NÁŠ ROZHOVOR

- I. Od absolvování Vysoké školy ekonomické v Praze (1963) žijete trvale v hlavním městě. Máte k Pardubicím stále nějaký vztah?

Jak vidíte, díky přátelům se vracím do Pardubic a okolí rád a často. I mé sny mají dodnes leckdy pardubickou scenérii. Městem dnešním bych mohl dělat průvodce těžko, ale fotografická paměť funguje zatím spolehlivě.

Narodil jsme se v Pernerově ulici č. 1606, tehdy to bylo do centra jen o málo blíž než do „divoké“ přírody mrtvého ramene Labe (dnes sídliště Polabiny). Výhled z kuchyně: jezdecká kasárna a za nimi řeka. Výhled z vikýře půdy: oba stadiony, zimní samozřejmě nekrytý (ta výhoda!), letní s velodromem v provozu. Sousedství předválečného činžáku: stará kovárna, kde ing. Perner zemřel. Jednou proti mně vyrazil pustou polední ulicí (žádná parkující auta) splašený černý kůň... Moje snad první vzpomínka: bombardování Pardubic v červenci 1944, den poté se narodil mladší bratr...

Otec (1905, po opakovaných infarktech zemřel 1968) pocházel ze Slovan, za mého dětství to byla vesnice, domky se zahrádkami, polnostmi, kam jsme chodívali každou neděli za tetami. Otec byl z pěti dětí, po brzkém osiření jej vychovávala nejstarší sestra, vybavuju si její deputátní trafiku, dřevěnou zelenkavě natřenou budku před stavením. Moje matka (1918) pochází z pražských Královských Vinohrad, po otcově úmrtí se k mé lítosti vrátila do rodného města svého. Otec, selfmademan, se před únorem 1948 vypracoval do vysokých postavení v pojišťovně a Městské spořitelně, z lásky k městu a zřejmě sebezáchovně odmítal přejít do Prahy. Byl přesvědčený sociální demokrat, spolupracoval s Bohumilem Laušmanem - vidím se na tribuně stadionu na kolenou Laušmana ještě v uniformě, tedy krátce po válce. A současně se mi vybavuje horečné pálení papírů doma v kamnech po jeho pozdějším únosu z vídeňského exilu v roce 1953 před měnovou reformou (zde by snad bylo vhodné podotknout, že náš rod nebyl příbuzný s tehdejším ministrem financí Jaroslavem Kabešem, ostatně kdysi překladatelem Lao-c’a znalcem Ladislava Klímy. Ozřejmovali jsme si to později s jeho dcerou, poznal jsem ji jako cenzorku...). Otec byl v časech prvorepublikového spolkaření vůbec veřejně činný (až do letoška bych mohl právem použít jeho impozantní zapalovač, svatební dar Spolku svobodných mládenců jeho předsedovi), hrával závodně fotbal, přátelil se s ochotnickými divadelníky. Mělo to obrovskou nevýhodu: cokoli jsem provedl, zpráva dorazila domů dřív než já.

- 2. Takže váš zájem o politiku je dědičný?

