BOMBARDOVÁNÍ PARDUBIC Za druhé světové války

Po obsazení zbytku Československa 15. března 1939 se staly Pardubice sídlem nacistického správního úřadu zvaného Oberlandrat a už 16. března 1939 také sídlem úřadovny německé státní policie (Geheime deutsche Staatspolizei), tedy gestapa. Kanceláře gestapa byly v budově (bývalého) okresního úřadu, věznici zřídilo gestapo v jednom z objektů bývalé zemské donucovací pracovny, jejíž celý komplex byl tehdy na okraji města.

Ihned po zřízení Protektorátu Čechy a Morava se v celé zemi rozhořel protinacistický odboj. Také v Pardubicích byly postupně ustaveny ilegální odbojové organizace. Působil zde Petiční výbor Věrni zůstaneme, Obrana národa i síť ilegálních organizací KSČ. Proti odbojovým organizacím byl nasazen celý aparát pardubického gestapa. Významným otevřeným projevem odporu proti okupaci byla stávka zaměstnanců místního závodu Telegrafia, která proběhla 19. září 1941 za účasti více než tisíce zaměstnanců. Gestapo zatklo 22 dělníků.

V noci z 28. na 29. prosince 1941 byl poblíž Městce Králové a Poděbrad vysazen desant „Silver A“. Spolu s ním přistály na území protektorátu skupiny „Antropoid“ a „Silver B“. Záhy po seskoku se nadporučík Alfred Bartoš (velitel), rotný Josef Valčík a svobodník Jiří Potůček (telegrafista) přemístili do Pardubic, kde nalezli řadu obětavých spolupracovníků.

Po atentátu na zastupujícího říšského protektora a generála policie Reinharda Heydricha rozpoutali nacisté v našich zemích teror, který snad nemá v dějinách obdoby. Příslušníci skupiny „Silver A“ se do rukou gestapa nedostali živí. Josef Valčík padl se svými šesti druhy 18. června 1942 v kostele Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici, Alfréd Bartoš se zastřelil v 19,00 hodin 21. července 1942 v obklíčení v Pardubicích ve Smilově ulici u domu č.p. 353, na kterém je dnes umístěna pamětní deska a Jiřího Potůčka zastřelil protektorátní četník Půlpán 2. července 1942 poblíž Rosic.

Mnohé z jejich spolupracovníků, včetně dospělých obyvatel osady Ležáky, odkud nějaký čas vysílala „Libuše“, popravili na pardubickém Zámečku. Od 3. června do 9. července zde zahynulo 194 osob. Osada Ležáky na Chrudimsku byla vyhlazena 22. června 1942. Ležácká tragédie si vyžádala životy 22 mužů, 21 žen a 11 dětí.

Pracovníci pardubického gestapa zatkli od roku 1939 do jara 1945 celkem 5.656 občanů, z toho kolem dvou tisíc jen na území tehdejšího pardubického okresu.

Za dobu okupace zahynulo na 1120 občanů okresu.

V koncentračních táborech, věznicích a káznicích a na popravištích 300, při náletech na město 177, v květnovém povstání 96, v letecké bitvě o Anglii 17, z důvodu rasové perzekuce 535.

Koncem druhé světové války se Pardubice staly cílem náletů spojeneckých leteckých svazů.

Co umožnilo tyto nálety do hlubokého zázemí Třetí říše včetně okupovaných zemí? Byly to dva faktory. Prvním z nich byl bezesporu nevídaně rychlý rozvoj letecké techniky. Každý, kdo se zajímá o dějiny letectví v době druhé světové války, ví přesně, s jakými typy letounů nejen spojenci, ale i sami Němci válku začínali a s jakými typy letounů ji končili. Ve vývoji těžkého bombardovacího letectva s velkým doletem předstihli spojenci beze sporu německé konstruktéry.

V roce 1944 vystupňovali spojenci mohutnou bombardovací ofensivu proti cílům v Německu a v okupované Evropě. Američané a Angličané měli nyní dostatek bombardovacích letadel a navíc získali tolik potřebnou vzdušnou převahu. Mezi Royal Air Force a United States Army Air Force byla učiněna dohoda, aby britské letouny útočily na cíle v noci a americké ve dne. Angličané disponovali výkonnými čtyřmotorovými bombardéry Avro Lancaster a Handley - Page Halifax a navíc víceúčelovým letounem De Hawilland Mosquito.

Výzbroj amerického letectva pak tvořily těžké bombardéry Boeing B-17 Flying Fortress a Consolidated B-24 Liberator.

Při operacích je chránily doprovodné stíhačky s příznačnými jmény Mustang, Lightning a Thunderbolt (Mustang, Blesk a Hromoklín).

