Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Anketa

Anketa
Zveme Vás
20.10.2018 14:00

Kam dráty nevedou

Zajímavá vyjížďa historickým autobusem po okrajových částech Pardubic. Odjezd zájemců z řad veřejnosti bude ve 14 hodin ze zastávky MHD Třída Míru.

typ akce: Výlety do historie

21.10.2018 07:00

Za Hagenem do obýváku

Karlštejn – lomy Mořina (prohlídka štol–baterky s sebou+možnost zapůjč.na místě) – Srbsko. Délka trasy 12 km. Odjezd v 7:01 z hl.n., návrat v 16:47, 17:02 h. Vedoucí P.Kožený. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka

typ akce: Turistické vycházky

27.10.2018 14:00

Výsadba lípy Klubu přátel Pardubicka

Koná se u příležitosti 100. výročí založení Československa v parčíku před sídlem ÚMO Pardubice 4 v Pardubičkách.

typ akce: Přírodovědné vycházky

28.10.2018 08:00

Jabkenická myslivna a zámek Loučeň

Luštěnice – Kosořice – Jabkenice (pam.B.Smetany) – Loučeň (zámek, labyrint). Délka trasy 12 km. Odjezd v 8:01 z hl.n., návrat v 18:02 h. Vedoucí Z.Řehák. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

31.10.2018 18:00

Pohřeb starého Rakouska

Přednáška pardubického historika Dr. Jiřího Kotyka připomene události, které se odehrály přesně před sto lety v říjnu roku 1918. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského nám. v Pardubicích. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

VYBRANÉ KAPITOL Y Z PAMĚTÍ JUDr. Josefa Ročka - 2. část

obrázek k článku Gymnázium ? spolužáci Co se týče spolužáků, vznikl mezi námi v těch gymnaziálních škamnách zvláštní nezištný vztah, přátelství pro přátelství bez jakéhokoliv nároku, které však přetrvalo věky. Premiantem naší třídy byl Jarka Pařízek a myslím, že z nás všech byl nejnadanější. Studoval po maturitě jako já práva a byl promován na doktora práv. Jarka pocházel z malých poměrů, jeho otec byl nádražním zřízencem a oba rodiče byli na Jarku velice hrdí. Měli celkem s Jarkou tři syny, ale měli v rodině smůlu, jeden z nich zahynul ještě jako malý hoch ? při bruslení se s ním prolomil led a on se utopil. A Jarka po dokončení práv byl odveden k jízdě, dostal se do jezdeckého učiliště pro záložní důstojníky v Pardubicích, tam dostal zánět slepého střeva, což vojenský lékař nepoznal, a když ho kamarádi na motocyklu převezli do nemocnice, bylo již pozdě; došlo k perforaci, nastala sepse, zánět pobřišnice a aort, protože penicilin tehdy ještě nebyl. Tato náhlá jeho smrt byla velkou tragedií nejen pro jeho rodiče, ale byla těžkou ranou i pro nás, jeho přátele. Bylo to naše první setkání se smrtí tak neočekávanou. Po jeho smrti vydali jsme s Karlem Krpatou jako soukromý tisk jeho básně a na jeho pomníček se smuteční vrbou jsme doporučili vytesat jeho verš: ?Život je spěch a v něm je boj?. Často nyní, když se u toho pomníčku zastavím, přemýšlím o tom, jaké by byly jeho osudy, kdyby tak brzy neodešel a dodnes, když si v těch básničkách říkám, nemohu se ubránit určitému obdivu a dojetí. Nedovedu a nepřivlastňuji si schopnost ocenit je po stránce literární, myslím však, že si nezasluhuji výtky nekritičnosti, když tvrdím, že to nejsou jen obvyklé studentské rýmovačky. Já se mu ještě nyní obdivuji, jak dovedl být tak stoprocentně mlád a přitom na všecko šel tak nemladicky uváženě do hloubky. Dodnes ho vidím ve dvou rolích na prknech městského divadla, kde hrál jako člen akademického spolku námořníka Maria v ?Korábu Tenesity? a robota Prima v Čapkových ?RUR?. 1/

Karel Krpata byl další význačný člen naší třídy a spolužák, se kterým jsem se
osobně nejdéle stýkal. A přitom byli jsme povahou tak rozdílní – on sebevědomý,
já usedlý, on měl málo zájmů, ale v nich pronikal až na nejhlubší dno, já se zajímal
o vše možné, ale v ničem jsem nedosáhl takové hloubky a důkladnosti jako on. Inu,
snad tu platilo to „les extrémes se touchent“. 2/ My jsme spolu strávili nejen těch
osm roků gymnázia, ale po maturitě šli jsme společně do Prahy a společně jsme
prožívali dobu svých vysokoškolských studií. Tehdy také jsme začali uvažovat o budoucnosti
a otázkách existenčních. Karel měl v životě jednu velikou lásku a tou bylo
divadlo. Už na gymnáziu utíkal k hercům a i po maturitě byl téměř rozhodnut oddati
se cele této své zálibě, a jen na domluvy nejbližších, že by bylo příliš riskantní vsadit 

