Zveme Vás
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
JUDr. Karel Krpata - přednáška KPP v Praze (1967)
Vážení a milí přátelé, opravdu je mi líto, že ocitnuv se v tak mimořádně milém prostředí, o kterém jsem v Pardubicích tolik hezkého slyšel, musím začít státoprávním ohrazením. Já jsem si skutečně téma dnešní besedy nezvolil, naopak: když mi bylo navrhováno, tedy jsem jej odmítl. Odmítl ze dvou důvodů:
a) především nepovažuji svou literární činnost za tak významnou, aby se o ní veřejně mluvilo,
b) a za druhé měl jsem nepříjemný pocit, obavu, že mluvě na tento námět, padnu v podezření, že si sám vytvářím propagandu.
A to by mně bylo velmi trapné. A tak jsem navrhoval všelicos. Třeba že promluvím, jak pardubičtí festival Jiráskova Hronova v roce 1931 zahajovali a po té na něm sedmkrát naprosto suverénně zvítězili, aneb že zavzpomínám na rozpustilá léta kabaretu ASP, který se v Pardubicích zrodil pod nezapomenutelným otcovstvím Jiříčka Červeného; Máňa Herrmannová-Svobodová mi zase vzkázala, že by se jí zamlouvalo, kdybych tu opakoval svou loňskou přednášku o italské Torricellianě a ještě leccos jiného mi moji přátelé doporučovali.
Mně osobně by však nejlépe vyhovovalo, kdybych k vám přijel nikoliv na přednášku, ale na docela prostou přátelskou besedu, kde bychom si bez velkých programů jednoduše a po sousedsku navzájem zavzpomínali a výběr ponechali náhodě. Navrhoval jsem, že ten večer nazveme „Ptejte se mne, co vím, povím" a představoval jsem si to tak, že si tu na příklad oživíme vzruch, který kolem sebe šířila nevyzpytatelná dobrosrdečná podivínka Matylda Messanyová, aneb že vám budu vypravovat, do jak roztodivných situací nás dovedla přivést neméně nezapomenutelná pardubická figurka (zlatý člověk), ale nenapravitelný kvartální piják a doslova výtržník, okresní soudce Lukavský.
Když se mnou milá Anina Zenatá-Sípková o věci jednala naposled, dohodli jsme se pevně na takovém programu a věřte, že jsem se podivil, když v září došel připiš od Vašeho předsednictva, jež mne zve mezi Vás a bez dlouhých cavyků mi určuje téma, jak se rodily mé divadelní hry a filmy: že prý si to Vy sami přejete. Znělo to příliš určitě a mně, upřímně řečeno, bylo trochu trapné bránit se starými námitkami a řekl jsem - jestliže je to přání Pražáků, já si myji ruce a budiž po jejich vůli.
Nežádejte však ode mě, abych se tu zpovídal z metody či postupu své literární práce. Poctivě řečeno, o tom nic nevím. Vyslechl jsem sice více autorských přednášek tohoto druhu, ale nic si z nich neodnesl. Ono je to totiž v podstatě prajednoduché a dá se vyjádřit jednou stručnou větou. Ta zní: jednoho dne Vás zčistajasna sevře myšlenka tak neodbytná, že chtěj nechtěj musíte jí věnovat každou volnou chvilku, čímž ji v hlavě vytříbíte tak, že její přenesení na papír je nakonec nezbytnou samozřejmostí. Jinak by Vás utrápila. To je vše, víc nevím a dál mohu hovořit jen o vlivech vnějších, nikoliv vnitřních.
Chtěl jsem tu mezi Vámi vzpomínat, začneme tedy vzpomínkou. Na podzim roku 1930 pozval mne tehdejší pan ředitel Východočeského divadla Wuršer, abych pohostinsky režíroval představeni k oslavě 28. října. Rád jsem přijal a vybral Ghéonovu dramatickou báseň „Chléb". Provedení bylo okázalé, poněvadž vzhledem k jeho polooficiálnímu charakteru se ho účastnily všechny špičky pardubického veřejného života a mezi nimi i tehdejší velitel pardubické posádky, generál dr. Koutňák, pravidelný člen malého debatního kroužku, který se každodenně scházel po obědě v kavárně na Veselce. A tam se dr. Koutňák o věci vehementně rozhovořil. Proti provedení neměl námitek, ale zle mi vytýkal výběr a tvrdil, dnes myslím že právem, že hra tak pramálo optimistická se tragickým závěrem k oslavě státního svátku nehodí. Nevymlouval jsem mu to a bránil se pouze tísní, poněvadž v tehdy běžném repertoiru bylo vlastně nemožné najít hodnotnou hru, jež by duchu 28. října i jen vzdáleně vyhovovala. A tehdy dr. Koutňák pronesl větu, nad jejíž absurdností jsem všecek užasl. Řekl: „Pak jste ji měl napsat vy". Vyprskl jsem a nedovedl pochopit, že člověk tak inteligentní nechápe propastný rozdíl mezi tím, kdo cizí dramatický text snad umí přenést na jeviště a oním, kdo tento dramatický text umí stvořit. Odpověděl jsem: „Pane generále, pletete si mne s dramatikem, já však bohužel, spisovatelem nejsem a nikdy nebudu, poněvadž k tomu nemám vlohy".
