Z HISTORIE PROTIPOŽÁRNÍ OCHRANY

Snad nejčastěji na pardubickém panství byly postiženy požáry Sezemice. O mnohých z těchto požárů nám zachovaly svědectví pamětní knihy. První velký požár je zaznamenán v roce 1701. 12. května vypukl oheň ve stodole Adama Kohouta a během krátké doby bylo v plamenech 44 domů sousedských. Domy shořely se vším příslušenstvím, chlévy, stodolami a uhořelo i mnoho kusů dobytka. Shořela před dvěma lety postavená radnice i s hodinami, pivovar postavený před necelými 5 lety, sladovna, celna i škola, též nedávno po předešlém ohni postavená. V radnici shořely všechny knihy i paměti městské. Nové knihy byly založeny v roce 1703 a první zápisy, opisy privilegií a pod. byly vypsány z dokladů na pardubickém zámku. Po ohni následovala velká bída a nouze, neboť mnozí přišli o všechno a neměli prostředky na postavení nového stavení. Podle nařízení král. komory bylo dříví potřebné k vystavení nových domků poskytnuto zdarma z panských lesů. Avšak vrchnost přidělila dříví ve vzdáleném bělečském revíru, k tomu dříví velké, nesnadné k vyvežení, takže ten, který neměl svůj vlastní potah, musel přidělené dřevo zanechat na místě tak dlouho, až mu to druzí rozebrali. Přišel tak nejen o dřevo, ale i o to, co dal od vykázání a pařeznýho. Vrchnost činila i jiné potíže, zakazovala kupovat nebo brát darem cokoliv od okolních sedláků, takže jeden druhému mohl jen málo pomoci. Šindel a prkna potřebná ke stavení přiváželi lidé z hor avšak vidouce, že lidé toho potřebují, dobře to sobě platiti dát uměli, šindele jednu kopu za 8 kr. i za 9 kr., prkna lomeniční za 5 kr. sobě šacovali a prodávali, tak tenkráte kdo tím dřívěji sobě pospíšiti a majíce spíšeji nějaký prostředek, stavení sobě zase dřívěji jimi jedním rokem způsobiti chtěl, nemalého nákladu v tom zakusiti musel!“ Zadlužili se nejen sousedi, ale zadlužila se i obec, neboť na znovupostavení radnice, pivovaru a ostatních obecních stavení si vypůjčila na 5% úrok 900 zlatých.

Ještě se z jednoho ohně nevzpamatovali a již 1. 8. 1702 shořela další 4 stavení a 5 stodol i s obilím nejen vlastníků stodol, ale i některých sousedů, kteří po předešlém ohni neměli svoje vlastní stodoly a v těchto stodolách měli svoje vlastní obilí uloženo.

17. 4. 1732 neopatrností sezemického souseda Adama Rejnberka vznikl další požár, při kterém během 3 hodin bylo v plamenech 47 domů i s příslušenstvím, radnice, pivovar, spilka a masné krámy. Celková škoda činila 22. 467 zl. 20 kr. Viník nestěstí Adam Rejnberk byl vrchnostenským soudem potrestán 3 týdenním arestem šatlavním a k postavení nového domku mu bylo vykázáno jiné místo mimo obvod obce. Spáleniště bylo přiděleno jinému sousedu. Várka, která byla na jeho původním domě, mu zůstala. Časté požáry však nikoho dostatečně nepoučily a k vystavení nových domů používalo se stále dřevo. Dřevo bylo laciné a bylo ho dost a stavba domku pokračovala rychleji. Když majitel domu na náměstí nynější čp. 92 začal stavět z cihel, měli mu to sousedé za zlé, okrádá tím prý svoje děti, neboť stavba cihelného a klenutého domu přijde mnohem dráže.

O 100 let později postihlo Sezemice další velké neštěstí. 17. října 1832 ve 20,45 hod, z neznámé příčiny vypukl oheň ve stodole Fr. Kašpara, který se při silném větru rychle rozšířil a ve 2 hodinách zachvátil celé náměstí a přilehlé ulice. Shořelo 53 domů a 11 stodol. Všechny domy až na dům čp. 92 (shořela jen střecha) byly ze dřeva. Tenkráte škoda nebyla tak veliká, neboť většina pohořelých byla proti ohni pojištěna, nebylo pojištěno pouze 5 občanů. Celková částka vyplaceného pojistného činila 19. 442 zl. ve stříbře. Po požáru začali občané stavět nové domy již z cihel a z kamene, a sice podle společného plánu. Regulační plán dal náměstí a přilehlým ulicím nynější tvar, ale také zrušil na náměstí podsebití. Brzo na to 17. 3. 1836 v 8 hodin večer vypukl na horním konci Sezemic „Na vrších“ další velký požár, který při silném větru se rychle rozšířil a během krátké doby shořelo do základů 43 domů. Domy byly ještě většinou dřevěné, kryté doškami a jen několik málo domů bylo z t. zv. egyptských cihel. Všichni pohořelci byli pojištěni, ale poněvadž bylo podezření, že požár byl úmyslně založen, pojistné v celkové částce 10.837 zl. stř. bylo vyplaceno až následujícího roku. Požár si vyžádal také lidskou oběť, zahynula 70 letá vdova Alžběta Šafaříková, která byla nemocí upoutána na lůžko.

