Svědectví periodika Krajem Pernštýnův o válce roku 1866 dokončení

Co k pamatování činím, že jsme všichni děkovali Pánu Bohu, že to brzy přešlo a že bylo přede žněmi. Za 14 dní byly žně a každý si namlátil, by bylo co jíst, neb byli by musili někteří umříti hladem, poněvadž o všechno přišli. Jen některým, co si zakopali, něco zbylo.“ 1/

            Takto popisuje pruskou okupaci kronika obce Sopřeče. (V textu je Sopřeč nazývána Soprč.) Ukázka z kroniky byla otištěna v Kraji Pernštýnův  spolu s jinými výňatky, zachycujícími Sopřeč       v časech významných událostí (např. třicetiletá válka, selské bouře roku 1775, francouzské války, revoluční rok 1848).

            Ne všechny obce měly takové štěstí jako Sopřeč. Na mnohých polích v okolí vesnic se nic sklidit nedalo, protože úroda byla zničena pochodujícími vojsky. Pole byla plná vojska, že na nich bylo „jako v mraveništi“ 2/, části polí byly udupány „jako mlat“ 3/. V mnohých obcích se pruská okupace protáhla přes celé léto, i přes uzavření příměří v Mikulově (26.července) a uzavření míru    v Praze (23.srpna). V obcích sice zůstaly menší vojenské jednotky, nesrovnatelné sice s náporem vojsk na počátku července, ale i tak byly značnou zátěží. Pro ilustraci si přečtěme ukázku ze vzpomínek syna správce Horeckého dvora u Choltic Josefa Tichého:

            „Otec musel vojsku všelicos vysvětlovat a matka zas důstojníkům upravovala jídla. Prušáci snědli a vypili všecko. Zmizely všecky krávy, asi padesát, dvanáct párů volů tažních, ovec přes čtyři sta: jen pár volů matka vyprosila a statný býk zůstal, protože se k němu Prušák neodvážil přiblížit. Jednoho odhodil, že daleko odletěl. Veškerou drůbež (slepice, husy, kachny) a mnoho vajec spotřebovali – a my při tom všem měli – hlad. To bylo o pouti! Místo koláčů měli jsme několik placek z trosek mouky.“ 4/

            Jistou satisfakcí mohlo být to, že se Prusové v nedalekých Cholticích těšili i na posvícení. Těsně před ním již dostali příkaz k odchodu. To již začínalo září, měsíc, v němž pruská okupační armáda opustila české země. Smutným „dědictvím“ po tomto vojsku byla epidemie cholery, která propukla uprostřed léta. Vzpomínka na pobyt Prusů v Přelouči končí větou:

            „Za pobytu Prušáků, hlavně pro jejich nestřídmost, vypukla v Přelouči cholera, na kterou zemřeli 52 vojáci a 129 občanů.“ 5/

            Cholera si vybírala své oběti mezi obyvateli českých zemí až do podzimu roku 1866.

Jací Prušáci byli?

            Za několik týdnů pruské okupace si mohli občané udělat lepší představu o povaze pruských vojáků. Přesto je jejich charakteristice ve vzpomínkách věnováno poměrně málo místa.

            Snad nejtypičtějším jejich znakem byla mnohokrát připomínaná nenajedenost a nenasytnost, v níž byla mylně hledána hlavní příčina cholery.

            Pověstná pruská disciplína se sice v prvních dnech ztrácela v chaosu jen lehce usměrňovaného drancování, přesto obavy z neomezeného násilí nebyly naplněny. Josef Tichý vzpomínal, jak se raději nejprve před Prusy vydal na útěk. „Ráno jsme se odebrali do Hrbokova, kde jsme pobyli asi tři dny   v nesmírném strachu, každou chvíli hledajíce útočiště v lesích u Bojanova neb u Seče. Když konečně přední hlídky pruské dojely do zdejší krajiny a upokojily lid, že nebezpečí nehrozí a mladých lidí že pruský král k vojsku neodvádí, pomýšleli jsme na návrat k domovu.“ 6/

            Ve vzpomínkách se občas objeví spravedlivý zásah důstojníka, zastavujícího rabující vojíny své armády. „V pokojíku se ubytoval důstojník. Uznalý člověk. Když mně vojáci brali brambory, které jsem přivezl ze Žďáru, zakázal to. I vojáka postavil k vozu a nařídil, aby Prušáci za brambory platili.“ 7/

            Narazíme i na důkazy vysoké připravenosti pruské armády. Josef Tichý dále vzpomíná: „U porouchaného vozu vojenského zůstal voják a ten šafářovu synu daroval knížku. Byl v ní podrobný plán Vídně, Prušák vypravoval, že dostal každý voják podobný spis, ještě když byli doma, aby nepřišli do neznáma v Rakousku. Vůbec měli Prušáci dobré mapy a popisy všeho.“ 8/ Karel Hovorka ve svém beletrizujícím textu píše: „Večer navštívil našeho důstojníka jeho kamarád ze sousedství a prohlíželi svou mapu, rozloženou na stole. Mne po chvíli zavolali a vyptávali se na krajinu, znám-li ji. Mířili přes Stojice, Licomělice, Míčov na vídeňskou silnici. „Budou z vás Prusové a z vaší země Neupreussen (Nové Prusko),“ pravil důstojník usmívaje se.“ 9/

            Příznačné je, že v drtivé většině vzpomínek není užíván neutrální výraz Prusové. Téměř vždy  se hovoří o Prušácích.