Nu a za dva roky později, tedy v roce 1932, jsem v kanceláři Vinohradského divadla podepisoval smlouvu o provedení mé dramatické prvotiny. Bylo to tedy do jisté míry překvapením i pro mne samého a povězme si, jak k němu došlo.
Asi od roku 1930 až do oné ochromující rány, kterou v roce 1942 zasadila Heydrichiáda, úroveň inscenací Spolku divadelních ochotníků v Pardubicích krok za krokem bezpečně rostla, až posléze - těsně před pohromou I dosáhla oné výše, kdy si jeho práce povšimla pražská odborná kritika a kdy J. M. Brousil napsal ona památná, dnes však zapomenutá slova, že pardubičtí ochotníci jsou silní a tím mezi ostatními soubory osamoceni a že jejich výsledky jsou hodny zájmu umění.
A opravdu se náš ochotnický soubor na tomto trvalém vzestupu stále úžeji přibližoval dobrým divadelním souborům profesionálním a učil se od nich mnohé dobré i zlé. Co míním oním slovem zlé? Je prokazatelné, že tou dobou se do života spolku vloudily četné ošklivé zjevy typicky zákulisní povahy, tedy řevnivost, postranní útoky, pomluvy, ano doslova i pletichy. Na veřejnosti se to znatelněji neprojevovalo, ale práci uvnitř to citelně znechucovalo. Nejednou to postihlo i mne, a právě někdy po roce 1930 jsem se s některými členy tak neshodl, že jsem se po delší čas aktivní jevištní práce stranil. To ovšem byla zbraň dvousečná: spolek sice mou neúčast cítil, na druhé straně však ani mně nebylo do smíchu. Je pravda, že o mně mnohem později napsal Pavel Thein, že jsem byl tehda doslova posedlý divadlem, a jestliže člověku divadlem posedlému jeviště vezmete, stane se doslova rybou na suchu. Zkrátka se mi po divadle nesmírně stýskalo.
Nedovedu vám již dnes říci, jakou náhodou se mi dostala do rukou podivná kniha Stanislava de Guita „Chrám satanův". Je to spis okultní, a ať jakkoliv o realitě jeho obsahu nejsem přesvědčen, tvrdím i dnes, že je napsán překrásným, obdivuhodně aristokratickým slohem. A v něm je nikoliv beletristicky, ale historicky přesně vylíčen tragický osud, který stihl Urbaina Grandiera, faráře od sv. Petra du Marche v Loudunu, kterého kardinál Richelieu dal z politických důvodů odpravit tak bezohledně, že ubohý duchovní, neprávem obviněný z čarodějství, po rafinovaně inscenovaném soudním procesu skončil na hranici. Přečetl jsem tuto stať a napadlo mne: vždyť je to vlastně velké a historií tak propracované drama, že stačí vložit je do dialogů a je poutavá divadelní hra hotová. A tehdy jsem poprvé prožil to, o čem jsem Vám vyprávěl na začátku, myšlenka mne posedla a neustávala mne znepokojovat, pokud práce, nazvaná „Ďábel v nás" nebyla na papíře. Myslím tedy, že jste mne pochopili: schopnost dramatika se ve mně probudila zcela neutěšeně a neočekávaně ze stesku po divadle. Jsem přesvědčen, že by k tomu nedošlo, kdybych byl tenkrát zaměstnán na jevišti.
První vyhrání z kapsy vyhání, to je snad v kostce vyjádřený osud „Ďábla v nás", neboť nástup měl překvapivě skvělý. Když jsem svou prvotinu dal nejprve aprobovat básníkem Jiřím Mahenem, který byl důvěrný přítel mého brněnského strýce, zadal jsem ji Vinohradskému divadlu a byl jsem připraven, že budu dlouhé měsíce čekat na rozhodnutí. Užasl jsem tedy radostně, když jsem byl po pouhých dvou týdnech pozván k podpisu smlouvy a z úst tehdejšího uměleckého šéfa divadla Dr. Jana Bora a dramaturga Dr. Franka Tetauera slyšel, že od provedení očekávají velký úspěch. Nehledíme-li k tomu, že asi po půl roce byly skutečně úlohy rozdány, Grandiera měl hrát přítel Zdeněk Štěpánek, další významnou roli královského komisaře Laubardemonta Bedřich Vrbský, umělec, kterého jsem měl mimořádně rád a nejvýraznější dámský part paní Míla Pačová, možno říci, že má náhle zazářivší šťastná hvězda vzápětí zhasla. Co se stalo? Hra se méně líbila cenzurnímu oddělení policejního ředitelství v Praze, kde ji exponent tehdejší klerikální strany pozastavil. Tím nastal pro mne předem ztracený boj, v němž se obětavě a věrně po mém boku bil Vám mnohým známý můj spolužák z gymnasia a kamarád z nejvěrnějších zvěčnily Ota Holdík. Jako významný úředník ministerstva vnitra docílil, že hra byla předložena cenzurní komisi a tam jednohlasně uznána nezávadnou, to se však ukázalo marné, neboť odpůrce jsme měli v samém generálním tajemníku lidové strany páteru Myslivci. A tak dochází v roce 1914 k očekávanému cenzurnímu zákazu Zemského úřadu v Praze, poněvadž prý hra líčením jistých scén, byť i historicky pravdivých, staví klérus richelieuovské Francie do nepříslušného světla. K dovršení Vinohradské divadlo propáslo lhůtu k podání stížnosti na Nejvyšší správní soud, kterou jsme mínili s dr. Holdíkem podat, a tím se nad mou prvotinou slehla zem.
