STARÉ DOMY VYPRÁVEJÍ - 19. DÍL

František Lexa
Podle Sakarova místopisu tu pred požárem roku 1507
stával t. zv. Tranduv dum, ten však shorel. Roku 1515 je tu
krátce veden písar Burjan, autor oslavné básne o výstavbe
mesta po požáru roku 1507. Burjan vede také 1. mestskou
gruntovní knihu. Roku 1516 – za Viléma z Pernštejna – je tu doložen Jan Rojek, jenž
platil 200 kop míšenských, po nem roku 1522 nožír Jirík Žák (plat 250 kop míš.) Roku
1526 (mezník ceských dejin – konec Jagelloncu) byl dum v majetku Jana z Pernštejna
a žili v nem panský úredník Beneš z Bukovky a Šimon apatykár. Práve za nej se zacalo
mluvit o tomto dome jako o „Pernštejnské apatyce“. Nový majitel Pardubic Jaroslav
z Pernštejna roku 1549 prodal dum Janu Rozhovskému z Rozhovic za 500 kop míšenských.
V letech 1552–53 byla majitelkou paní Anna Libánská. Roku 1554 dum koupil
(opet za 500 kop míšenských) písar Matyáš Trojan Levhartický, jehož ženou byla paní
Magdalena z Veimile. Roku 1571 byl dum prodán Janu Sempekovi, ten jej však postoupil
jinému zájemci – lékari Jakubu Kamenickému z Prahy. Jeho manželkou byla Isabele
z Doupova. Roku 1572 prodal dum Jakub Kamenický za 1460 kop Janu Kapounovi
ze Svojkova (odtud nový název domu – dum Kapounovský). V rukou Kapounu zustal
dum až do tricetileté války (1618–48). Roku 1630 jej obývala paní Marie Hoštecká se
svým manželem Janem, císarským fišmistrem (= správcem rybnicního hospodárství).
Manželé dum koupili za 1144 kop. Po skoncení války byl roku 1694 krátce majitelem
Jan Belský, ješte t. r. (až do roku1681) se stali majiteli Jan Žehunský s manželkou
Zuzanou. Jan Žehunský zrejme roku 1681 zemrel, takže do roku 1688 je u domu uvádena
jeho vdova, pozdeji provdaná Bukovská. Dlouhodobejším majitelem se v období 

1688–1723 stal její syn z prvního manželství Václav Antonín, jenž používal latinského
príjmení TROCHOPAEUS. Roku 1723 dum od nej koupil za 1675 kop syn obrocníka
Jan Tichý, jenž tu žil až do roku 1748. T. r. dum prešel do majetku holického faráre
Václava Tichého se sestrou Klárou (Janových sourozencu ci detí?). Od nich koupil dum
za 1950 zlatých roku 1748 Václav Tríska, jenž byl majitelem pouhý rok, nebot v období
1749–63 jsou J. Sakarem uvádeni Jan a Marie Puhonní. Roku 1763 dum koupila
již za 2000 zlatých Františka Knapová, provdaná Mazacová, jež v nem žila do roku
1777. T. r. kupuje dum za 1950 zlatých Anna Puhonná, jež roku 1823 postoupila dum
své neteri, také Anne, dceri vrchního správce panství, jež tu žila až do roku 1847,
kdy dum koupil za 10 tisíc zlatých Josef Kraus ze známé pardubické židovské rodiny.
Roku 1850 tu pusobil známý vlastenec a impressor (=tiskar) Jan Hostivít Pospíšil, jenž
tu podle studie Vlastimila Vokolka tiskl až do roku 1853, kdy svou tiskárnu preložil
do Chrudime. Dum však vlastnil až do roku 1856 spolu se svou ženou Katerinou.
V roce prusko-rakouské války (1866) jsou uvádeni jako majitelé pp. Ružicka a Šváb,
v období 1868–1913 Josef Farský. Práve za nej se v dome narodil advokátu JUDr. Vilibaldu
Lexovi syn František, známý pozdeji jako egyptolog (více o nem viz v mé knize
Pardubické podobizny, vyd. HELIOS 1995). Do válecného roku 1917 držel dum syn
J. Farského Josef ml., od nejž t. r. koupil dum Karel Viktora a manželkou Marií.