Toto byly jen veliké požáry. Avšak možno říci, že malé požáry, kdy shořela stodala nebo chalupa, byly takřka každý rok. Při jednom takovém požáru asi před 100 lety shořel i ve své době proslulý Rmoutilův Betlém. Betlém zhotovil sezemický truhlář a soustružník Rmoutil, byl poháněn 4 hodinovými strojky a o vánočních svátcích býval cílem návštěvníků nejen ze Sezemic, ale i z okolních vsí, často značně vzdálených. Nebýt požáru, mohly být Sezemice slavné jako Třebechovice, vždyť ještě dodnes se Sezemákům přezdívá Betlémáci.

Ale hořelo často i jinde. Několik velkých požárů je zaznamenáno také v Dašicích. 4. února 1679 vyšel oheň ze stupníka panského mlýna a v krátké době lehlo popelem 21 domů. Radniční písař poznamenává, „že všech 21 domů se všemi nábytečky, obilím a mnohým i dobytky ke zkáze přišlo tak, že mnozí sotva s hrdly, s manželkami, s dítkami ne dveřmi, ale okny vyskákati museli, k tomu také rathous s vížkou plechem pobitou a na ní hodiny na německo bijící, vše až do podvaly ke zkáze přišlo“. Avšak pravděpodobně největší požár v Dašicích vznikl 27. června 1827, kdy vyšel oheň z čp. 109 kováře Kosiny a při velkém větru zachvátil během jedné hodiny 35 čísel v Dašicích a ve Velkolánském 8 čísel. Při požáru shořela stará nemocná matka řezníka Jana Hančla. Nešťastným rokem pro Dašice byl rok 1831. Byly to nejen dva velké požáry, 10. 3., kdy shořelo 10 domů, a 4. 12., kdy shořela radnice a tři okolní domy, ale i v prosinci propukla nakažlivá nemoc zvaná cholera morbus, na kterou během 4 neděl zemřelo 70 lidí. Mimoto město bylo třikrát postiženo velkými povodněmi, při kterých 12. 9. voda dosáhla až na náměstí k radnici.

Jiný velký požár byl v Dašicích 17. 8. 1843, kdy shořelo 22 budov včetně školy. Některá shořelá stavení byla ještě dřevěná, některá z cihel, u těchto shořela jen střecha. Při té příležitosti byl vypracován plán, který v prvé řadě upravil ulici Pardubskou. Škola byla znovu postavena na místě, kde stála před požárem, t.j. u kostela, byla pouze nepatrně posunuta do nové regulační čáry. Jednalo se také o odstranění podloubí na náměstí, ale majitelé domů se rozhodně postavili proti, takže regulační komise povolila ponechání podloubí tak, jak je i dnes. (SOA Zámrsk, VS Pardubice kart. 355, je zde i plánek shořelé části Dašic i s regul. plánem). Celkem bylo v Dašicích v létech 1826 - 1848 32 požárů.

Také Přelouč byla často navštívena požáry. Začátkem 17. století bylo město zničeno velkým požárem a rovněž tak v roce 1641, kdy vyhořel i kostel. V roce 17O7 vyhořelo město po třetí. 15. 4. 1809 shořelo v Přelouči 42 domů a mimo to radnice, kostel a fara. O 10 let později 22. 10. 1819 požár strávil 13 domů a sladovnu. Jelikož byl nedostatek vody, musela se voda k hašení požáru přivážet až z Labe. Třikrát hořelo v roce 1835. 18. 8. 1837 bylo zase požárem zničeno 9 domů a 7 stodol i se zásobami obilí a sena.

Ani Bohdaneč nebyl ušetřen velkých požárů. Při velkém požáru, který zachvátil městečko v roce 1772, padlo za oběť ohni 78 domů, k tomu radnice, pivovar, fara s kostelem, věž. Ve věži se roztavil umíráček a prostřední zvon a velký zvon spadl až ke dveřím choru. Při požáru zahynuly i dvě osoby.

V Pardubicích zaslouží zmínku obrovský požár 29. 3. 1538. Tehdy vyhořelo celé město až na 7 domů. Požár dal podnět k nové výstavbě města, která změnila tvářnost města, ale o tom bylo již dost psáno ve Zprávách KPP.

