Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
31.03.2024 09:00

Přes střechu Evropy

Pustá Kamenice - Žižkov - Borová u Poličky. Délka trasy 10 km. Odjezd 9:02 ČD. Návrat 16:56 ČD. Ved: P. Kožený. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

31.03.2024 09:30

Velikonoce v Polabí

Valy – Mělice – Lohenice - Přelouč. Délka trasy 5,5 km. Odjezd 9:30 ČD (LETNÍ ČAS). Návrat 12:37 – 14:37 ČD Os, 13:05 – 14:05 R. Ved: M. Timarová. Turistická vycházka týmu B. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

03.04.2024 18:00

Archeologický průzkum v Pardubičkách

Přednáška Mgr. Tomáše Čurdy. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského náměstí. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

06.04.2024 14:00

Komentovaná prohlídka Automatických mlýnů

Pročleny Klubu přátel Pardubicka. Sraz před areálem Automatických mlýnů. Vstupné 200 Kč / 140 Kč zlevněné. Přihlásit k účasti je možné v kanceláři Klubu přátel Pardubicka v úterý nebo ve čtvrtek 10-12 a 14-17 hodin.

typ akce: Výlety do historie

17.04.2024 18:00

Nálety na Pardubice

Přednáška k 80. výročí spojeneckých náletů na Pardubice v roce 1944. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenckého náměstí. Vstup zdarma.

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

PARDUBICE A HRADEC KRÁLOVÉ - VĚČNÍ RIVALOVÉ

obrázek k článku ?Sláva! Zas jedna bitva vítězně dobojována. Konec nedůstojné závislosti na Hradci!? Tak a podobně mohou Pardubáci a jejich sympatizanti dávat najevo své uspokojení nad tím, že při ustavování vyšších územně správních celků nebyly Pardubice přehlédnuty a bylo jim znovu navráceno postavení krajského města.

Obyvatelům jiných krajů se může zdát pardubické lokálně patriotické nadšení malicherné a zbytečné, ale Pardubáci o tom vědí své... Především vědí, že se tím napravuje křivda vzniklá při reorganizaci krajů v roce 1960, kdy byl Pardubický kraj zrušen a připojen k rozšířenému kraji Královehradeckému. Stalo se tak navzdory holedbání místních a často i státních funkcionářů, kteří tvrdili, že Pardubice jako město s největší koncentrací dělnické třídy ve východních Čechách nemohou být v tomto ohledu opominuty. Ovšem i zde se uplatnila odvěká větší razantnost hradecké lobby (řečeno současnou terminologií) a na třicet let tím byla nastolena hradecká nadvláda. Toto administrativní rozhodnutí s sebou brzo přineslo očividné zaostávání Pardubic. Mnoho investic a původních záměrů bylo přesunuto do Hradce, tak, jak to bývá ve vztahu podřízeného k vrchnosti zvykem.

Ovšem nebylo všechno tak tragické a Pardubičtí se nespokojili jen s bolestínským pofňukováním. Ale nadekretovaná závislost tu byla faktem, který se jen obtížně dařilo překonávat. Tím spíše, že Hradec Králové už tradičně lépe dokázal prosazovat své zájmy.

Ano, dá se hovořit o tom, že Hradečtí většinou disponovali kvalitnějšími představiteli. Vzpomeňme jen jejich starostu Ulricha, který za cenu velké zadluženosti dokázal postavit moderní město, o němž se právem říkalo, že je salonem republiky. Pardubáci se tehdy Hradci posmívali, že se utopí v dluzích, jenže Hradci se podnikatelská drzost vyplatila. Prudký politický vývoj dluhy smazal, ale výstavné čtvrtě a budovy zůstaly. A objektivně je k tomu všemu nutno dodat, že z hlediska české historie je Hradec Králové ve srovnání s Pardubicemi městem nepochybně významnějším a že i toto Hradečákům nahrávalo.