Rozhodně je to silný zájem o veřejné dění, od malička. Vždyť jste mne taky nezastihl, protože nevydržím bez novin. Ale především jsem pozorovatel, nejen počasí - tím jsem ostatně jeden čas v sedmdesátých letech taky byl. Víte, na pardubickém stadionu jsem viděl dřív než fotbal Němce shromažďované k odsunu. A z padesátých let mám třeba takovou vnitřní momentku: o patro níž měl byt i ordinaci očař MUDr. Košťál, když bratr prorazil při naší honičce bytem skleněnou výplň dveří a prořízl si málem tepnu, musel jsem se prosmyknout mezi dvěma hromotluky se samopaly: v čekárně shluk trestankyň z pardubické pracovny v koncentračních pruhovaných mundurech. Podobně, mezi samopaly sovětských vojáků, jsem s kolegy z redakce opouštěl budovu Svazu čs. spisovatelů o necelých dvacet let později. Vojáci mohli být syny těch, kteří v létě 1945 lovili ryby v Labi odjištěnými granáty ... Filmaři tomu říkají časosběrná metoda: vždyť v 1. třídě obecné školy nás vítaly portréty Masaryka a Beneše a vycházeli jsem ze školy národní pod dohledem ss. Stalina a Gottwalda. Přijímající zkoušky jsem dělal do 1.třídy gymnázia a maturoval na jedenáctileté střední škole. Vyvlastňování záhumenků mých tet, holič z dětských let znárodněný a přesídlený do „Chlupotechny“, kde horlivý vedoucí mává před očima Dikobrazem s karikaturou amerického generála za korejské války a zakazuje zástřih „na ježka“, hlídači tanečních parketů střežící povolené kroky i držení těl a tak k nerozeznání od vyšetřovatelů a bachařů z cel předběžného zadržení pozdějších „nejlepších let života“, pardubická okna tříštěná tlakovými vlnami po detonacích v Semtíně, šeptaná jména zavřených a udavačů - to opravdu nenechává „okna“ v paměti, to byla opravdu politická škola.

- 3. Při našem setkání ale Vaše první otázka patřila pardubickému hokeji?

Od dětství jsem jeho náruživý fanda. Mužstvo je pro mne pořád Dy-na-mo, přes bolševický původ názvu. - stejně jako zůstává pro mé ročníky dnešní Třída míru Stalinkou. Mohl bych Vám jmenovat hvězdy i figurky několika generačních vln s jejich přezdívkami. Pamětníkům nemusím jistě dešifrovat, kdo to byli Sodr, Šmajda, Valcha, Lihovar.... Na hokej či na Velkou pardubickou (první jsem navštívil pod patronací pana majora Svobody v r. 1947) jsem až do svého úrazu v r. 1994 zajížděl i z Prahy. A potom, kromě plavání, které jsem zužitkoval při svém prvním normalizačním zaměstnání plavčíka, cyklistika: vyrážel jsem z města na všechny strany, byly to tisíce kilometrů. Možná, že právě rovina přecházející zvolna a různorodě ve vrstevnice hustější ve mně vypěstovala smysl pro krajinný detail.

- 4. Z Vašeho vzpomínání by se mohlo zdát, že jste byl spíše sportovec než literát. Jak to bylo vůbec s Vaším literárním zázemím?

Pane Studničko, kolik českých autorů pochází z literárních rodin? Ale vážně: matčin literární vkus skončil u Wolkera a Karla Čapka, v zadních řadách knihovny jsem však nacházel Masaryka, Beneše, dokonce Trockého. Pravým „pokladem“ pro mě byly spisy Jiráska, Raise a pardubického J. V. Rosůlka, vesměs draze vázané... Ty se stávaly mými vstupenkami do onoho literárního zázemí: byl jím antikvariát pana Trmala pod Zelenou bránou, nešlo o pouhý prodej a nákup knih. Zadní místnost s knihami tehdy zakázaných autorů, to bylo místo setkávání a debat, právě odtamtud jsem nejednou provázel proslulého tiskaře Vlastimila Vokolka do jeho bytu. To on mě prvně seznamoval s Demlem, Reynkem, Starou Říší Josefa Floriána. Zprostředkoval moji návštěvu u Vladimíra Holana, poskytl mi pařížskou adresu Jana Čepa... Jak malou splátkou bylo, že jsem mu věnoval nepovedené verše a později jako první bezpartijní šéfredaktor jednoho z časopisů Svazu čs. spisovatelů, Sešitů, jsem publikoval tvorbu jeho po únoru 48 - a po roce 69 opět umlčeného bratra Vladimíra.

- 5. A co pardubické gymnázium?