Následky častých požárů byly nenahraditelné škody, jejichž náprava si vyžádala vždy delší dobu. Proti ničivému živlu byli obyvatelé bezmocni, stavělo se stále ze dřeva a nebylo možno, obzvlášť při velkém větru, hořící domy zachránit. Pokud to poměry dovolily, snažili se občané chránit před požárem alespoň sousední domy. Hasiči nebyli, proto protipožární ochranu organizovala obec. Jak asi vypadala, ukazují směrnice vydané cís. král. komorním městečkem Dašice v roce 1785. Je to vlastně hasičský řád, který obsahuje nařízení, jak se kdo má chovat při vypuklém požáru a při jeho hašení. Předchází mu seznam obyvatel, u kterých se nachází protipožární nářadí. Byly to hlavně žebříky, dřevěné stříkačky, konve dřevěné a háky, které byly téměř v každém větším domě. Mosazná velká stříkačka byla u správce, tři malé mosazné stříkačky v rathhause obecním. U cechu řeznického, ševcovského, tkalcovského a krejčovského bylo po 2 dřevěných ručních stříkačkách. Vlastní hasičský řád vypadal takto:

1) Kdyby oheň se vyskytl, k nejprvnějšímu lermu 1) ustanovuje se, by hned na rathauzu obouma zvony k šturmování pohotově byli totiž Josef Herzán, Josef Horina.

2) K zbouření všech sousedů po domích a k ohni s nástrojema přispějí Jan Hájek, Jan Horák, Josef Uhlíř, kteříž v samostatném rinku po domích pokřik činiti budou a každého napomenou, by konve, žebříky, stříkačky, sekery jeden každý k ohně hašení s sebou vzal.

3) K donášení neb vození kádí s vodou od obecní kašny Václav Hinšt, Jiřík Pelikán, Václav Hošek, Jan Zelinger s okšírovanejma koňma k ohni dovezou.

4) K řízení velkých stříkaček p. otec Šourek, mlynář, který s jeho chasou, též s Josef Schejbal, Franz Formánek, Jan Felcman, Vojtěch Dokonal, Jiřík Chomrák, Josef Kropil, Franc Kočvara k pomoci ochotně najít se dají.

5) K učinění lerma na podměstí, na zářečí vdova Horáková, Dorota Dupalová, Jan Slavík, Dorota Nebeská, vdova Slavíček okolo kostela.

6) V Husojedech a na obickách Josef Hájek, vdova Kratochvílová, Franz Čermák, Václav Doubrava.

Ke komandýrování lidí při hašení ohně p. Blažej Mann, Franz Gabriel, Josef Chomrák. K shromažďování sousedů pro ohnicí háky, žebříky, Josef Mareš, jemuž k ruce budou Jan Wirth, Josef Čermák, Karel Štyrský, který k ohni donesou.

K donucování a z domů vypravování jak sousedů, tak obyvatelů a podruhů bude mít na práci Josef Horák, p. Franz Kulička, Josef Horník, jenž přísně jednomu každému nařídějí a pak s konvema tak s žebříky a stříkačky z domu vypravějí a konečně všechny podruhy k nošení vody k velkým stříkačkám doháněti budou.

Kdyby se ale ze sousedů neb z obyvatelů též podruhů zoumyslně sebe skrýval aneb odporoval a kaziti oheň nešel, ten dle nejvyššího nařízení za nehodného souseda uznán a k žádnému ouřadu potřebován jako ale nelítostný soused 3 denním arestem potrestán a do kasy chudy 5 k složení přidržený býti má.

Dne 28. Aprile 1785 publicirováno.“

U ostatních obcí to bylo jistě podobné.

Nebezpečí častých požárů vedlo k zakládání sborů dobrovolných hasičů. První hasičský sbor v Čechách byl založen v roce 1853 v Praze. Byl to sbor placený. První sbor dobrovolných hasičů byla založen v roce 1854 v Zákupech, druhý až roku 1861 v Liberci. V Pardubicích byl založen sbor dobrovolných hasičů v roce 1868, v Sezemicích r. 1881, v Holicích r. 1875 jako odbor Sokola, od roku 1880 pak samostatně. Rozvoj hasičského hnutí začíná až po roce 1876. Podle zákona č. 45 v každé obci, kde bylo alespoň 50 obytných stavení, měl starosta pečovat o to, aby byl zřízen hasičský sbor. V roce 1891 bylo již u nás 2.780 has. sborů.

První pojišťovací ústav v Čechách s názvem “První český ústav ku vzájemnému pojištění proti škodám z ohně a krupobití, Praha - Vladislavova ulice“ byl založen v roce 1827.

1) Z německého der Lärm - hluk, hřmot, Lärm schlagen = na poplach bíti.

Prameny:

OA Pardubice: Pamětní knihy města Sezemic č. 2 a 3

AM Dašice karton č. 1 a kniha 126

Pardubicko - Holicko - Přeloučsko díl III., Ottův slovník naučný.