TA MARIE TEREZIE MĚ MRZÍ DODNES

Jmenoval se Jiří Kotyk, před jménem měl podivná čtyři písmenka PhDr. a já dlouho nechápal, jak může doktor učit. Ve své tehdejší naivní hlavičce dvanáctiletého sprintera a skokana do dálky jsem titul doktor spojoval jako většina mých spolužáků s lékařem. Lékař a učí dějepis? Snad je tu jen jako nějaká výpomoc?

            Doma mi vysvětlili, že se jedná o titul doktor filozofie a že je to akademický (valil jsem oči) titul, který ukazuje, že onen člověk studoval dál po vysoké škole. Okamžitě můj respekt k tomu člověku vzrostl.

            Pak začal pan učitel Kotyk vyprávět. Chodil po třídě a všechny potřebné informace měl v hlavě. „Jak si to může všechno pamatovat?“ říkal jsem si v duchu a kroutil hlavou. Jeho vyprávění bylo pro mě vždy událostí. Klidný rozvážný hlas, pomalý zápis na tabuli a především bravurní zodpovězení každé otázky (i mých zvídavých) mě fascinovalo. Na hodiny dějepisu jsem se těšil a začal se ten podivuhodný předmět, který učil podivuhodný člověk s vousy, učit s takovou vážností, že jsem doma vzbudil podezření, že z dějepisu musím propadat.

            Měl jsem vždy za jedna a začal se pídit po dalších informacích. Za ušetřené peníze jsem si kupoval knihy o historii a „Ježíška“ prosil o další. V mé knihovně museli J.Verne, K.May a F.Flos (ať se páni spisovatelé nezlobí) ustoupit knihám historickým. Kupoval nebo půjčoval jsem si knihy ryze vědecké, kterým jsem ovšem poskrovnu rozuměl, ale cítil jsem se důležitě. Zjistil jsem, že v sedmé třídě mě vousy nemůžou narůst, což byla škoda, protože jsem našeho dějepisáře začal napodobovat.

            Doma jsem s vážnou tváří mluvil o tom, že se stanu učitelem dějepisu! Částečně ustoupil dokonce i sport i když jsem byl vyhlášen (neskromně řečeno) nejlepším sportovcem třídy. Z osmé třídy si pamatuji jednu příhodu, která mě tehdy „těžce ranila!“ Tu hodinu byla naše třída jako z divokých vajec. Není tedy divu, že se pan učitel Kotyk rozčílil (i učitelé jsou jen lidé) a začal nás nemilosrdně likvidovat. „K tabuli půjde Borovec!“ ozvalo se a já znovu pocítil zásadní nevýhodu svého příjmení, které bylo první v abecedě! Kráčel jsem sebejistě k tabuli. Marušku Terezii jsem uměl v pohodě. Dokonce nějakou tu zajímavost kolem jejího života navíc. Moje pýcha byla rázem zchlazena. Po několika šikovně položených  otázkách jsem ze sebe stěží vykoktal několik holých nesmyslů, nad kterými by historik upadl do bezvědomí, a sedl jsem si s pětkou v žákovské knížce! Padlo ještě několik nedostatečných a ve třídě byl klid, jako bychom zapomněli dýchat. To bylo poprvé a naposledy, kdy jsem pana učitele Kotyka viděl rozčileného. Bral jsem onu nedostatečnou jako trpké příkoří a hned příští hodinu se rozhodl, že život Marušky Terezie přednesu ještě jednou. Byl jsem vyvolán. „Ta pětka se ruší, nebylo to fér!“ ozvalo se od katedry a já sledoval, jak je ošklivá známka přeškrtnuta. Během krátkého přezkoušení jsem si sedl s jedničkou a cítil v sobě vděčnost. Ten člověk mě nezklamal! Byl přesně takový, jakého jsem znal.

            Uběhlo mnoho let. Stal jsem se učitelem dějepisu a zdaleka jsem netušil, že se se svým bývalým učitelem dějepisu setkám znovu. Tentokrát na schůzi redakční rady ZKPP. Poslal jsem v roce 1996 svůj první článek do tohoto časopisu. Byl přijat a byla mi nabídnuta další spolupráce. Ochotně jsem ji přijal. Rozhodl jsem se k dalšímu studiu a udělat si doktorát. Pan dr. Kotyk se mezitím stal vysokoškolským učitelem. Ani ve snu mě nenapadlo, že jednou nastoupím na jeho místo. I když mé působení na Historickém ústavu Univerzity Hradec Králové trvalo jen krátce, vážím si toho. Doktor Kotyk mě nabídl spolupráci a v mnohém mi pomohl. Obdivoval jsem, když se rozhodl pro druhý doktorát. Vykročil jsem v jeho dalších stopách. Poté, co jsem druhý doktorát získal, jsem se rozhodl k dalšímu studiu, tentokráte geografie. Dějiny jsou události v prostoru a prostor, to je geografie. Pochopíme-li obě vědy ve vzájemné souvislosti, pochopíme především historii, odůvodnil jsem své další studium překvapenému doc. Vítkovi, kterého si rovněž velmi vážím, z přírodovědecké fakulty v Hradci Králové, který nebral mé rozhodnutí pokračovat ve studiu docela tak vážně.

            Je to štěstí, když se člověk setká s někým, kdo se stane jeho vzorem a ukáže mu další cestu. Byla to náhoda nebo osud (ostatně obojí považuji za totéž), že tehdy do naší třídy vstoupil onen vousatý muž, který se stal jedním z mých vzorů a kterého si dodnes nesmírně vážím nejen jako učitele, vědce, ale především jako člověka. Škoda jen, že na našich školách nechodí takových vousatých mužů se schopností zaujmout a zapálit pro věc více.

„Pane doktore, děkuji!“

Váš bývalý žák Petr Borovec