Vybrané kapitoly z Pamětí JUDr Josefa Ročka - 3.část

Tak jsme se sešli tenkrát u toho požáru, skoro celá třída. Čas na to byl, neboť maturitu jsme měli až na nepatrný zbytek za sebou a – dovedete si představit ten blahý pocit – škola nazítří nebyla! A požár to byl také pořádný! Větší jsem v Pardubicích do té doby a ani vlastně potom nezažil. Vypadalo to jako velká násypná kamna, kterým nějaký Kyklop odmontoval vrch a tím otvorem nahoře šlehaly plameny vysoko k nebi. Bylo to 20. června 1919 v podvečer a na zem se snášela krásná, zářivá letní noc. Když jsme se vynadívali na tu neobvyklou, ohromující katastrofu, rozcházeli jsme se od toho bouřlivého živlu ohně do překrásného večera v malých hloučcích tak, jak nás sblížily gymnázijní škamny. Šli jsme po „hrázce“ k Vinici a nevím, co víc přispělo k té sentimentální náladě, zda ten náhlý přechod od furiosa požáru do tichého andante letního večera nebo samotná večerní příroda, která má tak velká pochopení pro stavy lidské duše a nechala kolem rozehrát tu tichou kantátu o kráse světa.

Některé věcí člověk pozná a ocení až tehdy, když je ztratí. Celým životem musí projít, aby mohl říci, které to byly ty „chvíle chvil“, kdy měl volat: „Živote, postůj“. Jenže žádný mladý člověk si nepřeje, aby se život zastavil, nikdy ve svém optimismu neuvěří, že prožívá nejkrásnější dny svého života, ale čeká ještě krásnější a pobízí život jako líného koně stále dál. Snad je to tak dobře zařízeno, že osud neposlouchá lidských přání. Kdyby byl poslušný a uposlechl jich, pak by byl jejich život o mnoho kratší, neboť by ho sami zkracovali, jen aby rychleji dosáhli něčeho, aby se zbavili minut, hodin, dní i roků nepříjemného čekání. Teprve stáří řadí prožité chvíle a může rozhodnout, která byla z nich ta nejhezčí, ale to už je všechno passé. To už člověk nemůže říc:t „Živote, postůj“, ale „Živote, vrať mi“. A já, kdyby to bylo co platné, bych si přál: „Živote, vrať mi, vrať mě do té doby, která začala tím luzným večerem po maturitě“. Tam končí naše jinošství a začíná mládí, ten „krásný žití máj“ a je ohromnou výhodou mé generace, že tato nejhezčí epocha žití, jaro života, splynulo s jarem našeho národa, prvními léty republiky. Byli jsme prvními abiturienty v republice a proto myslím, že jsme tak intensivně pociťovali a ještě i dnes pociťujeme tu životní spjatost s ní. Naše individuální lidská skutečnost srůstala přímo s historickou skutečností národa. Která generace se může pochlubit něčím podobným? Jak daleko do historie bychom pro něco takového museli jít. Jenže to už je všechno pryč a už se to nikdy nevrátí. Restitutio in integrum je v civilním životě neuskutečnitelná fikce. Bohužel ...

Tak jsem chtěl psát o maturitě a místo toho epického vypravováni jsem sklouzl do těchto lyrických úvah, které jsem původně sice zamýšlel, ale jen zkrátka jako aklimatizaci do pubertálně-maturitního prostředí. A přece maturita, to je událost, která stojí za to, aby pro budoucnost byla zachycena. Vždyť i písnička o tom byla, že „tahle maturita, to je mor na nás“ a že to „není žádný špás“. Avšak, abych se přiznal, mně se do toho vypravováni nějak nechtělo a myslím, že to předcházející říkání jsem proto podvědomě protáhl, abych oddálil ten trapný úvod, kterým musím začít. Vždyť já, tak říkajíc na stará kolena, když mám už plno stříbra na hlavě a činím si nárok na pověst počestnosti, musím se přiznat, že této první životní mety jsem dosáhl podvodem, že jsem atest o své životní zralosti podvodně vylákal. Ale nechť je historické pravdě učiněno zadost, ať pravda vítězí! Je to ostatně dnes už všechno promlčeno a maturitní vysvědčení už asi nikde předkládat nebudu.

