MOJE VZPOMÍNKY NA JIŘÍHO PIŠTORU

Naším prostorem byla blízká Olšinka, kde jsme prohrávali potyčky s drsnými
kluky z Karloviny a po vzoru Rychlých šípů jsme prolézali dvory a zahrady domů
v Jiříkovce, Jindříšské, na Kozím plácku za Dělnickým domem a poznávali tu další
kluky. To už ale byla válka a my tu potkávali ženy se žlutou hvězdou na šatech, které
nás někdy prosily, abychom jim zašli do obchodu něco koupit. Židé tam odpoledne,
navečer, nesměli.
A pak přišel pro Jirku nečekaný úder – Němci mu pro aktivní účast v heydrichiádě
popravili otce. V úzkosti z toho, co se stalo a strachu, co bude následovat, se spolu
s matkou k sobě úzce přimkli, a s léty to spojení přerostlo v nezdravou závislost, která
natrvalo poznamenala jejich životy.
Ve školním roce 1943/44 se Jirka hlásil do primy reálného gymnázia a kupodivu
prošel a byl německou cenzurou přijat. My jsme až do roku 1945 se zaujetím dělali
žákovskou lehkou atletiku a vyhnuli se tak účasti v Moravcově Kuratoriu pro výchovu
mládeže, ale pak jsme hned, jak to šlo, vášnivě skautovali, kde se Jirka pro svůj hvězdářský
koníček stal Jupem (Jupiter).
Někdy v kvartě jsme si dodali odvahy a šli si do tiskárny „Vokolek“ říci o čtvrtky
čistého papíru; nebyl k mání. Seděl tam pan Vlastimil Vokolek a na co že to potřebujeme.
Uhýbali jsme a styděli se řící, že cosi sepisujeme. My jsme tenkrát na gymplu
měli smůlu na češtináře, a pan Vlastimil nám vykládal o české předválečné umělecké
avantgardě, francouzské literatuře, naší katolické moderně, a půjčoval nám knížky.
Jirku velice povzbuzoval v dalším psaní poezie a odhodlání publikovat. Jirka byl v té
době poučeným čtenářem poezie a bylo přirozené, že v jeho verších byly znát ohlasy
na básníky, kterými se právě zabýval.
V sextě jsme od oktavánů převzali školní časopis SOS a učili se redigovat. Jirka
tu měl několik básniček pod značkou –jpš -, postupně jsme měli četná nedorozumění
s vedením školy a svazáckou organizací, až jsme museli skončit. Blížila se maturita,
v zemi probíhaly politické procesy a nemuseli bychom ji udělat. Vše dobře dopadlo
a Jirka se hlásil do Prahy na literární vědy a estetiku – a nebyl doporučen. Rozhodovaly
o tom stranické organizace, uliční výbory, domovní důvěrníci a kdoví kdo ještě.
Jirka měl totiž na krku sociálně demokratické rodiče a otce, který se sice postavil
nacistům, ale ve spojení se západním odbojem.
Za této situace se Jirka rozumně uklidil do dělnické profese a po roce si zažádal
do Olomouce na češtinu a dějepis; říkalo se totiž, že v moravském závětří jsou
mírnější poměry, a vyšlo mu to. Ale ještě než tam odešel, konvertoval ke katolictví 

a byl pokřtěn jako Kvido. V Olomouci si Jirka prožil neopakovatelnou radost z otištění
svých veršů a svého jména v ostravském Červeném květu, Hostu do domu, Plameni,
Literárních novinách…
Po absolvování v roce 1956 se k překvapení všech rozhodl, jak si dobře vzpomínám,
pro manuelní zaměstnání. Dost dobře nevím proč, ale obecně řečeno, potřeboval
se usebrat. Na místo metodika v Okresní knihovně nastoupil až za rok.
V té době však už byl pro kamarády napůl ztracený. Zdržoval se doma, pilně psal,
dopracovával se vlastního básnického výrazu a chystal sbírku.
V roce 1960 jsme se brzy zjara s přáteli a kanoemi vypravili na obtížnou říčku
Desnou. Byl to krásný, a nejen vodácký zážitek. Jirka tam našel to, co už dlouho
hledal, název pro svoji první básnickou sbírku. Učarovaly mu tam na dně řeky
utopené hodiny. Šedesátá léta pro něj byla samozřejmě velikou vzpruhou a nadějí
na život na svobodě. Prostředí a vztahy ve Svazu československých spisovatelů,
kam v roce 1962 odešel, ho sice naplno vtáhly do pražského dění, ale psát nepřestal.
Vyšla mu druhá sbírka a chystal další, ale ta mu bohužel mohla vyjít až posmrtně
v samizdatu.
My dva jsme se v těch letech vídali jen zřídka. Já dálkově studoval, měnil zaměstnání
a narodil se syn. Dnes, a není to poprvé, si říkám, zda by se něco změnilo,
kdybych mu byl blíž, ale asi ne. Byl už na útěku ze života…