Služba přípřeží

            Zastavme se na závěr u jednoho už výše uvedeného nepříjemného průvodního jevu válek 19. století – přípřeží. Ty vyžadovala jak rakouská, tak i pruská armáda. A tak se v okolí Přelouče před bitvou u Hradce Králové objevili sedláci z Hané se svými povozy, sloužící  bez nadšení rakouské armádě a toužebně očekávající první vhodnou chvíli, kdy se budou moci vrátit zpět. A na druhou stranu – na Moravu se zase nuceně vypravili v doprovodu pruské armády mnozí rolníci z Přeloučska. Známý je případ chrtnického sedláka Voženílka. (V ukázce je přejmenován na Oženílka.)

            „Když jsme vyjeli z Valů, klusali proti nám koňmo po silnici od veselského lesa nějací důstojníci. Oženílek se jich ulekl a pustil se se silnice stranou k Lepějovicům, aby Prušákům ujel. Já mu řekl, aby tamtudy nejel, ale neposlechl. Pruská stráž ho u myslivny zadržela a milý Oženílek musel s Prušáky jet až na Moravu. Vrátil se teprve za šest neděl.“ 10/

            Ne všichni však měli příležitost si své koně a vůz ohlídat. Mnohý hospodář se už se s nimi nesetkal. Přečtěme si na závěr jeden příběh se šťastným koncem. Pochází z pamětí Viktora Mandyse z Nemošic.

            „Před bitvou u Hradce Králové r. 1866 museli všichni rolníci z celých východních Čech dáti přípřeže a jeti na bojiště, kde mnoho potahů zahynulo.

            Můj otec poslal též pár koní a nedoufal, že je kdy uvidí.

            Zvláštní náhodou je dostal zpět.

            Antonín Pištora, který dříve u otce sloužil a později tesařil, později potkal po bitvě u Hradce Králové v Pardubicích povoz a poznal koně, které řídil neznámý muž. Pištora povoz zastavil a ohlásil na policii, že koně náležejí starostovi v Nemošicích. Aby se věc zjistila, byl poslán strážník s povozem do Nemošic.

            Před samou obcí u mostu setkal se s otcem, kterému případ ohlásil a tázal se, jsou-li koně jeho.

            Aby podal důkaz, požádal otec strážníka, by koně volně pustili. Ti namířili si přímo ke statku, zahnuli podle plotu do dvora a u stodoly zarazili. Otec poručil, aby jim sňali chomouty a postroj. Když se tak stalo, koně sami vešli na své místo. Tím dokázáno, že náleží otci.

            Zatím však vojenské úřady ve Vysokém Mýtě určily na onen potah dražbu. Otec dojel do Vysokého Mýta, předložil potvrzení o provedeném důkazu, že koně jsou jeho, a proto za poplatek 20 zl. dostal je opět do vlastnictví.“

Na závěr

            Periodikum Krajem Pernštýnův je také dokladem toho, jak vzpomínky na válku roku 1866 ztrácely na své aktuálnosti a stávaly se skutečnou minulostí. Nejvíce textů o prusko-rakouské válce najdeme v prvních ročnících, zvlášť v 6.-8. ročníku. Ty vycházely v čase blízkém 60. výročí událostí této války.

            Ve 30. letech podobných textů ubývalo a po roce 1935 už nebyl v Kraji Pernštýnův publikován ani jeden. V tu chvíli už je pozornost obyvatel našeho kraje upřena jiným směrem. Roku 1937 zemřel prezident Tomáš Garrigue Masaryk, periodikum Krajem Pernštýnův věnuje této osobnosti velkou pozornost. Všímá si tak zároveň jednoho z posledních pamětníků války roku 1866. Jako šestnáctiletý hoch byl Masaryk svědkem závěrečných bojů u Holíče a Bratislavy. Čas pamětníků prusko-rakouské války se naplnil.

            Smutný je pohled na poslední číslo ze září roku 1938. Je plné odhodlání bránit republiku, jež však bude záhy rozbita a stižena okupací mnohem delší a nesrovnatelně krutější, než byla okupace pruská roku 1866.

Poznámky:

1/ B. Stehlík: Z kroniky obce Sopřeče. - Krajem Pernštýnův, 14. ročník, s.104-106.

2/ Karel Hovorka: O pruské válce r.1866. - Krajem Pernštýnův, 6. ročník, s.131.

3/ Karel Hovorka: Za války s Pruskem r.1866 – Z pamětí Josefa Tichého. - Krajem Pernštýnův, 8. ročník, s.12.

4/ Tamtéž, s.13.

5/ Karel Hovorka: Prušáci v Přelouči. - Krajem Pernštýnův, 6. ročník, s.15.

6/ Karel Hovorka: Za války s Pruskem r.1866 – Z pamětí Josefa Tichého. - Krajem Pernštýnův, 8. ročník, s.12.

7/ Karel Hovorka: O pruské válce r.1866. - Krajem Pernštýnův, 6. ročník, s.132.

8/ Karel Hovorka: Za války s Pruskem r.1866 – Z pamětí Josefa Tichého. - Krajem Pernštýnův, 8. ročník, s.13.

9/ Karel Hovorka: O pruské válce r. 1866. - Krajem Pernštýnův, 6. ročník, s.132.

10/ Tamtéž, s.131.

11/ Zvláštní návrat „přípřeže“ z bitvy (Z pamětí p. Vikt. Mandyse z Nemošic). - Krajem Pernštýnův, 8. ročník, s.104.