Bylo to tedy takto:

Školníkem na našem gymnáziu v mé době byl pan Vilda. Hlavně byl výborným muzikantem, hrál výborně na cello. Tehdy ještě doznívaly doby, kdy panovalo mínění, že umění se nemůže vyvíjet bez alkoholu a rozháraného života, že inspirace nejsou nikde jinde než u piva a v zapadlých putykách. Pan Vilda se jistě počítal do cechu kumštýřů a tak vedl tomu odpovídající bohémský život. Kamarádil velmi důvěrně s jakousi paní Netušilovou a denně večer někde hrál. Měli své kvarteto, pamatuji se, že v něm byl též prof. Petr, hrál v pardubické filharmonii, večery byly zkrátka příjemně vyplněny, začatý večer se vždycky končil někde u piva a tak paní školníková trávila sama dlouhé opuštěné noci. Tíha toho školnictví spočívala vlastně jen na ní, my studenti jsme znali vlastně jen paní školníkovou, kdežto Vildu jsme znali odjinud, hlavně z kostelního kůru, kde o studentských slavnostních mších loudil z cella táhlé tóny Händlova „Larga“ za doprovodu harfy studentky Kuchyňkové. Bylo to hezké, velmi hezké, když se to tak neslo tím starým kostelíčkem, ale jinak nám byl Vilda cizí. Zato paní školníková, to byla opravdová studentská máma. Věděla o našich strastech, leccos pochytila i z rozhovoru profesorů a z konferencí a pak nám to prozradila, takže na mnohá překvapeni jsme se mohli předem připravit a nějakou tu výmluvu na všelicos nalézt. To víte, ve školské strategii býval moment překvapení velkou výhodou na straně profesorů.

Zvláštní přátelství bylo mezi paní Vildovou a naším spolužákem Rouskem. Františku, Františku! Tys byl vždycky takový záhadný, někdy i trochu teatrální, člověk se v tobě vlastně nikdy nevyznal. Nechci ti sahat do svědomí, ale nevím, nevím, zda to nebylo něco víc, než pouhé kamarádství. No to zůstane už asi navždy hádankou, když jste již oba na pravdě boží a to tajemství jste si vzali oba ssebou. Ale ať to bylo, jak bylo, tedy jedno je jisté. Před maturitou dostal František od paní Vildové klíče od „boudy“ a od třídy, kde už bylo vše připraveno na maturity a nezištně je dal k dispozici třídě. Vědělo se, že tam jsou na stole vyrovnáni antičtí autoři a v nich jsou záložky u míst, která přijdou u zkoušky. Tak byla hned porada, byl vypracován spiklenecký plán, kdo se tam v noci vpraví, kdo a kde bude hlídat a jaké se má dát znamení, kdyby hrozilo nebezpečí. Jít tam jsem byl určen já, Holdík a Liebich a tak jsme se sešli té noci v parku za kostelem sv. Jana. Holďa vypadal strašně spiklenecky v tmavé pelerině, které se tehdy nosily (tak napůl Garibaldi a napůl Bulldog Drummond) a Bóža Liebich byl zase strašně nervózní. Když jsme se ve vestibulu zouvali, abychom nedělali hluk, upadla mu bota a v tom nočním tichu to dalo strašnou ránu. Elektrická baterka, to byla tenkrát ještě vzácnost, tu jsme neměli a tak jsme šli potmě, což nám ovšem nečinilo žádné potíže. Za osm let, to se člověk seznámí důvěrně i s každým hrbolkem ve zdi. Naše třída byla v prvním poschodí a tak když jsme šli po schodech, tak se ještě vedly řeči jako; „Kluci, kdyby něco, tak jsem si ve třídě zapomněl kapesník. – To víš, na to ti tak hned někdo skočí“. Tak nějak jsme se bavili, neboť teprve nyní nás napadlo to „kdyby něco“, dříve to vůbec nepřicházelo v úvahu. Nahoře však už tyto řeči přestaly, všechno myšlení bylo upjato k rychlému provedení svěřeného úkolu. Naše třída byla napravo od schodů na konci chodby, která byla matně osvětlena od světel ve Sladkovského ulici, neboť ta v těch místech tenkrát ještě nebyla zastavěna. Tak jsme tu chodbu v rychlosti přelítli tím zvláštním krokem lidí, kteří nejsou zvyklí chodit bosi, první Holďa a my v závěsu za ním. To ostatní šlo všechno dík klíčům od třídy hladce a dokonce líp, než jsme si to představovali. Ve třídě jsme si rozsvítíli svíčku a u ní jsme mohli pěkně pracovat. Věc nám velmi usnadnilo to, že řádky ve většině těch knih byly číslované, takže stačilo opsat jen čísla veršů nebo řádek a mimoto u zatržených míst bylo tužkou připsáno jméno toho, kdo to dostane. Jediná závada byla v tom, že se ta místa nenašla pro všecky. Snad pro všechny to ještě nebylo připraveno nebo jsme to v tom chvatu přehlédli. Byly z toho zbytečné mrzutosti.