Karel Viktora
Tady zacala nová kapitola v existenci popisovaného
domu. Syn výše uvedené manželské dvojice Karel Viktora
ml. (nar. 10. 7. 1903 v Nové Pace) byl majitelem pletárny,
jejíž vývesní štít se objevuje na historických fotografiích
domu. Duší podniku se však stala jeho žena Jarmila,
rozená Skálová, puvodem z podnikatelské rodiny.
Její muž Karel byl spíše humanitne zamerený, miloval
ceskou literaturu (K. Capek, J. Durych) i anglickou (G. K.
Chersterton) a byl odberatelem prestižní edice první republiky,
t. zv. Družstevní práce. Celý jeden pokoj v dome
byl vyclenen jeho knihám, nakupoval i antikvity ve známém
Lochmanove obchodu pod Zelenou branou (dnešní
kavárna Bajer) u bývalého Lochmanova prírucího p. Trmala. Byl také obdivovatelem
výtvarného umení a pro vlastní potešení sám maloval. V rukopise zustaly jeho román
„Tomuv príbeh“ a novela „Košík trešní“. Ve 30. letech p. Karel Viktora hostil ve svém
dome básníka F. Halase, který v dopise Vlastmilu Vokolkovi vzpomnel na Viktoru
jako „dobrého cloveka“.

K Vánocum 1931 pripravil K. Viktora spolu se svým nevlastním bratrem Jirím preklad
nemeckého textu augustiniána Abrahama de S. Clara „Mísa dobré vule“ z knihy
„Spasitelná všehochut“ (z würzburského vydání r. 1724). Text vydali jako svuj první
soukromý tisk s drevoryty Vojmíra Vokolka. 50 výtisku na rucním papíre vytiskl
jeho bratr Vlastimil Vokolek. Spolupráce Viktorových s Vokolkovými pokracovala 

i v predválecných letech 1937–38 vydáním preložených textu nemeckého stredovekého
filozofa a teologa Mistra Eckharta „Návod k životu vidoucímu“ a „O chudobe
ducha“ (vždy 35 císlovaných výtisku s drevoryty Vojmíra Vokolka jako PF k Novému
roku). Zájem o teologické texty provázel K. Viktora i v 60. letech 20. století, kdy
preložil do ceštiny díla teologu II. vatikánského koncilu K. Rahnera a R. Guardiniho.
Po komunistickém prevratu (1948) nastala K. Viktorovi bolestná etapa jeho života.
Roku 1949 dostal od nového režimu vysokou pokutu za „Zatajení zásob“ v inventure
a byl dokonce pro potupu verejne vystaven jako „škudce a trídní neprítel“ ve výkladní
skríni obchodu Ulrichových na dnešní Tríde Míru (tehdy Stalinove) proti Machonove
Pasáži. Sám pamatuji – jako pro díte to byl pro mne šok a otresný zážitek! – verejné
vystavení drogisty p. Rocka ve výkladní skríni jeho drogerie U Kostelícka na zacátku
Sakarovy ulice. Šlo o specialitu místních komunistu? Je znám podobný prípad z jiných
mest? Nevím… Šlo jim o to potupit cloveka a otrást jeho lidstvím. Komunistický „bezpecnostní
referent Barva upustil naštestí (za úplatu) od úmyslu poslat dokonce K. Viktoru
do pracovního tábora. Získal alespon práci na Belobranském námestí ve skladu
n. p. Textilia, po infarktu se stal invalidním duchodcem. Roku 1967 mu v pouhých 57 letech
zemrela jeho žena Jarmila. Po zbourání zadního traktu domu (do ulice Na Trísle)
se prestehoval do Kollárovy ulice (dnes opet Bubeníkovy). V 70 letech jej v pardubické
nemocnici 6. zárí 1973 zastihla po druhém infarktu smrt. Vlastimil Vokolek ve svém
nekrologu v našich Zprávách KPP (c. 11, roc. 1973, s. 5) zhodnotil Viktoruv život jako
„tichý, trpelivý a bolestný“.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 1-2/2017