SMBS - Stavba mladých budovatelů socialismu a OMBS

Nejdřív napíšu krátce co si pamatuji já, pak nechám mluvit Ing. Karla Müllera. Byli jsme tam v srpnu 1950. Každý z nás měl jiný důvod, proč tam jel. Naše brigáda se jmenovala Brigáda Rostislava Závodského.[1]

   Ve Vratimově jsme dělali na výkopech, chodili jsme vykládat vagony s pískem a jiným materiálem na tzv. Severní nádraží apod. Všechno to byla poměrně těžká – manuální práce. Jednou jsem s Alenou dostala úkol rovnat jakousi prašnou cestu, na které jezdil náklaďák za náklaďákem. My jsme byly tak „nakrmeny“ prachem z té cesty a špinavé až hrůza, že nás někteří řidiči litovali a dokonce nás v autech párkrát svezli, abychom nebyly pořád v tom prachu. I oni viděli, že je to beznadějná práce.

Po práci nám „naši představení“ nabízeli zábavu – to znamenalo dělat různé „skopičiny“ – např. průvody masek v přestrojení za kulaky apod. Na tyto „zábavy“ jsem nechodila. Za sebou jsem už měla skautský tábor na Šumavě[2], který byl v pohraničním pásmu. Jeden skaut z Holic utekl odtamtud na Západ, jmenoval se Valenta – Rauzák. Vypadalo to na velký průšvih, pokud to někdo prozradí - udá. Naštěstí se tak nestalo. Taky jsem za sebou měla dvouletou Obchodní školu v Pardubicích, kdy jsme brigádnicky chodili balit tzv. vánoční balíčky [3] na Zámeček. V lednu 1949 po zastřelení Lubomíra Krátkého nás všechny vyslýchala ve škole StB.

   V OMBS ve Vratimově jsem byla ubytována v dřevěném baráku s 2 holkami z Holešova. Moc jsem se s nimi nezkamarádila. Snad ze Zlína tam byli kluci z nějakého paraoddílu (nosili červené barety) – ti mi byli sympatičtí, ale byla to už doba – padesátá léta – kdy jsem si uvědomovala, že lidem nemohu věřit.

Ing. Karel Müller o SMBS napsal:

   Byl rok 1950 a já i moje platonická láska Alena jsme odmaturovali na reálném gymnáziu. Ona premiantka, výborná matematička, já průměrný žák. Oba jsme byli skauti, já pro svůj vztah k přírodě a snad i se znalostmi mnoha stromů jsem chtěl studovat lesnickou fakultu v Brně. Ona se rozhodovala pro studium pojistného inženýrství. Pro přijetí na školu nebyl rozhodující prospěch, ale třídní původ. Alena byla původu dělnického, já však úřednického. Otec byl úředníček a matka dámská krejčová, tehdy v domácnosti (starala se o rodinu). Předpokladem k přijetí na vysokou školu byla měsíční brigáda v dělnické profesi. Tu jsem bez problému splnil jako skladový dělník ve Východočeských chemických závodech.

   Oba jsme byli z malého, tenkrát okresního města, kde si všichni viděli do talíře. Já si vstup na vysokou chtěl pojistit přihláškou na Stavbu mladých budovatelů socialismu. Má drahá Alena se tam kvůli mně přihlásila taky.

   Mé rozhodnutí bylo opodstatněné. Můj strýc[4] měl menší továrničku na výrobu dřevěných sportovních potřeb. Po skončení války r. 1945 firma vzkvétala. Navíc byl strýc Sokolem a členem národně socialistické strany. Kromě toho měl smůlu ještě před Vítězným únorem 1948. Přistihl jednoho komunistického dělníka při krádeži elektrické vrtačky, tehdy velmi drahé, a okamžitě ho propustil. Po Vítězném únoru zloděj dostal šanci. V roce 1950 se začaly znárodňovat větší podniky. V našem městečku však jako první nebyly znárodněny větší firmy, ale továrnička asi s 30 zaměstnanci, i když norma byla 50, znárodněna byla. Strýc jako odpovědný podnikatel dal vše do rozvoje firmy, ani si nepostavil dům. Když byl vyhozen, měl vážně nemocnou osmnáctiletou dceru, upoutanou na sádrové lůžko. S bídou sehnal malý jednopokojový byt, pro dceru postavil altán na zahradě.