Byla to pro mne v jistém smyslu pohroma, neboť mne morálně silně zdeptala a na dlouhou dobu mi práci dramatika na dobro znechutila: Měl jsem sice tou dobou hotovu svou druhou divadelní práci „Proroci", ale byl jsem marným a celkem nechutným útokem lidové strany tak unaven, vyčerpán a zoškliven, že jsem zůstal jen na mdlém pokusu uvést „Proroky". Především se mi však příčilo napsat i jen jedinou řádku.
A léta plynula. Dne 15. března 1939 na vteřinu přesně, když náš prastarý cimbál odbíjel osmou hodinu ranní, vynořil se ze Zelené brány prvý tank okupantů, brzy poté nastala válka a v této neblahé době se přibližoval rok 1940, kdy naše město hodlalo oslavit šestisté výročí povýšení na město. Divadlo se muselo vrátit o sto let zpět do tylovské služby posilování národního vědomí a v ochotnickém spolku jsme vskutku pracovali tak intensivně, že soubor bezpečně spěl ke své kulminační metě. Přirozeně jsem tehda musel přemýšlet, jak tato, tolik mi tenkrát na srdci ležící korporace nejdůstojněji a nejvýrazněji přispěje k připravovaným oslavám. A tu mne napadlo napsat hru z dějin Pardubic.
To byla prvá a hlavní pohnutka, leč vzápětí k ní přistoupila druhá. Prožívali jsme právě prvé otřesné a pobuřující dojmy z nacistického protižidovského řádění, ona hanebná opatření, jež židy z lidské společnosti vylučovala. Chtělo se mi protestovat, ale jak pod slídivým dozorem gestapa? A tu mi hlavou bleskla myšlenka: cožpak se to děje v Pardubicích po prvé? Nežila mezi námi - někde za dnešní Pernerovou ulicí - v minulosti poctivá pracovitá a bystrá rodina, kterou společnost stejně ze sebe štítivě vyloučila a nařídila jí, aby se sama potupně označila a rozčilovala se, měla-li ji uznat sobě rovnocennou? A tak jsem za vydatné pomoci nebožtíka prof. Sakaře vyvolal ze záhrobí archivních listin na světlo boží rodinku pardubického kata Jiřího Zelingra, skupinku osob snížených, jejíž zdravé a oprávněné lidské sebevědomí jí na konec dovolí, aby beztrestně na maloměstské naf oukance udělala dlouhý nos.
Jestli se mi to podařilo, posuďte Vy, kteří kus znáte, rozhodně se mi však povedlo udělat z premiéry „Mistra ostrého meče" zlatý hřeb oslav. Byla to vskutku kulturní událost a úspěch byl mnohem větší, než jsem se souborem očekával. Dnes vím, že tu přihrávaly okolnosti umělecky podružné, například „Mistr ostrého meče" je hra nejen svým prostředím ryze pardubická. Na jevišti se pohybují postavy i postavičky odkoukané z pardubické ulice a byl to dokonce i pražský kritik Eduard Bass, kdo napsal, že má hrábinka Terezie Ughartová by se správně měla jmenovat Matylda. To se rozumí, že měla, jenže není z Pardubáků na jevišti jediná, jsou tam i mnozí její sousedé.
Pokud se pamatuji, provedli pardubičtí „Mistra ostrého meče" doma i na zájezdech, z nichž Jiráskův Hronov je ovšem nejvýznamnější, asi sedmadvacetkrát, což je číslo v dějinách spolku neslýchané, načež se po hře vrhla téměř všechna velká profesionální divadla, Ostravou a Olomoucí počínaje.
A co Praha? Bude pro Vás překvapením, jestliže povím, že vinohradská dramaturgie, representovaná dr. Tetauerem, které byl „Mistr" ještě před pardubickou premiérou předložen, jej velmi stroze odmítla. Možná, že později toho litovala, neboť po úspěšném představení hronovském ji kritika zahrnula všetečnými a pohoršenými dotazy, jak se to mohlo stát. A tehda došlo k situaci poněkud až komické: do Hronova se za mnou vypravil dr. Tetauer, přepadl mne v hotelu Sokol a s perem v ruce mne nutil do smlouvy. A od vedlejšího stolu přihlížel redaktor Mikota, který mi hned po něm doručil pozvání do ředitelství Nacionálfilmu, jež si vzalo do plánu „Mistra" zfilmovat.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 1996, číslo 1 – 2.