Kriminalisté tvrdí, že i ti nejrafinovanější pachatelé trestních činů ve svých precizně vypracovaných plánech najednou nepochopitelně udělají prachhloupou chybu, která je nakonec prozradí. A my jsme takovou chybu udělali také. Když jsme byli hotovi, dali jsme zase všechno na své místo, vše za sebou zamkli a pak, hurá do Liebichova kvartýru u staré Krupařky ve Smilově ulici. Tam už byl Jarka Pařízek, který vše přeložil a vyložil, určilo se i to, která slovíčka kdo jako nebude znát, aby to nebylo nápadné, všechno to bylo tak pěkně promyšleno, ale na jedno jsme zapomněli; že od svíčky zůstala na stole kupa nakapaného stearinu. Na to jsme si nevzpomněli a tak, kdo znal to jemu určené místo, měl starost jen o matiku, neboť češtinu a dějepis jsme uměli. A skutečně, když došlo ke zkoušení, šlo vše podle plánu.

Já mám podnes to neobvyklé uspořádání třídy před očima. Všechny lavice byly odsunuty dozadu a v prvních bylo místo pro publikum. Tam jednak z dlouhé chvíle (a částečně též ze studentského atavismu) přišli si zasednout ti, co už to měli za sebou a teď z kolegiálního hyenismu se dívali, jak těm dalším budou sahat na zoubek. Na volném prostranství mezi lavicemi a stupínkem byla hlavní část jeviště, dlouhý stůl, v jehož čele, zády k oknům, seděl ředitel Durych jako předseda, po jeho pravé straně zkoušející profesoři a proti nim zkoušení maturanti podle abecedy, v mém případě Roček, Rousek a Rybář. A tady se musím zastavit ještě jednou u Franty Rouska. My všichni, snad i ti premianti, byli jsme jaksi stísnění a naše pocity bych přirovnal k pocitům panenky, která je u prvního gynekologického vyšetření. Ale Franta, kdepak ten! To byl herec! Nepamatuji se, že by někdy hrál divadlo, ale v civilním životě v každé situaci zahrál úlohu, kterou si předem určil a to smrtelně vážně, nikoliv z nějakého studentského čtveráctví. V tomto případě hrál právě roli vědce, který zbadal mnoho knih a teď zasedal za zkušební stůl s hlavou zatíženou moudrostí všech věků a jako by říkal: „Tak, pánové, dělejte rychle, abyste mě tak dlouho neotravovali s těmi lapáliemi“.