Toho všeho si byla pardubická radnice vědoma a po druhé světové válce se s chutí dala do díla. Vzpomínám na tehdejšího radního stavitele Kohouta, který prohlásil, že budou-li Pardubice otálet, „Hradec z nich udělá vesnici“. Tento varovný výrok mj. ovšem ukazuje, jak zdravá konkurence a soupeření mohou být hybnou silou činorodé aktivity. Ale o tom ještě později.

I když Pardubice byly v první polovině tohoto století co do počtu obyvatel největším východočeským městem, Hradec si nadále uchovával své výlučné postavení. A to pochopitelně podněcovalo Pardubáky k různým vtipům a škodolibostem. Např. na nápěv písně Kolíne, Kolíne se zpívalo: Hradečku, Hradečku, ty malinkej bobečku... Nebo když hradecké fotbalové mužstvo nastupovalo na pardubický trávník, tribuna zpívala: Hasiči jedou, trádá... Já sám, když jsem psával svým hradeckým příbuzným, zásadně jsem v adrese jako domicil uváděl „Hradec Králové u Pardubic“. A k těmto poťouchlostem můžeme i přiřadit novější hádanku, která ve stručném podání zní: „Jak se nazývá větší uskupení hvězd?“ Odpověď zní: „Souhvězdí“. „Řada kol a koleček tvoří dohromady..?“ „Soukolí“. „A jak se jmenuje útvar složený z mnoha vesnic?“ Správná odpověď zní: „Hradec Králové“. Nu a na závěr ještě jedno senzační odhalení: Kterési noci byli Hradečáci přistiženi, jak tajně strkali Kunětickou horu blíž k Hradci Králové...

Ano, Kuňka je nesporně pardubickou chloubou a nutno s povděkem kvitovat její obnovu. Ale snad by měla být různými akcemi více svázána s životem města. Pouze komunistické srazy asi nebudou to pravé ořechové. A podobně pardubický zámek, zejména teď po dokončované velkolepé opravě, by se měl stát živou součástí města a okolí. Zejména divadelníci a hudebníci tu mají mnoho dobrých příležitostí.

Myslím, že si pernštejnského zámku neumíme ještě náležitě vážit. A přece jde o stavbu mimořádnou. Např. Dobroslav Líbal, specialista na historickou architekturu (mj. byl též k 28. říjnu 1997 vyznamenán prezidentem republiky) o tom ve své knize Starobylá města v Československu (v r. 1974 vydala Artia) píše: „Pardubický zámek cele zachovaný i s velkolepým svým opevněním není ve své monumentalitě dosud plně zhodnocen“. Dodejme, že nákladnou obnovou učinil náš zámek k tomuto plnému docenění významný krok. Teď jde o to, nebát se průbojné propagace. Budiž nám pobídkou představa, kolik by z vlastnictví krásného zámku, malebného starého města a památného Kunětického hradu dokázali vytěžit podnikaví Hradečáci.

A je tu ještě jedna budova, kterou nedoceňujeme. Je to Městské (Východočeské) divadlo. Jeho autorem je dnes znovu objevovaný architekt Antonín Balšánek, který byl mj. hlavním architektem krásně renovovaného Pražského obecního domu a Divadla na Vinohradech. Tedy secesní architekt ne jen tak ledajaký. Tato pěkná divadelní budova jako by Pardubice předurčovala k tomu, aby v divadelním životě východních Čech hrály prim. A po většinu času tomu skutečně tak bylo, i když Pardubičtí tuto svou přednost neuměli (podobně jako v jiných oborech) náležitě prodat. Pardubická divadelní budova vyniká nad hradeckou nejen výstavností, ale i počtem diváckých míst - 597:412. Ale oběma budovám chybí v posledních 60 - 70 letech jedno společné: účinkování vlastního operního souboru. Před několika lety jsem o tom už ve Zprávách psal. Uváděl jsem, že východní Čechy jsou jedinou oblastí v celé republice, která nemá vlastní operní profesionální soubor.

