Malíř F. V. Danihelka

Po otcově smrti odešel do Prahy, kde nejdříve absolvoval pětiletou ukrajinskou akademii výtvarných umění: malířství u prof. Kulce a Mako, grafiku u prof. Karla a sochařství u prof. Stachovského. Po ukončení studií obdržel dvouroční cestovní stipendium do Litvy, Finska a Norska.

Byl přijat na akademii výtvarných umění v Praze, kterou absolvoval v letech 1936 a 1939. Pak po válce roku 1945 na speciálku prof. Jakuba Obrovského.

V roce 1938 dostal stipendium na cestu do Francie. Od roku 1937 byl již řádným členem Jednoty výtv. umění v Praze a SVUT v Pardubicích.

První soukromou výstavu v Pardubicích měl 1937 a pak 1943. Zúčastnil se výstavy světové kultury v Sofii a Neapoli. V Praze vystavoval na členských výstavách Jednoty.

Po skončení okupace podnikl studijní cesty do Francie, Švýcarska a Německa. V Paříži se zapsal na škole Nationale Supérieure des Beax-arts u profesora Cami. Na podzim 1946 obdržel recioproční stipendium jugoslávské vlády na rok 1946-47. Procestoval tehdy všechny federativní republiky Jugoslávie. Po návratu jeho práce byly vystaveny na výstavě stipendistů v paláci Dunaj v Praze, kde byl olej Hercegnovi zakoupen Ministerstvem školství a převzat Národní galerií. Nyní se nachází ve Východočeské galerii v Pardubicích.

V roce 1948 jsme mu uspořádali výstavu všech jeho prací z Jugoslávie v Grandu v Pardubicích, kde jugoslávské velvyslanectví zakoupilo pro Bělehrad celou řadu obrazů. Byla to prekérní situace, protože když již byla výstava instalována a pozvánkami obeslána, a z Jugoslávie z vyslanectví přislíbena návštěva velvyslancem na zahájení, nastala šílená politická situace, kdy maršál Tito se nepohodl se SSSR. Na zahájení velvyslanec přijel, ale pardubické politické a kulturní složky nepřišly. Sám jsem improvizoval zahájení a po výběru obrazů pro zakoupení velvyslanec hned odejel za stísněné situace.

Roku 1949, tedy ještě v době politického napětí, na přání jugoslávského vyslance uspořádal Danihelka výstavu obrazů a kreseb v Praze na Příkopech v Jugoslávské knize.

Franta Danihelka učil na pokračovací škole kreslení a byl jmenován profesorem kreslení.

V roce 1949 bylo v Pardubicích ustaveno krajské středisko Svazu československých výtvarných umělců a jednomyslně zvoleným předsedou byl F. V. Danihelka. Zároveň se stal placeným tajemníkem Krajského střediska a tak jsem s Frantou, jako předsedou, byl v denním styku. Pečlivě připravoval každou schůzi již několik dnů předem, protože tehdá politická situace byla ve středisku dost napjatá.

F. V. Danihelka byl ihned po válce komunista a zasloužil se o první výstavu umělců-komunistů v Pardubicích. Později, když strana stále od nás žádala politickou práci a pro nás neuměla sehnat ani místnosti, kde by byla kancelář, ochaboval, když viděl, že pro výtvarníky vůbec nic není. Byla nám pak městem propůjčena bývalá synagoga, kde jsme mohli uspořádati výstavy, ale nic víc. Sám jsem si v synagoze pod schody zřídil jakousi kancelář, bez okna, celý den jsem musel svítit a byla veliká 2x2 metry. Stěny na pověšení obrazů, t.zv. panely jsme si museli vypůjčovat, nikdo nás finančně nepodpořil. Mě platila Praha.

Zkrátka Franta vystoupil z KSČ. Byla to veliká odvaha. Dopadlo to tak, že předsedou již nebyl, z ústředního výboru Svazu byl také vyloučen, ze školy byl také propuštěn. Těžko se nyní protloukal. Zařídil si soukromou malířskou školu a v ateliéru na Kopečku vyučoval žáky za honorář. V roce 1957 jsem musel odejít ze Střediska na pokyn pardubického KSČ i já.

Franta Danihelka jezdil malovat na Vysočinu do Pusté Kamenice, kde si ve zdejším hostinci na půdě zařídil ateliér. Jeho žák, Bedřich Šic, který byl i jeho nerozlučný přítel, mnoho roku v Pusté Kamenici s ním maloval a naučil se od něho přesnou manýru, těžko rozeznatelnou od něho. Jen podpis byl jiný.

Navštěvoval jsem Danihelku v jeho pardubickém ateliéru nyní, když jsem pracoval jako dělník v chemické továrně v Rybitví již zřídka a s velkými přestávkami a zdál se mi po každé návštěvě změněný. Byl vážně nemocný, ale víno a doutníky stále konzumoval, ačkoliv mu nedělaly dobře. Často byl v nemocnici na prohlídkách. A při jedné, když už měl být propuštěn z nemocnice, zemřel. Bylo to 27. srpna 1970.

Odešel předčasně, ve věku 59 let, zanechav ženu a dvě nezaopatřené děti.

Jeho pohřeb byl veliký. V úterý 1. září ve 14 hodin v arciděkanském chrámu sv. Bartoloměje, kde kdysi jako chlapec ministroval, se konala velká mše svatá za přítomnosti asi šesti kněží. Kostel byl přeplněn, což ukazovalo, jak byl v Pardubicích známý a jak ho lidé měli rádi. Po církevních obřadech byl převezen na hřbitov a autobusem i auty mnoho lidí jej doprovodilo na poslední cestě. Nad hrobem se s ním rozloučili i výtvarníci proslovem ak. malíře K. Mahrly. Církevní rozloučení provedl sám pardubický děkan a při spouštění do hrobu bylo mnoho lidí dojato.

Odešel dobrý malíř a svérázná osobnost pardubická...