CIHELNA VÁCLAVA BUBENÍKA

Nový majitel musel mít nebo rychle získat poměrně dobrý přehled o moderních trendech v cihlářství v západní Evropě, protože nejpozději v roce 1856 pořídil strojní vybavení, jež v té době nebylo v českých cihelnách úplně běžné. Zaučení dělníci začali strojně vyrábět v Pardubicích dosud nevídané duté cihly ve třech druzích. Jeden druh tohoto vylehčeného staviva byl určen na zdění kleneb, nejdražší na vysazování domovních říms.       O jaký stroj, případně stroje se přesně jednalo, nevíme. Bubeníkovy "mašinové" cihly vznikaly patrně na nějakém speciálním lisu ovládaném lidskou silou, jaké se tehdy nově objevovaly hlavně v Anglii (např. stroj Richarda Wellera z roku 1845 na duté cihlářské zboží nebo jiné jemu podobné). Nelze zcela vyloučit ani přítomnost dalších mechanismů v té době užívaných hlavně na mísení suroviny a poháněných žentourem, který roztáčela tažná zvířata. Pravděpodobněji ale tuto práci při přípravě hlíny zastávali dělníci, které Bubeník vedl jako "hlináky".

Zřejmě nejpozoruhodnějším Bubeníkovým počinem na poli cihlářství se stala výroba střešní krytiny, která měla oproti obyčejným plochým taškám lépe těsnit proti vodě a být lehčí než oblouková prejzová krytina. Tuto krytinu si Václav Bubeník nechal patentovat roku 1861 u císařského dvora ve Vídni,[1] následně o patentu informovala odborná zahraniční periodika.[2] Její princip spočíval v tom, že tašky byly vyformovány "s konickým falcem a prohlubeným povrchem". O jak raný a významný technický projev se jednalo, dokládá skutečnost, že falcová čili drážková keramická krytina (dnes nejobvyklejší typ skládané keramické krytiny) byla u nás běžně vyráběna až od 90. let 19. století. Předtím ji v Čechách mezi prvními, jak uvádí dosavadní literatura,[3] začal roku 1882 pálit podle francouzských vzorů Josef Tomášek ve Vysokém Mýtě v podobě srdéčkových tašek. Bubeníkův císařský patent byl prodlužován nejméně do roku 1869 a díky němu se mohl podnik honosit titulem "C.k. výsadní cihelna". Falcové tašky byly u zákazníků stejně oblíbené, ne-li oblíbenější než obyčejné ploché tašky, přestože byly cenově náročnější (podle ceníku z 60. let se prodávaly falcové za 20, menší velikost za 18,5 zl. za 1000 kusů, obyčejné za 15, menší velikost za 13 zl. za 1000 kusů).[4]

Paradoxem zůstává, že zatím nemáme k dispozici jediný dochovaný exemplář moderních, ba průkopnických výrobků z Bubeníkovy cihelny, strojních dutých cihel ani falcové krytiny. Jen tušíme, co bychom asi měli na půdách nebo ve zdivu domů hlavně z 50.-70. let 19. století v Pardubicích a blízkém okolí hledat.

Jako první na Pardubicku začal Václav Bubeník vyrábět strojně rovněž drenážní trubky. Jeho cihelna je tak spojena s počátky nového způsobu odvodňování zemědělských pozemků v širokém okolí města. Jeho drenážky poprvé zaznamenáváme v roce 1861, kdy figurují jako hlavní předmět komerční nabídky cihelny.[5] Je dobře možné, že trubky se tu vyráběly už v 50. letech a nelze vyloučit, že se k tomu používal výše zmíněný stroj na duté cihly.[6]

Nárůst výroby a odbytu si v cihelně u sv. Josefa vynutil stavbu třetí, největší pece, která je poprvé doložena roku 1863. Souběžně tak zde pracovaly dvě starší pece, zvané v cihelně "malá" (na přibližně 30-37 tisíc kusů zboží) a "velká" (na přibližně 41-49 tisíc kusů zboží) a vedle nich pec "nová" (na přibližně 66-71 tisíc kusů zboží). Podle dochovaných pracovních výkazů se jednalo o stálé periodické pece vytápěné černým uhlím (dovoz kladenského uhlí je doložen roku 1868), předpokládáme tedy, že měly na rozdíl od starších typů pecí na dřevo už topné rošty. Jeden pracovní cyklus (navážka do pece, výpal, chladnutí a vyvážka zboží) trval u dvou starších pecí přibližně dva týdny, u nové pece tři týdny. Kupříkladu v roce 1865 bylo vypáleno jednadvacet pecí, z toho 9 malých, 7 velkých a 5 nových.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 3-4/2017