Bývalý ministr Stráský se často podivoval, proč Hradec a Pardubice spolu jen zarputile soupeří, ač je tu řada oblastí, kde by spolu mohly dobře spolupracovat. Měl pravdu, ale nutno dodat, že podmínkou k ničím nekalené spolupráci je především rovnocenné postavení obou partnerů. Zdá se, že tento stav nyní nastal. A právě jednou z oblastí, kde by se taková prospěšná spolupráce mezi oběma městy mohla rozvíjet, je společné usilování o zřízení východočeského operního souboru. Hudební zázemí v obou městech existuje. Jsou tu profesionální orchestry a v Pardubicích i konzervatoř. Šéfem hradecké filharmonie je navíc dirigent F. Vajnar, který řadu let působil v pražském Národním divadle. Argument, že by se tu opera neudržela, neobstojí. Když to dokázaly Opava a České Budějovice, proč by se to nemělo podařit dvousettisícovému „hradubickému“ souměstí?

Připomeňme, že už před první světovou válkou existovalo profesionální Divadlo sdružených měst východočeských s činoherním a operetním, jeden čas i operním souborem. Toto společné provozování východočeského divadla trvalo v pozměněné podobě ještě po druhé světové válce. Osou tohoto podnikání byla města Chrudim, Pardubice a Hradec Králové, přičemž Pardubice hrály vůdčí roli. Nešlo by tedy tuto nově uzpůsobenou spolupráci obnovit a operetu nahradit operou?

Ano, měla by to být dobrá vzájemná spolupráce, která by napříště měla ve vztahu Pardubic k Hradci výrazně dominovat. Negativistického soupeření by mělo rychle ubývat, i když jeho úplné odstranění by také nebylo dobré. Ona ta konkurence, jak vidíme i z jiných úseků našeho života, může být často výrazným impulzem pokroku a přinášet s sebou mnohá pozitiva. Tím spíše, že pardubicko-hradecké soupeření mělo převážně (ne samozřejmě vždy) škádlivý charakter a nikdy nebylo nepřátelstvím až do krve. Respektujme tedy Hradec jako svého historicky staršího bratra a od něho zase očekávejme vrchnostenskými moresy nezatíženou vstřícnost. Zkrátka rovnocenné partnerství jak má být.

Přes současné ekonomické a jiné potíže se před Pardubicemi otvírá budoucnost. Je třeba, aby se kráčelo ve šlépějích takových nesporných úspěchů, jakým bylo založení Univerzity Pardubice a jakým bude - doufejme v dohledné době - zřízení pardubického přístavu. Ale v jednom mají Pardubice stále ještě velké rezervy: v propagaci města. Je třeba, aby se více „medializovaly“, aby se více prosazovaly v celostátních sdělovacích prostředcích. V tom za Hradcem pokulháváme. Svou roli tu určitě hrají nerovné výchozí podmínky, které Hradci umožnily snadnější přístup do rozhlasu a televize, ale tím soustavněji by měly Pardubice vyrovnávat tento handicap plynulým zásobováním veřejnosti zprávami i drobnými notickami z místního i krajského života.

Co tedy s pardubicko-hradeckou rivalitou? Je překonána a v třetím tisíciletí už pro ni v životě největších východočeských měst nebude místa? Má se proti ní bojovat? Myslím, že ne (až snad na její extrémní, bohudík řídké projevy). Berme toto soupeření jako východočeský folklór, jako jedinečný sousedský kolorit, který vzájemné soužití našich měst svérazně obohacuje a vede i k rozvíjení žádoucí konkurenceschopnosti. A využívejme ho třeba i propagandisticky. Teď, kdy nové administrativní uspořádání snad odstraní a nepřipustí nespravedlivá rezidua, bude jistě výhodnější se místo jalového hašteření zaměřit na plodnou spolupráci a na dobré sousedské vztahy. Může to prospět jak perníkářům z Pardubic, tak votrokům z Hradce Králové.


O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem