STARÉ DOMY VYPRÁVĚJÍ - 25.díl

Po starostovi a císařském radovi J.Sochorovi, stavebníku vily, přišli roku 1924 noví majitelé: Josef Vodák s manželkou Marií, rozenou Hybskou, kteří dříve (od roku 1906) koupili od Vinohradské záložny Krudencův palác (zv. palác Hybských), kde od toho roku s nimi bydlel i Josef Hybský, bratr M.Vodákové, s manželkou Karlou (či Karolinou), jak jsem o tom psal ve 20.díle tohoto seriálu (v č. 3-4/2017, s.91). J.Vodák obchodoval s látkami, galanterií, koberci, linoleem, nabízel i výbavy pro nevěsty, šály a šátky.

            Vodákova vila se stala pojmem v pardubickém místopisu v 60.letech 20.století. Působila v ní 3 pracoviště Čs. rozhlasu: okresní studio vysílající po drátě (ORS), pobočné studio Krajského rozhlasu Hradec Králové a malé pracoviště pražského zpravodaje pro bývalý Východočeský kraj vysílající na vlnách Čs. rozhlasu Praha. Posledně zmíněným zpravodajem byl náš bývalý redakční kolega Ivan Ladýř, jehož informací použila ve své diplomové práci z roku 2010 A.Nováková. Práce měla zadání: Transformace  pardubického rozhlasového vysílání po roce 1989 (UK Praha, FSV, katedra mediálních studií a žurnalistiky). Hrdinnou kapitolu pardubického rozhlasu po sovětské invazi v srpnu 1968 popsala pěkně PhDr. Veronika Skalecká ve své knize „Pardubice v období normalizace“ (nakl. P.Mervart 2016). Již v noci z 20. na 21.srpen 1968 se sešli ve Vodákově vile redaktoři, technici, herci VČD a další dobrovolníci. U mikrofonu se střídali I.Ladýř, herec A.Gsöllhofer a vedoucí redaktor ORS M.Kučera. 21.srpna 1968 se z Vodákovy vily vysílalo pouze po drátě, pak přijel z Prahy zvukař M.Svatoň a napojil Pardubice na celostátní štafetu svobodných vysílačů. Posluchači dodávali do vily nejen zprávy, rezoluce a děkovné dopisy, ale i jídla, cigarety a kávu pro vysílající. Toto „invazní vysílání“ skončilo po 27.srpnu 1968, kdy po projevu A.Dubčeka po návratu z Moskvy se většina dobrovolníků vrátila domů. Jen někteří zůstali ještě v ORS a likvidovali kompromitující materiály ve správném tušení, co přijde… Skutečně pak v období husákovské normalizace (socialismu s „husí kůží“) téměř všichni, kteří se na invazním vysílání podíleli, ztratili z rozhodnutí normalizátorů svou práci. Je však pikantní, že někteří z nich byli donuceni s nimi spolupracovat či se dokonce sami stali normalizátory či cenzory…

            Pobočka pražského Čs. rozhlasu byla zrušena k 1.1.1973. Už roku 1969 bylo v Pardubicích zřízeno ORS Pardubice jako příspěvková organizace odboru školství a kultury ONV Pardubice. Ve Vodákově vile tak až do revoluce 1989 zůstal jen okresní rozhlas, zodpovědný vedoucímu redaktoru novin „Zář“, tisku OV KSČ. Redakčně se ORS stalo samostatným roku 1983, jíž od 1.8.1982 byla ustanovena do funkce redaktorky Z.Mikulecká (později Nováková), absolventka studia žurnalistiky na FŽ UK v Praze, dnes pracovnice tiskového oddělení Krajského úřadu v Pardubicích. Technikem ORS byl V.Vondra. Od roku 1984, kdy Z.Nováková nastoupila na mateřskou dovolenou, její redakční místo převzala v letech 1984-86 L.Klokočníková. ORS vysílalo po drátě. Získat pro ně vlastní frekvenci se do roku 1989 nezdařilo, frekvenci získalo až RÁDIO PROFIL, do nějž se pardubický rozhlas transformoval. Jak známo, dnes sídlí pardubický rozhlas v ulici sv. Anežky České a Vodákova vila je využívána RTD Quality, s.r.o.