Liberci. Už v době středoškolských studií bylo jeho velkým přáním vystudovat teologii a stát se knězem. To mu však nebylo umožněno. Vystudoval tedy na ČVUT fakultu Chemicko–technologickou, obor makromolekulární chemie.[4]Krátce po své promoci roku 1956 působil jako praktikant v Povážských chemických závodech v Žilině, po praxi nastoupil na umístěnku do zaměstnání v továrně na plastové výrobky Plastimat v Jablonci nad Nisou, kde pracoval v provozu, jelikož tu pro něj nebylo uplatnění odpovídající jeho kvalifikaci. Po třech letech změnil zaměstnání. Pracoval jako inženýr chemie v Krajském 

vodohospodářském středisku rozvoje a investic v Liberci.[1] Práce jej však vnitřně nenaplňovala, snil o dráze duchovního. Znovu se pokusil ucházet o studium teologie, avšak i tentokrát byl odmítnut s poukazem na skutečnost, že jednu vysokou školu již vystudoval a studovat další již nemá nárok.[2]

Jaký byl Petr Eliáš jako člověk? Podle svědectví svého mladšího bratra Bohuslava byl uzavřený, zahloubaný, cílevědomý a na sebe velmi přísný. Obdobně charakterizoval Petra Eliáše i autor jeho kádrového posudku: „Politicky nebyl nikdy organizován a o veškeré dění v našem státě se nezajímal. Jeho snahou také nikdy nebylo se jakýmkoliv způsobem zapojiti, takže současné politické poměry v našem státě plně přehlížel. Veškerá jeho činnost a zájem spočíval v náboženském fanatismu a oddanosti římsko-katolické církvi. Nesmiřitelně vystupoval proti kontrole státu nad církví a z těchto pramenů také vycházely jeho osobní závěry a nakonec i nepřátelství k socialistickému zřízení v našem státě. Ve své náboženské vzdělanosti a širokým studiem náboženských knih byl mezi věřícími považován za kapacitu s širokým rozhledem v náboženském směru.“[3]

Petr Eliáš byl náruživý čtenář, avšak nejen náboženské literatury. Měl velký talent na jazyky. Plynně hovořil polsky, rusky a anglicky, učil se německy. Stejně jako celá jeho rodina měl kladný vztah k hudbě. Anna Eliášová své syny k hudbě vedla, každý z nich hrál na nějaký hudební nástroj. Za studií v Praze nevynechal Petr Eliáš jediný koncert České filharmonie, i po studiích rád navštěvoval koncerty klasické hudby a operní představení. Vedle studia jazyků a hudby bylo jeho velkou zálibou cestování. Vydělané peníze si spořil      a jednou za rok se pak vypravil někam na dovolenou. Několikrát pobýval i v cizině, v Polsku, Maďarsku a NDR, v roce 1962 se se zájezdem podíval i do Rakouska.[4]

Mimo jiné právě kvůli této cestě se Petr Eliáš ocitl roku 1963 v zorném poli československé Státní bezpečnosti (StB). Krajská správa ministerstva vnitra v Ústí nad Labem, konkrétně 3. odbor, 2. oddělení, referát 331, podal 25. února 1963 ke schválení Návrh plánu rozpracování kongregace Těšitelů v Severočeském kraji.[5] Podle propozic plánu byli tehdy v Severočeském kraji evidováni tři členové kongregace, jeden kněz mimo duchovní správu a dva frátři. V rozpracování Okresního oddělení Ministerstva vnitra (OOMV) v Liberci se však nacházela i jistá Marie Růžičková z Liberce, údajná spojka kongregace Těšitelů mezi ČSSR a Rakouskem, a také Petr Eliáš, „který se zúčastnil v roce 1962 zájezdu do Rakouska a měl ve Vídni sjednávat věci týkající se kongregace.“[6] Dle autora zprávy, operačního pracovníka npor. Milana Marka, se Petr Eliáš dopustil protistátní činnosti již roku 1956, na praxi v Povážských chemických závodech v Žilině. Tehdy měl zaslat jistému P. Vtípilovi do Zlatých Moravců „dopis o celé výrobě v závodě, který byl špionážního charakteru.“[7] A již za svých studií na gymnáziu v Liberci měl Petr Eliáš projevovat zájem o ilegální odchod do zahraničí. Podle poznatků III. správy Ministerstva vnitra v Praze navštívil Eliáš při svém zahraničním zájezdu roku 1962 klášter Těšitelů ve Vídni, kde měl být „vytěžován k poznatkům o církevním životě v ČSSR.“[8] Zpráva dále konstatuje, že rodiny Růžičkových a Eliášových jsou silně nábožensky založené a vzájemně se stýkají. Z těchto poznatků její autor vyvozuje závěr, že „lze předpokládat, že obojí (rodiny) se zapojili do nepřátelské činnosti po linii Těšitelů.“[9] Proto mají být obě rodiny důsledně sledovány a prověřovány.