RODINA FRANTIŠKA FILIPOVSKÉHO STAR. Z PŘELOUČE

Součástí zmíněné složky jsou též velice zajímavé písemné vzpomínky Antonie Allárové z obce Břehy. Podnětem k jejich sepsání bylo představení divadelního souboru místní Občanské besedy, v němž hostoval i František Filipovský mladší, tehdy sedmatřicetiletý, který již tehdy dosáhl poměrně velké popularity. Ačkoliv v roce 1944 již sedmnáct let v Přelouči trvale nežil, často a rád se do svého rodného města vracel.

O autorce vzpomínek Antonii Allárové se povedlo dohledat základní informace. Sama o sobě uvádí, že je sestrou přeloučského katechety Emiliána Balcara.[1] Matriky uvádí, že se narodila se roku 1871 v obci Sobotka na Jičínsku, později se přestěhovala do Přelouče a roku 1904 se zde se provdala za Josefa Allára.[2] V době sepsání vzpomínek žila v obci Břehy (v domě čp. 65) a bylo jí sedmdesát tři let.

Vzpomínky zaznamenala na šest listů papíru velikosti A4 perem a poměrně úhledným písmem. Sepsány byly zřejmě z kraje roku 1944, jejich součástí je i krátký vzkaz F. Filipovskému mladšímu. Pro tuto studii byl text přepsán metodou transkripce a upraven byl dle norem současného pravopisu.

Vzpomínky!

Hned v lednu 1944 probíhala městečkem Přelouč novina, že v druhé polovici února budou hrát „Divotvorný klobouk“ od V. K. Klicpery a úlohu strýce Koliáše bude hráti rodák města František Filipovský. Veselohra se každému líbila a představení bylo úplně vyprodáno.[3] Protože v nynější milé soudružnosti ke všem, a pobavit co možno nejširší kruh občanů a dělníků, těšíme se, že v radiu anebo v pondělním vysílání pro Říši uslyšíme něco z té veselohry i my starší, co musíme v této zimě sedět za kamny. Není tomu dávno, co se tato veselohra jako premierka dávala v Praze a hned na to zde, v městečku Přelouči, můžeme usuzovat, že František Filipovský na své rodné místo nezapomíná, a k obveselení svých spolurodáků rád přispívá.

Jméno František Filipovský vyvolává tak mnoho vzpomínek na Jeho tatínka, řiditele chóru a skladatele, že v tomto hudebním roce nevzpomenouti také Jeho, byl by nevděk. Když jsme se v roce 1891 přistěhovali do Přelouče, byla první novina, která se městečkem nesla, že se bude pan řiditel chóru ženit. Mnozí tomu nevěřili, byliť příliš uvyklí na Jeho svobodnický stav. Ale po Velikonocích byl oddán se sl[e]č[nou] Pavl[ín]ou Obstovou, hezkou dobrou slečnou, která se k Němu hodila tichostí a skromnosti.[4] Její maminka byla známa lidumilka a podporovatelka chudých, vychovala a zaopatřila několik sirotků. Pisatelka těchto řádků by chtěla věděti, kolik hrnků kávy a polévky se rozdalo u Obstů zejména za války, a kolik se rozdalo bochníků a vánoček rok co rok.

Pan řiditel Filipovský uměl hráti snad na všechny nástroje. Měl stále žáky k vyučování hudbě,         a  ztěžka se dostával ku svému „koníčku“ – vyřezávání lupenkou.[5] Kromě hraní v kostele a vyučování byl pan řiditel kapelníkem a vodil pěkně okrojovanou kapelu [na] 1. máje městem, i o jiných slavnostech.

Uměl čistě pískat na flétnu a pikolu a městečkem šla písnička na známou notu: „Pan řiditel Filipovský, je na flétnu výtečník, on chodívá každodenně k Holáskům na kulečník!“. A flétnu měl dokonce i v holi. Byl milým společníkem a žádný žert nepokazil. V teplých ranních hodinách vybízel společnost k vycházce do „Ostrovů“[6] a tam pískal na flétnu se slavíky o závod. Byv společností vyzván, napsal pro flétnu a pikolu „Slavičí tlukot“ a později i pro klavír. Jistě se mnohý pamatuje na onu polku, a v pohlednicové horečce docházely často poštou pohledy z mnoha měst a dálav. I bratru mému docházely pohledy: „Sedíme pod Vesuvem a posloucháme z parku: „Slavičí tlukot.“ - - - Sedím na terase, divím se móři a poslouchám z dálky p[ana] Filip[ovského] „Slavičí tlukot“!“ Byloť to parádní číslo pro flétnisty a tím se stal pan řiditel populárním.[7]

Mnozí přemlouvali p[ana] řiditele, aby zase něco zkomponoval, i paní [Pavlína] se namáhala, ale pan řiditel byl hodně zaneprázdněn, a že nemá čas. Až později se zase vlny zájmu zvedly, pořádala se jakási jubilejní slavnost, a pan řiditel s plnou vervou složil k ní kantátu „Bojovali Čechové a zase zvítězili“.