Bombardér B-17 měl rozpětí 31,64m, délku 22,78m a vzletovou hmotnost 26.000kg. Poháněly ho čtyři motory Wright R-1820-97, každý o výkonu 1200 koní. Jeho maximální rychlost činila 480km/h a dostup 11 400m. S osmi muži posádky, vyzbrojen osmi velkorážnými kulomety a naložen 9 500kg bomb, dolet činil až 4 610 km.

Druhý ze strojů, Consolidated B-24 Liberator se vyznačoval modernější konstrukcí. Měl křídlo s laminárním profilem a příďový podvozek. Rozpětí bylo 31,50m, délka 20,50m. Prázdná hmotnost činila 15 200kg. Čtyři motory Pratt and Whitley R-1830-65, které ho poháněly, mu udílely rychlost 463km/hod a dostup 8 550m. Posádku tvořilo 8 mužů, výzbroj 10 velkorážných kulometů a 5 900 bomb. Dolet byl 3 360km.

Při svých operacích byly bombardéry doprovázeny stíhacími letouny. První (a asi i nejznámější z nich) byl North-American P-51 Mustang. Výkonná jednomotorová stíhačka, vyzbrojená šesti kulomety ráže 12,7mm, byla určena hlavně pro operace ve velkých výškách. Republic P-47 Thunderbolt, pro své tvary známý též jako Létající džbán, byl těžkým doprovodným stíhačem, vhodným spíše pro operace v přízemních výškách. Se silnou výzbrojí osmi kulometů ráže 12,7mm byly tyto letouny postrachem německé dopravní sítě. Od bombardérů totiž občas zalétly nad letiště Luftwaffe nebo (jako takzvaní kotláři) ničily lokomotivy a vlaky.

Lockheed P-38 Lightning byl dvoumotorový víceúčelový letoun. Různé verze se používaly jako stíhací, noční stíhací, bitevní a průzkumné stroje. Speciální, nad Pardubicemi též použitá, dvoumístná verze P-38L Droop-snoot Lightning, byla určena pro navádění formací bombardérů. Jinak se letoun vyznačoval extrémně dlouhým doletem a silnou výzbrojí kanonu ráže 37mm a tří 12,7mm kulometů. Tyto vlastnosti ho předurčovaly pro operace v Tichomoří, kde se nejvíce proslavil. Dolet všech těchto stíhacích letadel, která byla navíc často vybavena přídavnými nádržemi, byl dostatečný na to, aby pokryl území Protektorátu nejen ze základen v jižní Itálii, ale i z Velké Británie.

První nálet

První nálet uskutečnili spojenci těsně po půlnoci 28. listopadu 1942 na pardubické letiště, obsazené příslušníky letecké školy FAR 9 a III/SG 151. Nálet provedl jeden britský čtyřmotorový letoun Handley Page Halifax (LK-E, výr. číslo LX 797). Tento letoun patřil k úspěšným bombardovacím strojům druhé světové války. Nálet na letiště byl klamný a měl odvést pozornost od předcházející operace čs. parašutistů skupiny Antimon. Akci provedli piloti 138. perutě RAF, která měla ve svém středu i příslušníky našeho národa. Jedním z účastníků tohoto náletu byl pilot Leo Anderle.

Druhý nálet

Druhý letecký nálet na Pardubice provedlo britské královské letectvo z 21. na 22. července 1944 po půlnoci. Byli to příslušníci 205. Bomber Group z Itálie. Cílem byla rafinerie David Fanto. K útoku odstartovalo 98 letounů, z toho 64 Wellingtonů, 26 Liberatorů a 8 značkovacích Halifaxů. První značkaři přiletěli nad Pardubice 00,20, ale nepodařilo se jim přesně označit cíl. Hlavní svaz pak shodil bomby nikoliv na rafinerii, ale na východní část města. Bylo zničeno 23 budov a 114 poškozeno. Zahynulo 44 civilních osob a 38 osob bylo zraněno.

Již na cestě k cíli byl svazek zachycen radarem nad ostrovem Hvar. Německé protiletadlové dělostřelectvo bylo uvedeno do bojové pohotovosti a svazu vstříc vzlétlo celkem 51 nočních stihaček typu Meserchchmitt Bf-110G a Junkers Ju-88G.

Němcům se podařilo sestřelit 5 Wellingtonů a 1 Liberator. Na jižní Moravě se zřítila tři spojenecká letadla.

Odmyslíme-li se neúspěšné pokusy o bombardování plzeňské Škodovky, byl tento nálet na pardubickou Fantovku prvním bombardovacím úderem přímo na území protektorátu. Z vojenského hlediska skončil tento nálet fiaskem. Samo bombardování vyvolalo nejen v Pardubicích, ale i v celém protektorátě paniku, ale i rozčarování. Nacistická a kolaborantská propaganda i v tisku i v rozhlase vyvolala velkou kampaň proti spojencům, proti „leteckým teroristům“ atd.

Hlavní údery měly ale teprve přijít.

