POHŘEBIŠTĚ PERNŠTEJNŮ V PARDUBICÍCH

Dámy a pánové, bratři a sestry,

byl jsem požádán, abych u příležitosti slavnostního znovuotevření arciděkanského chrámu sv. Bartoloměje řekl několik slov o průzkumu jeho podzemí. Náš chrám byl založen nejvyšším hofmistrem království Českého panem Vilémem z Pernštejna jako chrám pohřební a v jistém slova smyslu jako rodové mauzoleum Pernštejnů. Evidentním dokladem tohoto účelu je text nápisové desky umístěné nad severním portálem z r. 1519. Vzhledem k tomu, že existuje dostatek archivních zpráv o pohřbech do této rodové hrobky, byl archeologický průzkum při generální rekonstrukci kostela zcela ojedinělou možností konfrontace těchto písemných dokladů s antropologickým materiálem objeveným v presbytáři v prvním čtvrtletí r. 1995 pracovníkem Archeologického ústavu ČAV v Praze Mgr. Martinem Ježkem. Jeho průzkum totiž odhalil rub kleneb a boku 7 cihelných hrobek. V centrální hrobce umístěné pod překrásným a umělecky cenným sarkofágem Vilémova syna Vojtěcha z Pernštejna, zemřelého r. 1534, byly objeveny kromě jeho kosterních pozůstatků v dřevěné rakvi ještě ostatky dalších 2 osob. Odborná zpráva z průzkumu obsahuje pracovní náčrt podzemí se zakreslenými 7 prostory včetně centrálního. (Viz Zprávy Klubu přátel Pardubicka 1995, č. 5-6, s. 143). Komentář k náčrtu je však z hlediska vědeckého přínosu pro odbornou veřejnost velkým zklamáním, neboť jde o hypotetické úvahy, kde by mohl být eventuelně kdo pohřben. Autor zprávy při tom vycházel z tak klamného faktoru jako je pomyslná blízkost zachovaných náhrobních kamenů, dnes osazených do zdí chrámu, od pohřebního místa. A tak i po skončení průzkumu víme jen to, co bylo známo již historiografu našeho města prof. Josefu Sakařovi, totiž že v hrobce Pernštejnů spočívají též ostatky Kostkoven z Postupic, Schellenberků a slezských Piastovců. Tento rod těšínských knížat byl příčinou toho, že na první jednání odborné komise přijeli i 2 polští kolegové - historici pánové W. Gojniczek a M. Majewski, kteří jistě oprávněně očekávali od naší vědy odbornou pozornost i vůči rodu slezských Piastovců. Místo toho byla věnována z neznámých důvodů až neúměrná pozornost zkoumání pohřebního místa a ostatků Jana Starzechowského, osmého pobělohorského děkana polské národnosti, zemřelého v Pardubicích r. 1643, osobnosti pochybných morálních kvalit a pro dějiny našeho města zcela marginální. (Viz o něm můj článek v ZKPP 1995, č. 5-6, s. 146). Jeho pohřební místo se nachází v levé boční lodi a je opatřeno již mnoho let kovovou identifikační tabulkou.

Došlo ke zcela absurdní situaci: pohřební chrám Pernštejnů byl zkoumán za vynucené absence antropologů Národního muzea v Praze, kteří mnohokrát zbytečně deklarovali svůj vědecký zájem o tuto lokalitu. Nebyl slyšen ani expertní posudek univ. prof. dr. Josefa Války z Masarykovy university v Brně ve prospěch antropologického průzkumu, tj. ošetření a konzervace ostatků. Tento postup navíc jištěný vědeckou metodikou renomovaného a špičkového vědeckého pracoviště byl označen za snahu o „vydrancování obsahu hrobky“. Své stanovisko na podporu antropologických prací jsem mnohokrát vyjádřil jak v komisi, tak ve sdělovacích prostředcích, takže o něm nikdo nemůže mít pochybnosti. Kontrolní měření vlhkosti, provedení v dubnu t. r., potvrdilo 98%ní stabilní agresivní vlhkost v podzemí, jež podle vyjádření antropologů bude příčinou úplného zániku kosterních pozůstatků, a tedy i ev. pohřební výbavy, o jejímž uchování byla tak často řeč. A tak ojedinělá vědecká šance na meziresortní spolupráci se změnila v našem případě v žabomyší spory o údajné vědecké kompetentnosti antropologie. Pseudoargumenty o údajných zdravotních rizicích bádání, vysokých finančních nákladech a nevratných vědeckých ztrátách při výzkumu byly jen účelové a zástupné. Ten, kdo je proklamoval směrem k veřejnosti nejhlasitěji, je ochoten totiž riskovat ztrátu toho, co pro skutečného vědce bývá vždy prioritou: vědecké poznání. Je ochoten dokonce riskovat nevratnou zkázu dokladového materiálu. Je smutnou realitou, že mu v tom trpně asistovaly i instituce zřízené v tomto městě pro ochranu památek, když akcentovaly pouze archeologickou cestu. Není tu asi třeba zdůrazňovat, že moderními antropologickými metodami jsme se mohli dozvědět cenné informace o věku, morfologických a sérologických vlastnostech pohřbených osob, eventuelně o jejich fyzické kondici a tělesné konstituci či příčinách jejich úmrtí. Byla zatarasena cesta nejen k tomuto poznání, ale i ke srovnání a identifikaci ostatků uložených v hlavní pernštejnské hrobce v chrámu Povýšení Sv. Kříže v Doubravníku v okrese Žďár nad Sázavou. Vyslovuji však pevné přesvědčení, že vybudování manipulační šachtice do centrální hrobky a hledání sponzora přes síť Internetu umožní zdárné dokončení průzkumu v blízké budoucnosti.

Dovolte mi, abych zakončil svůj proslov úryvky z biblických citátů z náhrobku pana Vojtěcha z Pernštejna (Kniha Ecclesiasticus, kap. 38., verš 23.): „Pamětliv buď na osud můj, neb takový bude i tvůj, mně včera a tobě dnes.“ Kdo si však svými dobrými skutky a poctivou prací vystaví za života pomník jako pan Vojtěch z Pernštejna, jenž dal našemu městu jako jeho dobrodinec tolik důležitých privilegií, o něm píše prorok Daniel: „Probudí se mnozí z těch, kteří spí v prachu země, jedni k věčnému životu, druzí k potupě... Ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti, budou však zářit jako obloha a hvězdy navždy...“

Děkuji Vám za pozornost.