Mých sedmdesát návštěv Velké pardubické

Bohužel Nurmi padl na Taxisově příkopu a Lata Brandisová byla od něj odváděna galantními francouzskými důstojníky, kteří jeli v rámcových dostizích. Měla zlomenou klíční kost. Co mě dost udivilo, že po několika smyčkách na ploše závodiště, zmizeli koně za tribunami a na „naší“ dřevěné jsme se přemístili na druhou stranu a sledovali překonávání Poplerova skoku, kamenné zdi a hadího příkopu v jižním oblouku. Po dostihu jsme si, stejně jako většina diváků, hlavní překážky prohlédli a „haďák“, zarostlý liánami rostlin a rákosím, na mne udělal větší dojem než obávaný Taxis. Závěr Velké byl dramatický. Na dobře skákajícího Titana s pardubickým důstojníkem Svobodou se stále dotahoval Svatopluk. Ten příkopy brodil a navíc s ním další voják pardubické posádky, a jak jsem se později dozvěděl i partyzán Aubrecht, v rozhodující fázi ke zděšení diváků zabloudil. V pořadí Titan, Svatopluk (o půl délky zpět) pak dosáhli cíle. Jako začínající uvědomělý patriot jsem se dmul pýchou, vždyť oba první byli naši – pardubičtí. Že konkurence nebyla velká? Vykládejte to desetiletému klukovi!

   O rok později přišlo diváků ještě více. A čtrnáct dní před Velkou sledovalo Zlatou přilbu na dostihovém závodišti snad přes sto tisíc lidí. Zatímco při Velké pardubické už měli pořadatelé davy pod kontrolou, při motorkách vnikli diváci opět dovnitř oválné dráhy a stáli tam snad v pěti řadách. Že se nestalo žádné neštěstí, byl malý zázrak.

   Na říjen bylo nezvyklé horko. Naši pardubičtí spoluobyvatelé ve čtvrti zvané Na skřivánku nám podávali z přízemních oken i dveří sklenice vody. Vyschla voda i v Jesenčanském příkopu, na kterém jsou hlavní vodní překážky. Pořadatelům se podařilo získat k účasti francouzské důstojníky s plnokrevnými koňmi a ti byli už při parádě středem pozornosti. Před startem utekl Otello s L. Brandisovou a zdržel značně start. I po startu vyrazil a před Taxisem už měl náskok. Před skokem však uhnul a způsobil hromadný pád. Nakonec dojeli Francouzi na 1. a 3. místě a mezi ně se vklínila klisna Lycaon z blízkého hřebčína v Kladrubech. Ani tentokrát se Lata Brandisová nedostala do cíle, náladový Otello nakonec odepřel skákat           a stejně náladový Vítěz vůbec neodstartoval. Po závodě mohli Pardubáci sledovat, jak se auta s dostihovými návštěvníky rozjížděla dlouho do noci  přes jediný a ještě provizorní labský most od UNRRA.

  Západní cizinci byli v tom roce v Pardubicích na dlouho naposled. Přišel „vítězný“ únor,      o rok později byli soukromí koně dáni pod národní správu a Velká pardubická přežila hlavně díky koním armádním. Jezdecké útvary přetrvávaly ještě několik let po válce a disponovaly kvalitními koňmi. V roce 1948 vyhrál postavou malý Var se štkpt. Kotkem, na třetím místě dojel Franjo Aubrecht na Petrusovi se zlomeným klíčkem po pádu na předposlední proutěnce. Var si výhru zopakoval i napřesrok. V prvním roce po puči už nejel žádný soukromý kůň. Koně byli v majetku převážně jezdeckých oddílů sjednoceného Sokola, posádkových domů armády, event. státních statků. Přes znovu panující sucho pořadatelé nadrželi včas vodu v příkopech do velké šíře, takže velký vodní koně raději brodili a žádný ho nepřešel bez chyby. V poválečných letech nás dost mátlo, že se znovu a znovu na startu objevoval kůň jménem Vítěz. Po každé to byl jiný, protože stejné jméno nosili nejméně čtyři. Na tom nejlepším zopakoval své prvenství v r. 1952 důstojník Miloš Svoboda. K mjr. Svobodovi ještě jedna poznámka. Při zpracování historie pardubické atletiky jsem zaznamenal jeho výkony ve skoku o tyči v barvách Sokola I Pardubice. Také jsme se později osobně znali z různých společných seminářů pro trenéry všech sportů.  Mjr. Miloš Svoboda byl jedním z posledních žijících absolventů slavného předválečného pardubického učiliště. Rád na něj i jeho velitele plk. Otta vzpomínal. Vypravoval nám, jak plk Ott, ač německé národnosti, odmítl vydat v devětatřicátem roce okupantům čestnou zástavu VJÚ. Mjr. Miloš Svoboda byl skromný, zásadový voják, vždy s dokonalým vystupováním. Těžce se smiřoval s nepravostmi totality    a nadšeně přivítal polistopadové změny. Co ho ale rozladilo, bylo zlehčování tratě Velké pardubické, především mělká a vláčená ornice. Jeho příspěvek k historii Velké je nedocenitelný.

   Ještě se mně paměť vrací do roku 1949. To jela v Pardubicích a i v životě naposledy slečna Lata Brandisová. Jela v posledním dostihu, který se kupodivu ještě nazýval Kinského memoriálem. Jela bez helmy na klisně Naďa, která padla na Hadím příkopu. Na ni padli další dva koně a Lata Brandisová byla s proraženou lebkou a mnohočetnými zlomeninami odvezena sanitkou. Jak se k ní pak komunistický režim zachoval, je na žalobu, která snad nemůže být promlčena. S dvěma sestrami byla vystěhována do lesního domku bez elektřiny   a vody. Přesto však nezatrpkla a do Pardubic se vrátila vítána dojatými pamětníky až v roce 1965. Nejstarším jezdeckým vítězem se stal český rodák z Kubáně, šedesátiletý bývalý carský kozák, čs. legionář mjr. Vladimír Hejmovský v r. 1951 na Salvatorovi. O rok později byl prý pozván na Ministerstvo národní obrany, aby ho potom už nikdy nikdo neviděl. Jako emigrant z Ruska byl jistě v hledáčku sovětské SMĚRŠe a MNO vydalo zprávu, že měl při výslechu vyskočit z okna. V roce jeho vítězství se sváděl velký boj o existenci závodiště v těsném sousedství vojenského letiště vůbec a tak vzít fotoaparáty na Velkou pardubickou smělo jen pár vyvolených a poučených vojáků.  Snímek vítěze po dostihu není znám.

  V  r. 1952 už jsem chodil na závodiště s kamarády a dobře si pamatuji, jak se nám v paddocku líbila sličná Eva Vítová, později Palyzová, která ten rok dokončila statečně Poplerův memoriál po několika pádech. V tomto roce byl také na nátlak velitelů letiště zrušen oblouk za tribunami, kurs Velké přenesen dovnitř závodiště a vybudován nový „haďák“          i kamenná zeď před tribunami. Na hlavní den přijel rádoby lidový prezident Antonín Zápotocký v roce 1953, aby shlédl vítězství Junáka, těžce naloženého „kulakem“ Ferdinandem Palyzou a jeho 78 kg. Ten se postaral i o další kuriozitu závodu právě v prvním roce mezinárodního klání, tedy 1955. Nestačili jsme zírat, když za Taxisem sedl v civilu na opuštěnou klisnu Dunku a dovedl ji do cíle na sedmém místě. Pro jeho váhu ani rozhodčím nevadilo, že nebyl před startem vážen.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 1-2/2017