Samozřejmě mám v paměti celý náš ročník, byli jsme třída dost pověstná - příští rok bychom se opět měli sejít po čtyřiceti letech! Z učitelů vzpomínám zejména na češtináře Jiřího Plcha, půjčoval mi libri prohibiti z knihovny školní i vlastní. Pokud pominu soudružku ředitelku, věřící stalinistku, nebo jejího nevěřícího, o to však kariérističtějšího zástupce, okouzloval nás třeba alt dějepisářky Hoffmanové, vynořuje se mi latinářka a sufražetka Ebba Jahnová, naše třídní profesorka Tichá, i po maturitě jsem mezi přáteli výtvarníky vídal profesora Zahradníka. A matematikář Kotyk mě zachránil přinejmenším před vyhazovem: značné popularitě nejen třídní se těšily naše neoficiální nástěnné noviny. Třeba jsme uspořádali „Výstavu dekadentního umění“: kresby spolužáka Jarmila Stodoly, pokusy moje a - verše B. Brechta! A tak jsem v říjnu 56 připíchl zprávu Svobodné Evropy o povstání v Budapešti, kolorovanou vodovkami v maďarských národních barvách. První vyučovací hodinu měl korektní pan profesor Kotyk: stránku beze slova strhl a zavčas zmizela v jeho kapse...

- 6. Z Pardubic pochází nebo v nich žilo několik nezanedbatelných básníků a prozaiků. Dovedete si představit almanach sestavený z jejich příspěvků, v nichž by prosvítaly v pozadí Pardubice?

Taková antologie by nebyla asi nejšťastnější, snaha vázat regionem různorodé poetiky je křečovitá a výsledky odjinud, které znám, jsou vesměs kolumbária. Dovedu si však představit sborník mapující kulturní millieu Pardubic 60. let. Atmosféra města, kde se tvůrčí osobnosti nejrůznějších oborů navzájem znaly, byla velmi inspirativní. Vezměme si jen výtvarníky: Josef Procházka, Jiří Lacina, Bedra Novotný, jejich zesnulý souputník Alva Hajn, od r. 1968 düsseldorfčan František Kyncl - snad pouze on je Pardubák rodilý, ale genius loci všechny k městu připoutal trvale a podepsal se na jejich tvorbě přesahující svým významem region. A to nevzpomínám pardubický kabaret, na společnost lidí kolem muzea, na muzikanty. Nedostatečně připomínaná je osobnost fotografa a výtvarníka Jiřího Tomana. Živou pamětí jsou třeba můj vrstevník Josef Kraus nebo mladší Pavel Šmíd, Pardubáci rodem, bytem, cítěním. A literáti? Ve snaze spisovatelů v šedesátých letech se dokonce mluvilo o pardubické „lobby“. Dodnes máme k sobě nejblíž s Martinem Grušou. Ano, v nejužším okruhu se tak nynější ministr školství oslovuje - Jiří se totiž narodil vpředvečer sv. Martina. Úzké přátelství nás dva pojilo s tragicky zemřelým básníkem Jiřím Pištorou, jezdívali jsme domů společně. Zůstává tichý Miloš Vodička, a čas od času se hlásí jako Pardubák autor mladší, třeba Pavel Rajchman. A samozřejmě půvabné dívky a ženy. Zkuste si zabydlet dnes chátrající Grand (ne-li zbořenou Veselku) pro jeden večer s přeléváním hostů ze „Skleníku“ přes „Divadelku“ po noční bar postavami zmíněnými a zamlčenými, jmenovanými i bezejmennými. To by nebylo sci-fi, to byly naplno žité živé Pardubice. A při pročítání vašeho časopisu si je zpřítomňuji. Pracujete vlastně na zmíněném mapovacím projektu kontinuálně. Děkuji vám.

- 7. Chystáte se v dohledné době opět zavítat do Pardubic?

Ano, ale tentokrát dobu navrhne ministerstvo vnitra. Půjde o nahlédnutí do složek bývalé StB, vedených na mě s přednormalizační pauzou od roku 1965. V letech osmdesátých jsem byl dokonce přeřazen do nejvyšší kategorie jako „Osoba“. Zpětně to považuji za uznání závaznější než některá z mých ocenění literárních, srovnatelné s medailí města Pardubic, udělenou mně roku 1990.

srpen 1997, Heřmanův Městec

říjen 1997, Praha - Pardubice

Redakce Zpráv KPP děkuje p. Petru Kabešovi za odpovědi na otázky, které z redakčního pověření připravil PhDr. Pavel Studnička.