Poslední cihelna v Pardubicích

Tentokrát ale už bez společníka a s novým plánkem, nyní od Františka Desperáta, mistra zednického. „Jelikož vedlejší pole č. parc. 1395 jsem později ukoupil a tím prostoru rozšířil, umínil jsem si opět kruhovou pec však v menším způsobu než dříve na poli č. parc. 1397 postaviti i s obydlím cihláře a starou cihelnu na poli č. parc. 1375 zrušiti.“ Mistr Desperát narýsoval Hoffmannovu pec, ne ale tehdy už obvyklého podlouhlého tvaru, nýbrž ještě ve starší kruhové podobě, s osmi komorami a centrálně umístěným komínem. Střecha nad pecí vytvářela po okrajích přesah čtvercového půdorysu vymezeného zděnými pilíři, takže na pozdějších plánech Pardubic je tím zastřen kruhový tvar pece.[1] Obydlí cihláře pak představoval domek, jehož trojdělený půdorys obsahoval síň, vpravo od ní světnici a vlevo dvě nestejně veliké komory. Jako zdroj pitné vody pro cihelnu bylo nutné vyhloubit studnu. V úředním povolení se dále připomínalo, že „bude pan Matěj Jukl povinen vydobýváním hlíny na cihly na svém pozemku čís. parc. 2406 v takových mezích se držeti, aby na patnácte sáhů vzdálenosti od řeky k labským břehům se nepřibližoval.“ C. k. okresní inženýr vedle toho požadoval, „aby komín proti rozlétování jisker drátěným kloboukem opatřen byl.“ 28. června 1884 Matěj Jukl okresnímu hejtmanství oznámil, že „již stavbu této kruhové pece jsem dokončil a prosím        o dobrotivé shlédnutí“. V prvním roce provozu se pálily pouze cihly, ovšem, jak list Pernštýn poznamenal „výtečných vlastností, mimo to i cena jejich je poměrně levná“.[2]

O celkové roční produkci Juklovy cihelny zprávy nemáme. Pouze teoreticky bychom mohli uvažovat, že se pohybovala kolem jednoho milionu kusů cihel ročně, tedy přibližně na úrovni úspěšných let cihelny Václava Bubeníka,[3] jíž ovšem předčila cenovou dostupností zboží.

Matěj Jukl předal cihelnu synovi Josefovi (1863 Bílý Podol–1915 Pardubice). Za něj došlo     k vynucené odstávce způsobené první světovou válkou. Výrobu v roce 1919 obnovil Josefův syn JUC. Josef Jukl (1895–1920). Jeho brzký odchod způsobil, že se podniku ujal starší bratr Zdeněk Jukl (1890–1949).[4] Všichni tito potomci Matěje Jukla se už sice nemuseli potýkat       s místní konkurencí, protože jejich cihelna byla jedinou v Pardubicích,  zato byli nuceni čelit obchodnímu tlaku velkých cihlářských závodů těžících především z mocných sprašových vrstev, usazených mezi Chrudimí a Pardubicemi. Konkrétně šlo o cihelny v Blatě, Čepí, Hrochově Týnci, Mikulovicích, Tuněchodech, Úhřeticích nebo později v Ostřešanech. Nepochybně činnost těchto cihelen hrála zásadní roli při zvýšeném stavebním rozvoji Pardubic, který započal koncem 80. let 19. století. "Můj závod jest nepatrný", konstatoval smířeně při jakési příležitosti Zdeněk Jukl v roce 1928.[5] V roce 1933 podnik uzavřel a s ním    i staletou historii cihlářství v Pardubicích.[6]

Pec a kolny byly zbourány ještě v průběhu třicátých let. Dodnes se dochovalo přestavěné cihlářovo obydlí čp.150 amladší sousední stodola. Za těmito stavbami se v místech bývalého areálu cihelny rozkládá zahrádková kolonie.

Kruhová pec Juklovy cihelny a význam jejích dochovaných plánů

Kruhové pece se staly všeobecně v druhé polovině 19. století symbolem rozvoje cihlářství, které díky nim začalo získávat průmyslový charakter. Kruhová pec podávala oproti starším typům pecí neslýchané výkony a vyžadovala velký přísun výrobků. Proto se v cihelnách         s kruhovou pecí objevovalo velké množství cihlářských dělníků, kteří byli až postupně nahrazováni strojním vybavením poháněným parou anebo jen žentourem.

Kruhovou pec si nechal v roce 1858 patentovat berlínský stavební podnikatel Friedrich Hoffmann. Jeho pec byla na svou dobu velmi úsporná, proto výrobky z ní mohly být levnější. Oheň zde hořel neustále, protože obíhal dokola tunelem pece, v němž byly narovnány výrobky určené k výpalu. Jeden oběh mohl trvat podle velikosti pece něco přes týden, takže tam, odkud se oheň posunul kupředu tunelem, vypálené cihly chladly až mohly být vyvezeny a navezeny sem nové k vypálení, než se oheň opět přiblížil. Oheň byl živen uhlím sypaným shora do otvorů v klenbě tunelu (správně vypalovacího kanálu) a postupoval kupředu spolu     s tím, jak topič na vrchu pece přikládal těsně před oheň. Friedrich Hoffmann svou pec zdokonalil v roce 1870, kdy její tvar upravil na protáhlý. Tento modernější tvar chtěl použít Matěj Jukl v roce 1878, ale jak už bylo řečeno, stavěl až v roce 1884 podle staršího Hoffmannova patentu. Proč ale, když byl tento systém v té době už technicky zaostalejší? Odpověď není složitá. Sám Jukl připomíná, že chtěl pec menší, o osmi komorách. A nové protáhlé ("oválné") kruhovky se stavěly až s větším počtem komor.

V Pardubicích se tak téměř půl století nacházela kruhová pec podle původního Hoffmannova patentu se skutečně kruhovým půdorysem. Nutno zdůraznit, že těchto cihlářských pecí je        u nás známo velmi málo, jak to alespoň vysvítá z dosavadního stavu poznání. O existenci velké "původní" kruhovky víme z pražského Smíchova, o dalších z Přerova a z Vápenné, kde je ale používali k pálení vápna. Poslední v řadě a obecně nejznámější se nacházela v Hrušové u Vysokého Mýta.[7] Další lokality nejsou zatím spolehlivě ověřeny. Co je ale ještě významnější z pohledu historie cihlářství v našich zemích, je zjištění, že k Juklově peci se dochovaly jako k jediné ze jmenovaných původní stavební plány, dnes uložené                        v pardubickém Státním okresním archivu. Z plánů je kupříkladu patrné, že starší systém kruhové pece nebyl slepě převzat, ale autor ho vylepšil dobovou novinkou, kterou představoval podružný kanál, jímž procházelo odpadní teplo z výpalu do předehřívací zóny pece. Jen o něco pozdější doba by Matěji Juklovi nabídla řešení pro malou cihelnu o něco vhodnější v podobě parciální pece. Tzv. parciálky začal na Pardubicku propagovat a budovat počátkem 90. let 19. století absolvent pražské techniky stavitel Antonín Manych.[8]

Přílohy:

Obr. 1: Inzerát, týdeník Pernštýn, 22. července 1884

Obr. 2: Cihly s výrobním označením Juklovy cihelny

Obr. 3: Katastrální mapa Pardubic, výřez, 1910

Obr. 4: Kruhová pec Matěje Jukla, půdorys, SOkA Pardubice

Obr. 5: Letecké snímkování Pardubic, detail, 1937