Životní příběh Františka Drábka a Heleny Drábkové nejen v protektorátních Pardubicích, nejen za II. světové války

Františkův otec Bohuslav bojoval za první světové války v československých legiích na východní frontě a vrátil se až dva roky po skončení války v roce 1920. To už bylo malému Františkovi šest let. Maminka se sestrami si ho jako nejmladšího pořádně rozmazlovaly. Ve škole učitelé považovali Františka za uličníka, ale mezi spolužáky byl oblíbený. V 15 letech v rámci německo-české výměny byl poslán na zkušenou do učení k židovskému obchodníkovi do Žlutic v západních Čechách. Do rodiny Drábkových byl výměnou vyslán syn výše zmiňovaného obchodníka. Praděda František se zde naučil výborně německy, což se později za druhé světové války ukázalo jako obrovská výhoda. Ve Žluticích se za tři roky vyučil obchodním příručím, což jej pak celý život provázelo. Vojnu strávil na Podkarpatské Rusi. Po návratu domů si se svými pardubickými kamarády postavili srub u Hlinska na místě zvaném Krkánka, kde trávili s kytarou každou volnou chvíli. Pro dědu kytara hodně znamenala, zejména díky tomu, že díky ní byl oblíbený mezi děvčaty.

Prababička Helena se narodila ve Stříbře roku 1920. Rodiče už v té době měli dvě děvčata Marii a Hanu a syna Vladimíra. První rok svého života strávila v Klatovech. Maminka Josefa, původem Češka, byla ženou v domácnosti.  Její tatínek Henrich Schinzel pocházel z města Trévoli na italsko-rakouských hranicích. Byl důstojníkem rakousko-uherské, později československé armády, a proto se museli často stěhovat. V roce 1922 byl otec prababičky Heleny převelen do Pardubic. Zde působil jako důstojník u železničního pluku. Babička Helena se po ukončení měšťanské školy vyučila kosmetičkou u firmy Štědroňová.

Díky souhře šťastných náhod se František a Helena seznámili v roce 1941. Po roční známosti se 5. září 1942 v kostele svatého Bartoloměje konala svatba. V tomto období se zapojili do odbojové činnosti proti německým okupantům, toto rozhodnutí mělo ale neblahé následky. Roznášeli letáky a dostali se i do skupiny lidí kolem výsadkové skupiny Silver A, která byla vysazena spolu se skupinami Silver B a Anthropoid.

V únoru 1943 byli odhaleni, když je jeden člen odbojové skupiny prozradil. Toho osudného dne byli na svatbě prababiččiny starší sestry Hany v Praze. Mezitím přišli k pradědečkovi do domů do ulice Arnoštské v Pardubicích dva příslušníci pardubického gestapa v civilu. Pradědečkova maminka Anna nic netušíc o koho se jedná, vysvětlila „pánům gestapákům“, že její syn se snachou jsou dnes na svatbě v Praze, tak ať se staví zítra. Druhý den samozřejmě gestapo dorazilo a odvedlo prababičku Helenu a pradědečka Františka na výslech na Oberlandrát. Po klasickém nacistickém výslechu byli převezeni na Zámeček v Pardubičkách. Zde byli rozděleni. Pradědeček František putoval do Terezína a prababička Helena do „donucovací pracovny“ na Židově v Pardubicích.

Prababička byla vězněna ve výše zmiňované „donucovací pracovně“, ale každý den ji vozili na Zámeček, kde myla místnosti, ve kterých vyslýchali a mučili lidi. Už v době zatčení byla prababička Helena těhotná, ale nevěděla o tom. Když nacisté zjistili, v jakém je stavu, byla ještě bita, aby dítě potratila. I v takových chvilkách zoufalství se našel člověk, na kterém se ukázal kousek lidskosti. Jeden nacistický vyšetřovatel se jí snažil trochu přilepšit, když zjistil, že je v jiném stavu. Rozhodl se tak asi hlavně proto, že sám neměl rodinu, a tak se mu prababičky zželelo. V noci jí tajně nosil kousky jídla například pomeranč, jablko nebo nějakou sladkost. Častokrát vozili vězně v této hodině k výslechu a tak se prababička Helena vždy hrozně bála, že jí budí proto, že jde k výslechu. Nebyla tak schopná pozřít ani sousto a vše co dostala, dávala svým spoluvězeňkyním.

V srpnu 1943 prababička porodila v pardubické nemocnici dceru Helenku. Nikdo si neumí vysvětlit, proč ji poslali rodit do nemocnice a ani proč se po této události prababička nemusela vrátit zpět do vězení. Nejspíš na ní jednoduše zapomněli. Prababička si to však vysvětlovala jinak, byla hluboce věřící, a tak se domnívala, že to byla Boží vůle. Naneštěstí její dceruška v dubnu zemřela na následky prababiččina mučení a věznění. V této těžké době, kdy byla na všechno sama, přišla další zdrcující zpráva. Přišel jí dopis, že manžel František zemřel v koncentračním táboře Buchenwald. Nebylo jí ani sděleno jak, dopis však obsahoval snubní prstýnek, a proto neměla důvod nevěřit pravosti této zprávy. Nastaly pro ni těžké časy. V té době jí byl velkou oporou tchán Bohumil, který ji zaměstnal v krámě s textilem, který se nacházel v jejich domě.