Já jsem měl jako první zkušební předmět řečtinu. Dostal jsem skutečně to určené místo a tak pro mně největší potíží bylo markýrovat námahu překladu, neboť bych byl mohl celý překlad říct zpaměti se zavřenýma očima. Druhým předmětem byla matematika a tam už to bylo horší. Každý dostal vypočítat tři příklady.

Dnes si pamatuji už jen jeden; bylo to vypočítat počet tabulek na kostelní věži, tedy plášť jehlanu. Matematika tenkrát na gymnáziu byla Achillovou patou nejen nás studentů, ale ani většina zkušební komise – byli to vesměs klasičtí nebo moderní filologové – jí nerozuměla a proto se chovala podle zásady; „Mea res non agitur“. My jsme to vycítili a tak bylo zásadou počítat a počítat, žádné dlouhé přemýšlení, ať je to správné nebo ne a hlavně stále něco povídat, „si dosadíme“, „násoben x“, „to máme“, „převedeme na druhou stranu“, „to činí“ atd., atd.

A tak podle této zásady jsem počítal a počítal, až mi vyšlo něco hrozného. Nepamatuji si už přesně co, ale něco hrozného jako nějaká odmocnina nebo a+b lomeno dvěma. Chudák kostel, který by měl krytinu podle mých výpočtů! Ale kupodivu toto mé kuriózní „Qod erat demonstrandum“ bylo přijato s klidem jako samozřejmý výsledek a tedy, když se ozvalo to osvobozující předsedovo: „Tak, pane kolego, to by snad stačilo“, měla se ozvat „rána a pád“ poněvadž to mělo bouchnout, jak mě měl spadnout ze srdce onen příslovečný kámen. Avšak chyba lávky! Tu největší hrůzu mi ironický osud přichystal právě při češtině, kterou jsem uměl ze všeho nejvíc. Začalo to celkem nevinně. Dostal jsem jako otázku „Boje o Rukopisy královédvorský a zelenohorský“. To jsem znal výborně a ihned jsem o tom začal vykládat, když tu ředitel Durych, který jinak celkem pasivně poslouchal, vmísil se do toho a patrně, vzpomněv si na svá mladá léta, kdy otázka „Rukopisů“ rozčeřila hladinu českého národního života bouřlivými vlnami, přičinil k mému výkladu několik svých poznámek. Vzhledem k tomu jsem musel já odvrátit svůj pohled od zkoušejícího profesora Seiferta k němu a v tom jsem hrůzou strnul. Ještě dnes po tolika letech mě zaleje studený pot, když si vzpomenu jak jsem zpozoroval, že ředitel odloupával na stole nakapaný stearin. Bóže, co když ho napadne, jak se ta neobvyklá hmota dostala na maturitní stůl! Krve by se ve mně nedořezal. Ale dobře to dopadlo. Patrně ty vzpomínky zaplnily v té staré hlavě místo, kde by se normálně vynořila logická otázka, jak tam ten stearin přišel. Na příští den už to paní Vildová všechno řádně odstranila.

To je tedy historie naší maturity. Anekdota, mému srdci sice tak milá, ale objektivně vzat, dokonce bez řádné pointy. Nyní po letech oprašuji tu starou vzpomínku, na to všechno si ještě jednou vzpomínám, řadím to k sobě, ale upřímně řečeno nevím, proč to dávám na papír. Vždyť je to všechno takové osobní, pro mně snad uvadlé pomněnky, ale pro ty nezúčastněné suché seno. Snad jen o sjezdu třídy by o to mohl být ještě nějaký zájem. Ale i když to nikdo nikdy číst nebude, když to píši jen sám pro sebe, snad to má pro mne alespoň ten význam, že při této rekapitulaci se mi vše jaksi ucelí, více, když to píšu, než kdybych si to nechal pouze projít hlavou, a mohu zároveň po časovém odstupu dojít ke svým nynějším závěrům.             A ostatně, proč bych si s tímto detailem lámal hlavu; vždyť v životě jsem udělal tolik zbytečných věcí, že na to nechci ani myslet. A vzpomínání, to je takové laciné kino stárnoucích lidí, přístupné mládeži kol šedesáti let. Tož jsem si pustil ještě jednou ten starý film…

