MÁLO ZNÁMÉ STRÁNKY ŽIVOTA B.VIKOVÉ-KUNĚTICKÉ

7.dubna 1905 došlo na schůzi Ženského klubu v Praze ke konfliktu mezi Charlottou Garrigue Masarykovou a tajemnicí klubu Josefou Humpal-Zemanovou. Ve svém vystoupení oznámila paní Charlotta rezignaci účetní klubu Adalbertiny Laichterové. Paní Josefa, aniž by vyslechla Charlottu do konce, uprostřed schůze odešla a v následku rozčilení pak venku na ulici byla postižena srdečním záchvatem a těžce raněna mrtvicí. Úplně ztratila řeč a pravá část těla jí ochrnula. Je třeba dodat, že tato Američanka českého původu se vrátila do Čech již s chorobou tepen a byla psychicky nevyrovnaná, až popudlivá. Práci sekretářky Ženského klubu vykonávala velmi těžce. Božena Viková na popisované schůzi přítomna nebyla, ale zprávy z ní ji velmi popudily proti Charlottě Masarykové. 15.dubna 1905 napsala do Národních listů (č.45, s.6) emotivní Zasláno, v němž obvinila Ch.Masarykovou ze smrti Zemanové. Vyčetla Charlottě nečeský původ a příliš chladnou racionalitu těmito slovy: „Vás neznáme. Nevykonala jste ničeho. Přišla jste sem odněkud a lámavou češtinou pronášíte studené názory. Teď lhostejně a cynicky tlápla jste na šíji jedné z našich žen. Nešetřila jste její bezmocnosti.“ Na obranu Ch.Masarykové okamžitě vystoupili m. j. Jan Herben a F.X.Šalda. Aféra měla dopad i na osobní život Vikové, odvrátil se totiž od ní její vídeňský přítel J.S.Machar, jemuž nestačil ani dopis T.G.Masaryka, že paní Charlotta paní Boženu omlouvá. Z ženského klubu vystoupily na protest všechny členky Masarykovy realistické strany.

            Je obecně málo známo, že např. B.Viková-Kunětická odsoudila Masarykovo odhalení nepravosti RKZ jako „největší zločin, jenž byl na českém národě spáchán“ a na svých schůzích vystupovala často s obhájcem jejich pravostí filosofem-vitalistou univ. prof. F.Marešem (1857-1942). Obdivovala velmi K.Kramáře a byla silnou kritičkou E.Beneše. Roku 1922 obhajovala píseň „Hej Slované“ jako revoluční hymnu proti Škroupově a Tylově písni „Kde domov můj“. Nikdy neuznala existenci SSSR a nazvala husitského hrdinu Jana Žižku „prvním českým fašistou“, tedy mužem silné ruky. V roce1931 se zastávala v dopise K.Kramářovi ze 7.října generála R.Gajdy: „Potřebuji si s Vámi pohovořit o věci, která není dosud v ČSR vyřízena. Jde o gen. Gajdu. Neodkládejte, prosím, můj list. Otázka gen. Gajdy je dosud velmi palčivá a myslím, že kromě hradní kliky celý národ je touto otázkou již dlouho zneklidněn. Zdá se, že začínáme cítit kaz na svém osvobození, poněvadž nebylo a není u nás dosti síly, abychom dovedli rozlišit svobodu od kupčení.“ Zdá se, že velmi těžce snášela politické intervence Hradu do t. zv. Gajdovy aféry inspirované navíc sovětskou tajnou službou. Bylo jí též silně proti mysli vyzvedávání t. zv. zahraničního odboje před domácím za Velké války 1914-1918. Měla pocit (dnes víme, že správný), že v politické hře jsou využívány i finance od lobbistů Hradu (t. zv. Hájkův fond MZV). V tomto slova smyslu měla silnou politickou oporu v básníku V.Dykovi, senátorovi národně demokratické strany, jenž několikrát vystoupil i v pardubickém hotelu „Zlatá štika“ (zahynul později při koupání v Jadranu v létě 1931).

Literatura:

Sborník „Ženy a politika 1890-1938“ (edd. M.Bahenská a J.Malínská). vydal MÚ a Archiv AV ČR, Praha 2014, hlavně příspěvky P.Ježkové „Božena-bojovná žena“ a H.Železné „B.Viková-Kunětická. Na konci cesty?“