vše na tuto kartu, od toho upustil a dal se zapsat se mnou na práva. Myslím, že nevolil
špatně. Říká se sice, že právní norma je suchá, avšak on v její aplikaci na konkrétní
případy dovedl objevit nádhernou pestrost života a ze své praxe dovedl čerpat
nejen náměty, ale i psychologii postav svých divadelních her. K divadlu se vracel
potom již hotový JUDr. Karel Krpata i jako advokát. Pracoval ve Spolku divadelních
ochotníků v Pardubicích a ten pod jeho vedením sklízel úspěchy na Jiráskových
Hronovech. Osobně měl úspěch již dříve jako akademik v kabaretu Akademického
spolku pardubického. Jeho ideálem bylo stát se ředitelem Městského divadla v Pardubicích
a když k tomu z různých příčin nedošlo, silně zatrpkl. V té době začal Karel
psát divadelní hry. Jeho nejúspěšnější a nejznámější kus byl „Mistr ostrého meče“,
příběh z barokních Pardubic. Jak mi vypravoval, měla to být trilogie z různých dob
města Pardubic, tento z Pardubic barokních, „Zámecká fortuna“ z Pardubic renesančních,
a „Amalia de la Rocca“ z Pardubic v době jejich jezdecké a vojenské slávy.
První dva kusy měly značný úspěch, dostaly se i na vrcholné scény pražské, kdežto
poslední hrána nebyla ani na pardubickém divadle. Karla to silně mrzelo. Shodou
nešťastných okolností neprorazil Karel ani s hrou „Ďábel v nás“, kterou si vysoko
cenil, ani hrami „Světlo ze Safedu“ a „Proroci“. Jen „Městečko v taláru“ mělo úspěch
jako Mistr ostrého meče, oba tyto kusy byly též zfilmovány. V pozdějších letech zanechal
Karel divadelních her a věnoval se literatuře. Nepřízeň doby však způsobila,
že hodně věcí zůstalo v rukopise. Příkladem je jeho větší práce z historie italského
městečka Faenzy, které si velmi oblíbil, kde měl mnoho přátel a byl členem tamní
společnosti „Toricelliana“. Úspěch měl jeho román „Tři dni tammuz“, jehož děj se
odehrává na Skalce u Dobrušky. To místo si Karel v posledních letech svého života
velmi oblíbil a jeho historii s pečlivostí sobě vlastní důkladně probádal. Hodnocení
celé jeho literární, divadelní i žurnalistické činnosti přesahovalo by však rámec
těchto mých vzpomínek. Já vidím a vzpomínám si na Karla jako na kluka, když
chodili jsme na Renbán čutat, jako na účastníka všech studentských alotrií, vojáka
rakouské armády, redaktora pardubického „Východu“, ochotníka, kabaretiéra, herce
a vášnivého debatéra u kavárenských stolů na „Veselce“ nebo v „Grandu“. Tehdy
nám neušla žádná literární novinka, žádná premiéra, žádný film, který za něco stál.
A v neposlední řadě byl velmi hledaným a úspěšným obhájcem v trestních věcech
a v důsledku toho velmi zaměstnaným členem advokátní poradny. Důchodu si už
mnoho neužil. Karel byl silný kuřák, a to, myslím, bylo také příčinou jeho těžké, ale
krátké nemoci.
Ve třídě jsme měli dva Krpaty; kromě Karla to byl jeho bratranec František.
Byli rozdílných povah, schopností i charakteru a jsou mi dodnes školským příkladem
toho, jak těžko i zkušeným pedagogům se podaří odhadnout do budoucna
vlastnosti mladého člověka pro život a existenční zápolení. František byl pokládán
za vzorného studenta, neboť z hodiny na hodinu se vždy pečlivě připravil, kdežto
Karel byl „flink“, který často vynechal, co mu nebylo podle chuti. Karlovy divoké
nápady a jeho útěky k hercům mu vynesly pověst skvrny na měšťansky počestném
štítě rodu Krpatů, kdežto František byl pokládán za jeho chloubu. Nakonec to však 

dopadlo všechno jinak. Karel vystudoval práva a vynikl i v jiných oborech, František
začal studovat medicínu, ale snad neměl pro tento obor, který mu vybrala maminka
vlohy a po prvních neúspěších toho nechal.
Jiří Jizba, říkali jsme mu „Žorž“ asi stejně tak, jak na reálce říkali studenti jeho
otci, který tam učil francouzštinu. Byl to takový dobrák, rozumný student, oblíbený
u kluků i u profesorů. Dobře se učil, žádnou legraci nepokazil, ale ani sám nevyvolal.
K přezdívce Žorž jsme mu ještě přidávali „senilní buržoa“. S Žoržem jsem se sblížil
tak důkladně, že jsme pronikli navzájem i do tajů soukromých událostí rodinných
a já vždy, když si vzpomenu na rodinu Jizbových, nemohu se zbavit výtky velké nespravedlnosti
osudu. Starý profesor Jizba, to byl takový dobrák jako Žorž, byl náruživý
Sokol, přitom hluboce věřící katolík, a nakonec se na něm téměř doslova osvědčilo
úsloví: „Pro ochotu na žebrotu“, neboť původně velmi zámožná rodina přišla
o celý majetek. Ve své dobrotě podepsal totiž svému švagrovi rytmistrovi směnku,
ten neplatil, směnky se nekonečně prolongovaly, úroky rostly, až na to praskl dům
v Pernerově ulici, pak ještě zabavitelná část profesorské penze a nakonec to došlo až
na manifestační přísahu. To vše, ty starosti ukrátily život toho charakterního starého
pána, který snad nikomu v životě neublížil. Žoržova sestra Žofinka chodila do našich
tanečních a byla to moc hezká a hodná holka. Po maturitě studovala v Praze přírodní
vědy a vzala si za manžela svého kolegu geologa, docenta a později profesora Odolena
Kodyma, který pocházel ze staré, zámožné a známé rodiny. Na Žorže vzpomínám
velmi často, mám zato, že to byl jeden z nejvěrnějších a nejupřímnějších lidí, se
kterými jsem se v životě setkal.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 9-10/2017


O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem