VZPOMÍNKA NA STATEČNÉ MLYNÁŘE

„Složitou otázkou bylo ubytování parašutistů (rozuměj těch, co mimo jiné připravovali atentát na Heydricha – pozn. P.S.) a zajištění několika náhradních bytů. Tento úkol připadl sice Bartošovi, avšak každý člen skupiny si byt měl shánět také sám. J.Valčík si zajistil náhradní byty za pomoci F.Valenty. První byt, který měl výhodu v tom, že byl blízko nádraží, mu poskytla učitelka Ludmila Malá v Pardubicích. Druhý získal v chatě obchodníka Ludvíka Balcara ze Skřivánku. Balcarova chata, umístěná v zahradě nedaleko Chrudimky, měla výhodu v tom, že měla dva vchody a rovněž dvě branky do zahrady. Třetí byl měl u mlynáře Zitka v Chroustovicích na Chrudimsku.“ (J.Žižka: Proti okupantům, Svoboda 1975, str.94).

Mlynář František Zitko (1891-1969), působící v chroustovickém mlýně čp.88 se svou ženou Ludmilou Zitkovou, před provdáním Martinkovou (1899-1967), byl člověk, kterého jsem jako dítě znal. Podle něho jsem si nějak představoval mlynáře z Babičky B.Němcové. Tento pan otec však mnoho řečí nenadělal a mezi lidmi měl pověst spíš člověka opatrného a bázlivého. Venkované posuzovali dobrotu pana otce především podle ochoty k mletí „na černo“ v době protektorátního přísně direktivně řízeného hospodářství. Vstřícnější byl prý podle svědectví návštěvníků mlýna spíše mlynářův syn Vlastimil Zitko (1924-1990), absolvent odborné mlynářské školy v Pardubicích v letech 1940-1942.

Chroustovický mlýn v blízkosti barokního zámku původně patřil rodině Martinkově. Z tohoto mlynářského rodu, do kterého se F.Zitko přiženil, pocházel Jan Martinek (1886-1918), jehož jméno můžeme najít na žulovém pomníku v blízkosti chroustovické fary, postaveném péčí chroustovických občanů v roce 1934. Padl totiž jako francouzský legionář, poručík, v posledních dnech první světové války 29.10.1918 na západní frontě. Není bez zajímavosti připomenout příbuzenskou souvislost mlynářské rodiny Martinkovy s ing. Václavem Martinkem (1952), nynějším profesorem mlynářské technologie na SPŠPT v Pardubicích       a starostou obce Zálší u Chocně.

Chroustovický mlýn menší výrobní kapacity prošel obvyklým technickým vylepšováním        a v jeho vývoji se odrážel politický a ekonomický vývoj naší společnosti. V roce 1935 byl opatřen turbinou od firmy Prokop. Do roku 1951 sloužil svému původnímu účelu, poté byl nakonec místním zemědělským družstvem využíván především na šrotování obilí pro potřebu živočišné výroby. Neskončil však v sutinách, jako některé jiné mlýny stejné velikosti, a byl ještě v předlistopadové době nákladem zemědělského družstva zadaptován a přeměněn na výrobnu extrudovaných výrobků. Dnes je tento upravený bývalý mlýn v pronájmu potravinářské firmy, zaměřené na výrobu tzv. zdravé výživy.

Zjištěná zpráva o zapojení mlynáře Zitka do ilegální sítě v riskantní době heydrichiády byla dost překvapující. Z dalšího pátrání bylo patrné, že do všeho byla zřejmě zasvěcena i místní lékařka MUDr. Machová. Nebylo už možné se pana otce na tuto záležitost zeptat, nic určitého nevěděl ani jeho syn. Při dalším příležitostném pátrání jsem zjistil, že iniciátorem kontaktů s Františkem Zitkem, byl Adolf Švadlenka (1904-1942), před válkou řidič sociálně demokratického předáka Bohumila Laušmana (1903-1963). A.Švadlenka pocházel z Bližňovic u H.Týnce, oženil se do Mikulovic a pracoval jako dělník v semtínské Explosii. Společně s F.Valentou, řidičem nákladního automobilu z Mikulovic, poskytl účinnou pomoc J.Valčíkovi po jeho vysazení s dalšími druhy na území protektorátu 28.12.1941 (známé skupiny se speciálními úkoly od londýnského vedení odboje Silver A, Silver B, Anthropoid).

Pro účast v ilegálním hnutí odporu získal pravděpodobně A.Švadlenka svou mladší sestru Evu Švadlenkovou, po provdání Jirátkovou (1916-1997), bydlící i po provdání v Bližňovicích v čp.43. Ta byla zřejmě jakousi spojkou mezi ním a mlynářem Zitkem a pomocnicí při zajišťování materiální pomoci a ilegálních bytů. Zda byl nebo nebyl využit připravený náhradní byt pro J.Valčíka, se už nikdy nedovíme. Přímí svědci už nežijí, za svého života byli spíše mlčenliví. To, že se zatýkání a další represe po linii, kterou naznačujeme, zastavily, je vysvětlitelné statečným chováním u výslechů těch, kteří sice věděli, ale nemluvili. Mnozí z nich skončili na popravišti. Jedním z nich byl i A.Švadlenka, který byl popraven na pardubickém Zámečku 2.7.1942. V rodných Bližňovicích má pamětní pomníček. Zpětně je tedy jasnější, proč byl mlynář Zitko navenek opatrný. Hrůza prožitého odvetného teroru v době heydrichiády, kulminující vyhlazením Ležáků 24.6.1942, vykonala své. Spojující nit mohla snadno přivést gestapo i před chroustovický mlýn čp.88. Pamětníci uvádějí, že v oněch hrozných dnech a měsících roku 1942 byl mlynář Zitko velmi skleslý. Snadno se o těchto událostech z odstupu píše, prožívat je však bylo velmi těžké.

Je nutné v této souvislosti připomenout, že heydrichiáda a s ní nerozlučně spojená osada Ležáky u Miřetic na Chrudimsku má úzkou spojitost s jiným mlýnem a jiným mlynářem.       V ležáckém mlýně Jindřicha Švandy (1904-1942) skutečně po řadu dní pobýval a ilegální úkryt měl radiotelegrafista skupiny Silver A Jiří Potůček s krycím jménem Tolar. Mlynářským učedníkem v tomto mlýně byl v oné době šestnáctiletý Jan Pavliš (1926-1992) z České Rybné. Byl starším bratrem ing. Miroslava Pavliše (1928-2003), pozdějšího ředitele SPŠPT Pardubice v letech 1971-1988. Jakýmsi technickým nedopatřením a šťastnou shodou náhod unikl jinak dobře fungující německé mašinérii a nestihl ho osud ležáckých občanů, kteří byli postříleni 24.6.1942 na pardubickém Zámečku.

Celý článek naleznete ve ZPrávách KPP číslo 1-2/2017