Pardubické vzpomínky

V Plynostavu jsem poznala vedoucího výroby pana Josefa Daňka a když jsem se dozvěděla o jeho malířském talentu, podařilo se mi získat ho pro kresby v našem časopise Zprávy. Kreslil obrázky k mým článkům a od roku 1992 jsme začali uveřejňovat kresby podle mé sbírky, ke kterým jsem psala texty. To jsem ještě neměla tušení, že tato historie jednou vyjde jako kniha...

Dohodli jsme se s panem Daňkem, že upozorníme veřejnost na pardubické věžičky. Pan Daněk kreslil věžičky a já k tomu skládala verše. Tuto práci nám uveřejnily noviny Pernštejn. Několikrát mě vzal pan Daněk s sebou „za věžičkami“ a já jsem se nestačila divit, jak rychle a krásně každou věžičku nakreslil.

Podnik Plynostav pověřil svého fotografa, na žádost pana Sýkory, aby se mnou prošel Pardubicemi a okolím a vyfotografoval místa, která určím. Tím vzrostla moje sbírka diapositivů o snímky současných Pardubic.

Měla jsem v té době 356 zvětšených fotografií Pardubic, 300 diapositivů historických Pardubic a 100 diapositivů města ze současnosti. Tím se obohatily moje přednášky, protože jsem mohla ukázat divákům nejen místa dávno neexistující, ale i budovy, které na těch místech stály. Například jsem ukázala při přednášce v Praze Veselku z roku 1856 a trávník s květinami, který byl na místě, kde Veselka stála.

Když byla moje spolupráce s panem Daňkem přerušena jeho smrtí, myslela jsem, že již staré Pardubice nedodělám. V té době mně nabídla paní Dr. Mandysová, že bude pokračovat v kresbách dle mých fotografií a že se pokusí toto dílo jednou uveřejnit v nakladatelství Silueta. Nabídku jsem nadšeně přijala a tak začala moje spolupráce s paní doktorkou. V červnu 1996 jsme Pardubické vzpomínky dokončily. Myslela jsem si bláhově, že kniha hned vyjde, ale míjely měsíce a stále se nic nedělo...Hrála zde roli finanční situace, ale nevylučovala možnost, že kniha jednou vyjde, ačkoliv text s kreslenými obrázky je mnohem nákladnější než text bez obrázků. Život mi v mém vysokém věku nechal prožít smutek člověka, který chtěl široké veřejnosti hodně darovat a jemuž to nevyšlo... Chtěla jsem upozornit na krásu a bohatost české řeči, která se v přítomnosti netěší velkému zájmu, na statečné lidi, kteří neváhali nasadit život svůj i své rodiny pro lepší budoucnost české země a též jsem připomenula víru v Boha, která, je-li správně pochopena, dává světu lásku, poctivost a skromnost.

Paní dr. Mandysová mi prozradila, že skutečně není nejmenší naděje na uveřejnění knihy a že mi to nechtěla říci, protože věděla, jak se na to vydání těším.

V té době mě navštívil pan Sýkora a když jsem mu řekla, že moje „Pardubické vzpomínky“ nikdy nevyjdou, řekl, že se o to postará, aby kniha vyšla. 14 dní věnoval pan Sýkora cestám za dobrými lidmi, kteří by mohli podpořit tuto kulturní akci. Pan Sýkora nikdy o svých svízelích nemluví, ale tolik vím z jeho vyprávění, že mnohé velké podniky neměly zájem vydání knihy podpořit, naopak většina malých živností se svými vedoucími projevila snahu alespoň něčím přispět a ještě se omlouvali, že nemohou dát více. Pan Sýkora peníze sehnal, předal je nakladatelství a kniha mohla vyjít.

Dnes chci poděkovat panu Sýkorovi, který od začátku mou činnost podporoval, panu Ing. Martinkovi, který mi nejen zhotovil diapositivy, ale na přednáškách mě obětavě doprovázel, Dru Kotykovi, který moji práci korigoval na úkor svého volného času a při této práci mi svými znalostmi pomáhal, paní Dr. Mandysové, která pokračovala v práci pana Daňka a krásnými obrázky úspěšně dílo dokončila, ač si těžko hledala volné chvíle mezi svojí prací. A též děkuji nakladatelství Silueta, že mi vydáním mé knihy a bezvadným otištěním jednotlivých textů umožnilo dát obyvatelům města Pardubic historii města napsanou populárním způsobem.