Pradědeček František Drábek byl po zatčení v roce 1943 poslán do koncentračního tábora Terezín. Zde byl vězněn v tzv. Malé pevnosti, kdy byl velmi mučen. Nikdy o zážitcích z Terezína nemluvil, protože ho asi velmi tížily vzpomínky. V březnu 1943 byl transportován do koncentračního tábora v Buchenwaldu. Během svého věznění se snažil udržovat kontakt s rodinou, hlavně pak se svojí manželkou Helenou. Dopisy, které rodině posílal, byly cenzurovány a musely být psány německy. Když se dopis nelíbil, nesměl být poslán. Prababička navíc neuměla německy, i když její tatínek byl původem Rakušan. Prababička si tak musela dopisy nechávat překládat svou starší sestrou Marií. Hrozně ji pak mrzelo, že dopisy nemohou být více intimní. Pradědeček František mezitím v koncentračním táboře prožíval doslova peklo: bití, korekce... Říkal, že toto se dá přežít jen v nenávisti nebo s vírou v Boha. On zvolil to druhé. Po nějaké době se mu i podařilo díky dobré znalosti němčiny dostat práci v kantýně. Díky své práci měl přístup k lepším informacím, a tak se dozvěděl, že má na kontrolu přijet Červený kříž. Nacisté chtěli delegaci Červeného kříže oklamat, a proto také hledali hudebníky, aby jim na uvítanou do „židovského ráje“ zahráli. U nich „na baráku“ byl jeden chlapec, jmenoval se Vladimír Vávra, který měl být po dovršení 18 let popraven. Často byl bit a byl už hodně slabý. Tento chlapec však uměl hrát na housle a pradědeček to věděl. Řekl o tom jednomu dozorci, čímž chlapci zachránil život. Dostalo se mu lékařského ošetření a více jídla, aby před členy Červeného kříže vypadal zdravě. Na trest smrti se pak zapomnělo a chlapec přežil. Později se z něj stal podplukovník československé armády a za pradědou každý rok chodil až do jeho smrti. Ještě pár let po jeho smrti nosil prababičce za Frantu, jak mu říkal, květiny.

Po nějaké době bylo odhaleno, že pradědeček z kantýny odnáší potají jídlo pro své spoluvězně. Když na to dozorci přišli, tvrdě ho zbili a dostal 21 dní korekce v kobce. Zde nebylo nic než trochu slámy a udusaná hlína. Žádné jídlo, žádná voda. Naštěstí měl hodně kamarádů spoluvězňů – Francouze, Maďary, Rusy a samozřejmě i Čechy. Tito kamarádi se v těžké chvíli rozhodli pomoci. Potají malou dírkou, asi vykousanou od krys, mu sem tam podstrčili do kobky tvrdou kůrku. Jednou mu prý donesli i kousek kokosového ořechu, na tento zážitek celý život vzpomínal. Místo vody pil vlastní moč, byl nahý. Po skončení této hrůzy jej hodili do „baráku“. Kamarádi opět pomohli, oblékli ho, zabalili do deky a dali napít. Ještě ten den jim bylo oznámeno, že se údajně přemístí do tábora Sachsenhausen. Ve skutečnosti se ale jednalo o pochod smrti, na který se měli vězni vydat kvůli přibližujícím se americkým vojskům, což jim ale logicky nebylo řečeno. Praděda František by během takového přesunu nepřežil a jeho přátelé to věděli. Byl velmi zesláblý, a proto se mu rozhodli opět pomoci. Odnesli ho do kovového sudu, dali mu tam pár chlebových kůrek a vodu. Sud odvlekli, aby nebyl na očích. Rozloučili se a nevědomky se vydali na smrt. Většina pochod nepřežila.

Tyto události se staly v roce 1945 krátce předtím, než byl Buchenwald osvobozen americkými vojsky. Pradědeček byl ošetřen a odvezen do Prahy, kde byl ve vojenském lazaretu. Zde ho dali alespoň částečně do pořádku, aby zvládl cestu do rodného města, i tak byl ale velmi zesláblý.

Domů se dostal až po úplném konci války. Osudného dne byla prababička zrovna v obchodě, když zastavilo vojenské auto. Vystoupili vojáci a zeptali se, zda zde bydlel František Drábek. Když prababička odpověděla, že ano, řekli, že ho přivezli domů. V babičce se v té chvíli zmítaly rozličné pocity – hlavně zděšení ale zároveň obrovská radost. V tu chvíli nemohla uvěřit, že to co se právě děje je skutečnost. Pocity, které tito dva milující se lidé při prvním setkání měli, asi nemůžeme nijak vyjádřit a ani pochopit. Setkání však bylo velmi krátké, protože pradědeček okamžitě putoval do pardubické nemocnice, kde strávil skoro celý rok. Jeho zdravotní stav byl velmi špatný, vážil pouhých 42 kg a důsledkem krutého zacházení měl vážně poškozené ledviny, žlučník a žaludek. Musel být mnohokrát operován. Během těchto operací se zjistilo, že má jednu ledvinu důsledkem bití nefunkční. Prababička mu často do nemocnice nosila jídlo zejména pak polévku z koňského masa, protože věřila, že po ní zesílí. Po čase stráveném v nemocnici se uzdravil, i když celý život jezdil do lázní na ozdravující pobyty. Jako projev vděčnosti za odbojovou činnost mu bylo uděleno roku 1945 Vyznamenání za věrnost prezidentem Benešem. Později ho kamarádi, kteří přežili koncentrační tábory, lákali, aby vstoupil do komunistické strany. On měl ale pevné zásady, a i díky svému přesvědčení a víře nevstoupil.

Jeho život po komunistickém převratu proto nebyl jednoduchý, ale to už je jiný příběh.