A tak ještě závěr této kapitoly. Častokrát jsem uvažoval asi takto: Osm let jsem se připravoval pro praktický život a učil se různým věcem. U maturity jsem měl prokázat výsledek tohoto studia a to mělo být důkazem, že ty vědomosti řádně ovládám a že jsem schopen je ve svém budoucím životě prakticky aplikovat. Ale je to pravda? Jak krátce to trvalo a zapomněl jsem úplně na „consecucio temporum“, nedovedu vyjmenovat přítoky Dunaje z levé strany a o válce Šmalkaldské vím jen tolik, že byla nejkrvavější toho století, nic víc. Hochu, hochu, to jsou hrozné nevědomosti, za to byla nedostatečná; jak jsi mohl bez toho v životě obstát? Ale obstál jsem; při vší autokritice nemohu říct, že bych se později ve svém povolání neosvědčil. Jak to tedy je s těmi vědomostmi, když se pracně nabudou, zapomenou a pak už nejsou vůbec k ničemu zapotřebí? Nebylo tedy celé to gymnazijní studium i s tou maturitou pro kočku? Zdánlivě by byla logická odpověď na tuto otázku kladná, ale nemylte se, není to tak jednoduché. To jen dnešním primitivům je jasné, že všechno učení je zbytečné, které není praktické. Ale ať se nemýlí povrchní lidé, co takto uvažují. My, co to máme už za sebou, víme z vlastní zkušenosti jasně, že nejde jen o ty vědomosti. Já nejsem pedagog, nedovedu ty věci přesně formulovat a proto mi budiž dovoleno k vyjádření názoru použít přirovnání. Ty vědomosti mě připadají jako zrníčka nějaké chemické substance; hodíš je do vody a zrníčka zmizí, ale povstane roztok a ten bude takový podle toho, jaká byla ta zrníčka. Tak nějak, myslím, že to je, vědomosti jako ta zrníčka zaniknou, zapomenou se, ale zůstane všeobecné vzdělání a inteligence toho druhu, jakým vědomostem se člověk učil. A o to tu podle mého názoru jde. Za mých dob byly dva typy středních škol; gymnázium, které dávalo vzděláni humanistické a pěstovalo způsob myšlení věd abstraktních. Na druhé straně reálka, která dávala průpravu k vědám a myšlení exaktnímu. Nyní, když už jsem tím vším prošel myslím, že mi už nejde o to, abych chválil jen to své a také uznávám, že mnoho věcí              v minulosti nebylo v pořádku a že i mnoho svých názorů jsem po určitých zkušenostech byl nucen si opravit. To vše mi umožnilo, abych se stal při posuzování věcí nestranným. Ale toto se mi zdá dosud takové jasné a přirozené. Kdo může popřít ty rozdíly mezi starým gymnazistou a realistou, kdo zodpovědný může přehlédnout, že většina lidi už svou povahou a schopnostmi je takto na dva směry uzpůsobena. Proč pokrok nešel tak, aby bylo méně omylů ve výběru, než aby se zakládala reálná gymnázia, bastardní ústavy, ve kterých schopnosti jedněch se v některých oborech otupují a schopnosti druhých zase na některé obory nestačí nebo dokonce, aby se vše, co bylo zkušenostmi prověřeno, skácelo a podle hesla „po staru se nedá žít“ postavilo něco za každou cenu nového. Vždyť přece rakouské školství vůbec, a české zvlášť, jak jsme je my převzali v roce 1918, bylo dle úsudku odborníků na jednom z těch nejvyšších stupňů. Ale to jsou, starý brachu, teoretické úvahy. Nezapomeň, že tvoje generace je už většinou procul negotiis, že vývoj šel přes naše hlavy a že tvoje názory už neplatí, že jsi bezmocný a němý divák. Ale proč bych si v této nevinné hře svého vzpomínání nemohl dovolit partii kritiky a porovnání přítomnosti s minulostí.

Vždyť jsem nikdy nebyl laudator temporis acti, neměl jsem nikdy obdiv k těm, kteří byli výhradně zahleděni jen zpátky do minulosti a nevšímali si toho, jak kolem nich ubíhá a plyne přítomný čas. Ti mi vždy připadali, jako by kráčeli dopředu pozpátku a měl jsem obavu, že musí někde narazit, že daleko nedojdou. Já jsem se snažil projít životem s otevřenýma očima a nic nevynechat, co bylo kolem mne, a nyní, když mám na to čas, o tom přemýšlím. Mnoho problémů zůstává nevyřešeno, ale mnohé se vyjasnilo. Tak je mi nyní po přežití dvou válek jasné, že poválečné doby nejsou vhodné pro provádění reforem. Každá válka znamená přerušení kontinuity lidské kultury, technický pokrok, ale deformace morálky. Ta poslední podala o tom zvlášť důkaz par excellence. Hitler, primitiv se satrapskou mocí, sfoukl všechnu dosavadní civilizaci jako svíčku a lidstvo by se v té tmě pomalu rozšlapalo na padrť. A když se po válce začalo rozednívat, přišly reformy, i ty školské, povstalo mnoho proroků a hlásalo mnoho teorii; experimentovalo se a nadělalo mnoho chyb. Válkou zbytnělá technika opanovala první místo, nepoměr mezi technickým pokrokem, stavem morálky a lidské moudrosti, té staré filozofie, která kdysi byla královnou věd, se nezmenšil a nevěřte tomu, že to byly všecko jen neblahé důsledky války. To už zde byla generace, která válku nepoznala. Na tom nese (ovšem mimo jiné) velkou vinu to reformami deformované školní vzdělání dnešních lidí. Vždyť i my staří nepopíráme techniku a obdivujeme se jejím zázrakům, ale marně hledáme, čím přispěla k lidskému štěstí sama o sobě. My za našeho mládí jsme přece stáli u kolébky mnoha vynálezů, které změnily svět, ale nezapomínáme, že národ vedl filozof. Dnes se podívejte dobře kolem sebe a uvidíte: uprostřed plného, technicky kupředu se řítícího života zeje velká a hluboká prázdnota; nazývejte si, jak chcete, třeba ztracená iluze Boha, nebo potřeba intelektuální bezpečnosti a jistoty, popření morálky a občanských ctností. I materialistická a technická civilizace musí mít duchovní smysl. Jednou se zase musí dojít k tomu, že nastane rovnováha mezi těmito věcmi, mezi fyzickým a duchovním, hmotou a duchem, a k tomu musí přispět i škola.

Já vím, že my jsme si to naše studium a studentské časy hodně zidealizovali, vidíme to všechno růžovým oparem svých vzpomínek. To je věc citu, ale při rozumovém posuzování přiznáváme, že už naše studium nebylo například stejné, jako studium Jiráskových filozofů, a že studium dnešní mládeže nemůže být stejné, jako bylo naše. To by bylo strnutí a to není ani v těchto věcech žádoucí. Ale jedno je jisté: to naše staré vzdělání, humanistické i realistické, kladlo větší důraz na duševní stránku, více působilo na vnitřní život člověka. To byla ohromná přednost před tím dnešním. V tom tkvěl ten solidní základ, na kterém se mohly rozvíjet ušlechtilé záliby, ať jde o literaturu, umění výtvarné nebo hudbu, a konečně o vědu jakéhokoliv oboru, v něm byla obsažena míra, kterou se hodnota oddělovala od bezcenného braku, a konečně v tom byl ten ukazatel správného stanoviska, které má člověk zaujmout v situacích, do kterých ho život postaví. My jsme si možná odnesli ze střední školy méně vědomostí, než ti dnešní, ale co jsme si odnesli, to bylo hlavně morální, etické a intelektuální zformování charakteru, intelektu a povahy. Myslím, že to dnes chybí.