Moje vzpomínky na pardubické biografy

Svoje vzpomínky začnu u „Bia - Lido“, které bylo také nejdříve zrušeno. Šlo o kino vpravdě lidové. Vzpomínám, že první 3 řady nebyly osazeny klasickými sklápěcími sedadly, ale lavicemi s opěradly, které snad nebyly ani očíslovány. Zejména zvláštní byla malba stropu a stěn, jíž tvořily opakující se souvislé pásy naší a spojeneckých vlajek, t. j. americké, britské a sovětské.

Druhým zrušeným kinem byl biograf na Skřivánku, jemuž jsme říkali „myšárna“. Byla zde prkenná podlaha, která pod každým přicházejícím návštěvníkem vrzala. Biograf měl malý balkón a topilo se zde v kamnech. Paní uvaděčka občas pohrabáčem prohrábla ohniště za nezbytného kouření a jiskření a potom za hluku sypaného uhlí přiložila přímo z uhláku do násypných kamen. To vše ukončeno hlučným uzavřením dvířek. Vzpomínám, že na posledním představení, na kterém jsem zde byl, hráli náš film „V pátek třináctého“.

Biograf na Slovanech jsem navštívil asi dvakrát. Pamatuji, že naposledy to bylo s mojí, tehdy ještě malou dcerkou, a hráli filmovou pohádku „Zloděj z Bagdádu“. Byl to první barevný film, který jsem jako kluk po II. světové válce viděl a proto jsem jej rád z odstupem let podruhé shlédl. Byl jsem však zklamán. Technický stav filmové kopie nebyl dobrý a proto ani zážitek z představení, navíc ovlivněný zidealizovanou vzpomínkou z dětství, nebyl ten pravý.

Kino Imperial na Veselce bylo vůbec prvním biografem, které jsem navštívil. Bylo to za války a samozřejmě že šlo o nedělní odpolední promítání pohádek pro děti. Dosud si pamatuji, že to byly 3 pohádky, „Oslíku otřes se“, „Obušku z pytle ven“ a „Stolečku prostři se“. V té době byla sedadla kategorizována více než dnes. Nejlevnější byla sedadla na tzv. 3. místě, pokračovalo 2. místo, 1. místo, křeslo B, křeslo A a končilo lóží. Zde lóže připomínala divadelní lóži, protože tato byla přístupná přímo z foyeru biografu, kde byly i věšáky na kabáty a nebylo nutno použít šatnu. Protože jsme coby kluci většinou „lízali plátno“, utkvěl mi v paměti velký čtvercový reproduktor na pódiu před plátnem, zakrytý černým suknem.

Kino Národ bylo v mém dětství druhým nejhezčím biografem ve městě. Mozaiková dlažba, široké schodiště na balkón, vedle kina restaurace. V té době byla vysoká návštěvnost kin, protože nebyla televize, bylo málo chat, žádné chalupaření a tak byl někdy problém dostat vstupenky. Potom bylo snahou nás, kluků, dostat se na představení načerno. Z jednoho takového představení (Alibaba a 40 loupežníků) nás v nejlepším paní uvaděčka odhalila a ze sálu vyvedla. Krátkou dobu zde dělala na balkóně uvaděčku moje maminka a tak jsem této výhody i několikrát využil společně s kamarády.

Nejmodernějším biografem ve městě bylo tehdy kino Sport v podzemí hotelu Grand. Lóže byla tvořena boxy přístupnými ze sálu z prostoru před zdí promítací kabiny. Nezbytné promítání reklamních diapozitivů před žurnálem (filmovým týdeníkem) bylo ukončeno v sále barevným stmíváním. Před představeními a o přestávkách procházely hledištěm prodavačky a nabízely bonbóny. Později také osvěžovaly uvaděčky vzduch v hledišti ručním rozprašovačem vůně. Můj poslední shlédnutý film byl simultánně tlumočený americký film Guadalcanal.

Kino Čas na novém pardubickém nádraží bylo již víceméně kinem únikovým, když nebylo kam jít, protože běželo nepřetržitě. V kině byly velké mezery mezi řadami sedadel, aby každý, komu jel právě vlak, mohl odejít, aniž by museli ostatní diváci vstávat, osvětlené hodiny a samozřejmě nádražní rozhlas.

Rovněž kino v Kulturním domě na Dukle, jež patří k těm novějším, jsem navštívil několikrát při návštěvách u svých rodičů. Jeho výhodou je stupňovité hlediště, takže divák, který má před sebou jiného diváka vysokého vzrůstu, není již tak handicapován jako dříve. K lepšímu prožitku také významně přispělo dabování filmů. Zahraniční filmy byly dříve pouze s titulky a když před vámi seděl někdo vysoký, mnoho jste z filmu neměli. V zimě jsme to většinou řešili tak, že jsme si sedli na sbalený zimník.

V biografu ve Svítkově jsem byl jednou v životě a v podstatě mi nic neutkvělo v paměti z tohoto kina.

Jinou kapitolou byla letní kina. V Tyršových sadech bylo stálé letní kino. Hrálo se po setmění a štípali komáři. Když pršelo, bylo špatně vidět přes deštníky. Snad jen kuřáci si libovali, že mohli své vášni holdovat i v kině. Ovšem největší zážitky jsem měli v přírodním amfiteátru na pravém břehu Labe, který ožíval u příležitosti Filmových festivalů pracujících. Tehdejší most přes Labe se svými dvěma lávkami pro pěší nestačil náporu návštěvníků a proto vždy ženisté postavili asi 100 m po proudu pontonový most po stranách ohraničený pouze provazovým lanem. Velmi často se stávalo, že v náporu návštěvníků někdo ukončil cestu z kina v Labi. Přesto, že se místa zaujímala velmi brzo, neboť filmovým představením předcházel kulturní pořad a všudypřítomní komáři znepříjemňovali návštěvu diváků, seč mohli, bývala návštěvnost vysoká. Je zřejmé, že současný životní styl a konkurence TV a videa již nikdy nevrátí lesk a slávu tehdejších filmových představení, kam se zejména o sobotách či nedělích chodilo jako do divadla, ve svátečním. Býval to kulturní zážitek.