     Abych si vylepšil kádrový profil, jel jsem v srpnu 1950 dobrovolně na Brigádu mladých budovatelů socialismu. Alena to nepotřebovala, ale jela tam také - kvůli mně. Byli jsme ubytováni     v dřevěných barácích, odděleně dívky a chlapci. Pracovali jsme lopatami a krumpáčem na úpravě cest, 8 – 10 hodin denně, první týden i v neděli. Když byla na obzoru další neděle, rozhodli jsme se   s Alenou navštívit v Ostravě vítězný film Karlovarského filmového festivalu „Kdyby všichni chlapi světa“. Promítalo se v noci na sportovním stadionu. Vrátili jsme se kolem půlnoci a čekalo nás překvapení. Vedoucí opět vyhlásil mimořádnou směnu, kterou jsme zmeškali. Na následující mimořádné schůzi jsem byl pro nedodržování řádu navržen na vyloučení z brigády, Alena měla jen důtku. Vedoucí zjišťoval, kam se hlásím na vysokou školu. Pochopitelně jsem zalhal, že na zeměměřictví. Ujistil mne, že mě nepřijmou. Už jsem se skoro balil, když mi oznámili, že mohu zůstat, pokud se zúčastním dalších mimořádných směn.

     Brzy došlo ke změně, začalo se budovat severní nádraží ve Vratimově. Na ohromnou plochu přijížděly otevřené vagony s pískem. Ty se ručně vyprazdňovaly lopatami. Písek padal i pod kola vagonů. Obtížně se odstraňoval zpod vagonů, kam jsme museli občas vlézt. Najednou se začaly bez upozornění posouvat vagony. V té době nás bylo několik pod vagony. Alena zůstala ležet mezi kolejemi pod vagony a zasáhl ji do hlavy železný hák, spojující vagony. Vlak zastavil, Alena byla otřesena, pomohli jsme ji vyprostit. Na ošetřovně si stěžovala na silnou bolest hlavy. Zdravotník při ošetření nic závažného nezjistil. Brigáda skončila a já jsem si podal přihlášku na lesnickou fakultu     v Brně. Byl jsem přesvědčen, že znám stromy, houby a přírodu vůbec. Byl jsem překvapen, že se mne dotazovali, zda mám myslivecké oprávnění k honitbě a zda je někdo z rodiny hajný nebo lesník. Když jsem přiznal, že ne, byl jsem odkázán do vedlejší budovy, tedy zemědělské fakulty, s ujištěním, že tam budu přijat. Tam to skutečně vyšlo.

     Alena studovala v Praze na fakultě pojistného inženýrství. Dále trpěla bolestmi hlavy a začínala hůře slyšet. V Praze zjistili, že po úrazu hlavy má prasklou spánkovou skalní kost. Porucha sluchu je způsobena tlakem prasklé kosti na nerv, který omezuje slyšení. Ani nejmodernější drahé přístroje nejsou schopné neduh výrazně zlepšit. Její vysokoškolské vzdělání s touto vadou nemohlo někdy splnit její ambice.

     Naše známost neměla dlouhé trvání. Ona studovala v Praze, já v Brně. K rodičům jsme dojížděli jednou za 14 dní, později i za měsíc. Přijížděli jsme v sobotu večer a odjížděli v neděli odpoledne. Život nás utvářel dál. Krásná poetická láska žije už jen ve vzpomínkách. A pro kouzlo vzpomínek je třeba žít. Škoda, že byla narušena zdevastovanou komunistickou ideologii a socialismem.

     A já mám výčitky svědomí dodnes.