Ve Staré besedě[8] byl nový hostinský p[an] Ant[onín] Veit, zpěvák a hudebník, a ten připoutal p[ana] řiditele  ke „Kytaře [Přeloučské]“, pěveckému kvartetu. Pan Filipovský zpíval bass II, pan Claner  Fr[an]t[išek] bass I. Pan J. Diviš tenor II a p[an] Veit tenor I. Tímto sborem byl p[an] řiditel jak se patří zaměstnán. „Kytara“ pořádala často koncerty a zájezdy do okolí, a pan řiditel své „Kytaře“ také něco zkomponoval.

Staral se i o kostelní zpěv, aby byl na výši doby, a jest jistě ještě mnoho pamětníků, že až mráz po těle přecházel, když slečna Berta Šlárová, nyní p[aní] Vojtíšková, svým krásným hlasem zazpívala (Štreblovo)[9] duo: „Pán velký jest!“ anebo diplomem poctěné duo Fr[antiška] Filipovského „Ave“. Pro „Kytaru“ složil p[an] řiditel skladbu „U hrobu“, kde tenor II vedl: „Buď s Bohem, není prodlení“ – nezůstalo ani jedno oko suché.

„Kytara“ také pana řiditele neopustila, a když k Vánocům bývaly zkoušky na Rybovu mši, měl p[an] řiditel o solisty postaráno. Paní řiditelová každého mile pozvala, aby [dobu] před půlnoční [mší] strávil u nich, a přišli zpěvačky, zpěváci a muzikanti a v milé zábavě a dobrém pohoštění sedělo se až do 23[.] hod[iny], kdy se šlo do kostela „na hodinky“!

A doma? Doma měl pan řiditel dcerušku Elišku, která už jako čtyřletá na piano hrávala, a aby na židli si sedla, musela si ještě stoličku přistavit – ale hrála a hrála. Co jí chybělo na rozvodu prstů, to nahrazovala hbitostí, a bylo až úžasné, s jakou mrštností tak malá hrávala. Každý ji obdivoval a tatínek v pozdější době měl v ní zastání. A zdá se, že Eliška svým hudebním nadáním nakazila i druhé své sestřičky Martu a Marii, že i ony byly pianistky výborné, a po pražském školení často a později úplně tatínka v kostele zastaly.[10]

Pan řiditel těžce nesl, že nemá syna, a když do rodiny zavítala „vrána“ již počtvrté,[11] ani se na babičku Obstovou neohlédl, když šla zvát, aby rodičku pozdravil. Něco zabručel a tu Mu panímáma povídá: „Nu jen pojďte, máte syna, jak jste si přál!“ A tu teprve táta plný radosti vylétl, a běžel vítat malého občánka na svět.

Dostal po tatínkovi jméno František a byl modlou celé rodiny. Tatík se v něm vzhlížel, babička, maminka a sestřičky jenom kolem něj. A František byl taková panenka pro všechny. Učili ho hrát a zpívat, a veselým a živým býval odjakživa. Když v roce 1918 bylo málo mužských v[e] městě, tu Fanouš zaskočil třeba k bubnu a hrál. A když studenti dávali malou zpěvohru od Fr[an]t[iška] Flose „Nanynka z Tejnice“, tu Fanouš už jako primánek hrál „Kašpárka“ s velkým úspěchem.[12]

A bylo po [první světové] válce, a oddechli jsme si všichni z plna srdce. Byly zase Vánoce a tentokráte mnohem veselejší. O Silvestru byl věřícími kostel nabit, každý přišel poděkovat za přečkání svízelného roku.  A z chóru zazněla tklivá dětská píseň: „Můj Ježíšku drahý, mám Tě tuze rád, šel bych do Betléma, Tebe kolébat. Nemám vzácných darů, které bych Ti dal, jen tu českou píseň, tu Ti zazpívám.“ Jak to bylo krásné, a jaké vzpomínky chováme ještě dnes k rodině pana řiditele Filipovského.