Jak Pardubičtí pálili cihly roku 1794

vodní kanál vybudovaný už koncem 15. století. Ještě blíž se nacházel malý obecní
rybník napájený potůčkem, který odděloval objekty cihelny od pozemku, na němž se
brala hlína k cihlářské výrobě.5)
První práce na výstavbě cihelny započaly koncem roku 1793. 16. prosince tesařský
mistr Jan Horák se sedmi pomocníky porazili patnáct dubů ve farním lese, „z těch
vytesáno sloupů po 3 loktech délky 24 kusy, křížů pod ty samé 24 kusy“. Další trámy už
následně tesali ze dřeva měkkého, zvláště jedlového. Příprava materiálu se ale protáhla,
a to až do konce března následujícího roku. Zedníci zatím stačili připravit pod
každý ze čtyřiadvaceti sloupů kamennou podezdívku, načež tesaři začali sesazovat
konstrukci velké kůlny - cihelny. Se svou prací skončili 10. května a po nich nastoupili
dva pokrývači, kteří do 14. června pobíjeli střechu šindelem.
Cihlář Josef Albrecht se v místě ubytoval v nájmu u kováře Jana Nanky už v září
1793, jeho smlouva s městem ale platila až od 28. dubna 1794, což je datum, kdy už
bývaly práce v cihelnách po zimě v plném proudu. V tomto případě se ale zdá, že
surovina k výrobě nebyla nachystána, protože město zaplatilo nádenické síly, které
měly napomoci nastalý časový skluz vyrovnat. Podle výkazů práce začalo sedm pomocníků
(mezi ženami to byl jediný muž!) rovněž 28. dubna kopat hlínu a odvážet ji
z hliniště. O pořizování nářadí se nic nepíše (snad už se nacházelo v inventáři obce),
ale v blízkých obecních cihelnách na témže panství se při této práci používaly hlavně
široké motyky a okované lopaty.6) Hlína se z hliniště odvážela v dřevěných kolečkách
k cihlářským žumpám. Žumpy, které písař v Pardubicích zapsal jako „sumpfy“, byly
jámy roubené často po stranách dubovými fošnami či jedlovými trhanicemi (to byly
silnější a hlavně širší fošny), na dně vyložené prkny.7) Velikost žump ani jejich počet
v pardubické cihelně neznáme, ale můžeme si je alespoň zhruba představit podle příkladů
odjinud. V Bohdanči se roku 1716 do cihlářské žumpy vešla hlína na tisíc cihel,
to představuje asi tři kubické metry. Hloubka žump mohla být kolem jednoho metru,
jak o tom svědčí dobové ikonografické prameny.8) Cihelny srovnatelné velikostí s pardubickou
měly nejčastěji dvě žumpy.9) Tato zařízení bývala umístěna pod střechou
hlavní kůlny nebo pod zvláštním menším přístřeším, které je krylo před přímým
sluncem.10) Hlína zde byla zalévána vodou a „kvasila“. Při tom v ní docházelo k řadě
fyzikálně chemických a biologických procesů, které ji potřebně zkvalitňovaly. Přestože
se pracovalo v blízkosti potoka a rybníka, voda k výrobě se brala ze studny. Z ní
ji vytahovali v okovu zavěšeném na řetězu s okem pomocí vahadla.11) Aby si ušetřili 

práci s přenášením vody, bývaly od studny k žumpám vedeny dřevěné tesané žlábky,
které vodu rozváděly, jak máme doloženo z okolních cihelen.12)
Další dva pardubičtí nádeníci vyhazovali dřevěnými lopatami namočenou a uleželou
hlínu ze žump a nohama ji prošlapávali. Že hlínu „tlapali“, tedy hnětli na dřevěných
podlážkách položených vedle žump, víme opět z blízkých cihelen.13) Prošlapaná
hlína se poté dostala cihlářovi na pracovní stůl14) (obvykle označovaný jako „štok“,
v Pardubicích „verkštat“).
Cihlář měl na stole dřevěnou formu. Víme, že Josef Albrecht pracoval s formou,
která neměla dno, protože truhlář mu vyráběl „prkýnka k odnášení cihel“. Jak se s takovou
formou pracovalo: forma (rámeček s rukojetěmi) naplněná hlínou ležela na prkénku,
cihlář přebytečnou hlínu z formy seříznul, například dřevem nebo drátem,
formu zvednul a vyformovanou cihlu odnášel pomocník na prkénku na pracovní plac
vedle stolu, kde ji vyklopil na zem. O značení pardubických cihel výrobním kolkem
není možné nic říci, cihly tehdy vyrobené nebyly dosud identifikovány. Z podobného
důvodu nelze zatím upřesnit ani způsob použití písku při sledované výrobě. Přitom
víme, že „ostrého labského písku k dělání cihel“ bylo užito v námi odhadovaném přepočtu
množství asi ¼ litru na cihlu. Snad tedy šlo o vysypávání formy pískem, aby
se cihlářská hmota nelepila k formě, možná se písek užíval také k vytvoření pláně,
na níž se cihly rovnaly k sušení. Vedle toho lze uvažovat také o tom, že cihlář formu
u stolu občas oplachoval v nějaké nádobě. Podobně nevylučujeme, že mohl mít stůl
podle potřeby postavený pod střechou cihelny a pracovat tak pohodlněji v parných
dnech stejně jako v čase dešťových přeháněk, jak to ukazují už četnější fotografie
cihelen na konci 19. a ve 20. století.
Dosti přesně jsme zpraveni o počtech cihel, které pardubický cihlář v každém
šestidenním pracovním týdnu po celou pracovní sezónu vyrobil. Z poměrně unikátního
týdenního výkazu je patrné, že denně vyformoval přibližně 1 000 kusů cihel (viz
Příloha 2).
Údajů o procesu sušení cihel náš materiál příliš neposkytuje. Je ale nanejvýš pravděpodobné,
že cihly se první dny sušily na volné pláni a poté se přemisťovaly pod
střechu kůlny k doschnutí. V námi sledovaném případě lze pouze uvést, že cihly,
které šly k vypálení do pece, se předtím sušily na vzduchu nejméně čtrnáct dní (tak
tomu bylo před výpalem první pece v polovině června).

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 11-12/2016