Třetí nálet

Další dva nálety uskutečnilo již americké letectvo. Konkrétně složky 15. letecké armády, mající základny v Itálii. Po pečlivém předchozím leteckém průzkumu, který provedly letouny Lockheed F-5A Lightning, bylo 23.8.1944 rozhodnuto uskutečnit následující den nálet na pardubickou rafinerii. Dalšími cíli byly rafinerie v Kolíně a v Kralupech nad Vltavou a pardubické letiště. Protože se jednalo o průnik do hloubky území nepřítele, bylo zapotřebí rozptýlit německou obranu a tak byly současně uskutečněny klamné útoky v oblasti Balatonu v Maďarsku a v oblasti Ferrary v Itálii. Pro splnění hlavního úkolu byla vybrána následující bombardovací křídla (Bomber Wing-BW): rafinerie Pardubice - 55 BW, který disponoval 121 Liberatory, letiště Pardubice 5 BW, mající v sestavě 167 B-17 (létajících pevností), rafinerie Vaccuum Oil A.G. v Kolíně nad Labem 122 Liberatorů od 304 BW. Ochranný doprovod tvořily následující jednotky: 52. FG se svými 28 Mustangy, dále 14.FG s 44 letouny P-38 Lightning, 332.FG se 68 Mustangy, 1.FG s 43 Lockheedy P-38 Lightning, 53 Mustangů od 325.FG. Stíhací skupiny číslo 31 a 82 poskytly společně 77 Mustangů a Lightningů.

Akce se též zúčastnily tři letouny Lockheed P-38L Droop-snoot, což byla speciální dvoumístná verze s prosklenou přídí, určená k navádění bombardovacích svazů na cíl.

Dne 24. srpna 1944 odstartovala tato síla kolem osmé hodiny ranní z několika základen ve střední Itálii. Při přeletu Jadranu se svaz zformoval a po přeletu pobřeží Jugoslávie byl zpozorován německou obranou. Do pohotovosti byla uvedena 8. stíhací divize ve Vídni a 7. v Mnichově. Američanům se podařilo lstí vylákat do vzduchu mnoho německých stihaček. Jejich piloti spotřebovali zbytečně benzín ještě dříve, než mohli do boje zasáhnout, a museli se vrátit zpět na své základny, aby doplnili palivo. Díky nesprávné taktice německé protiletecké obrany byly americké svazy napadeny až po splnění úkolu. Němcům se podařilo ve velmi krátké době asi 40 minut dostat do vzduchu znovu asi 120 letadel různých typů, převážně Fw-190A.

Nálet na rafinerii začal ve 12,17 a poslední ze čtyř vln bombardérů shodila svůj náklad ve 12,21 hod. Část bomb zasáhla seřazovací nádraží, obec Svítkov a předměstí Skřivánek, staré nádraží až k Labi. Byla zasažena i trať a nádraží v Rosicích n.L.. Jeden z bombardérů byl nucen odhodit pumy nouzově nad Chrudimí. Ještě nad cílem byly bombardovací svazy napadeny německými stihači a to mělo vliv na rozptyl bomb. Letadla Luftwaffe, která m.j. startovala i z letiště v Chrudimi, napadla bombardéry raketami a střelbou palubních zbraní.

Dalším cílem bylo pardubické letiště, které bylo napadeno šesti bombardovacími skupinami, které svrhly 38O tun bomb. Místní letouny do boje nezasáhly a nízkým letem se snažily uniknout do okolí, ale většina jich byla sestřelena. Na zemi bylo zničeno 13 letadel, byly zasaženy dílny, ubytovací zařízení, nádrže pohonných hmot a letištní plocha.

Rafinerie byla náletem velmi těžce poškozena a požáry se podařilo uhasit až po čtyřech dnech. Nálet zasáhl i cukrovar, v němž nebyl obnoven provoz až do konce války. V Pardubicích a v okolních obcích bylo zničeno 83 domů a 110 těžce poškozeno.

Velké ztráty byly i na životech. Při náletu zahynulo 213 osob, z toho 19 německých vojáků. Zraněno bylo 52 civilistů a 42 příslušníků německé branné moci.

Značné ztráty utrpěly bombardovací svazy při zpáteční cestě na výchozí základny. Němcům se podařilo část americké stíhací ochrany odlákat a jejich záloha se pak vrhla na bombardéry. Ke střetnutí došlo ve vzdušném prostoru Jindřichova Hradce a v boji, který trval až nad Linec, ztratili Američané deset Liberatorů. Němečtí piloti museli ale za tento úspěch také tvrdě zaplatit. Palubní střelci bombardérů a piloti stíhaček sestřelili 23 německých letadel. Toto střetnutí je označováno jako největší letecká bitva nad územím protektorátu.

Čtvrtý nálet

Tak jako i všechny jiné cíle, byly i postupy rekonstrukčních prací v pardubické a kolínské rafinerii, bombardovaných v srpnu, průběžně monitorovány citlivými kamerami fotoprůzkumných Lightningů a Mosquit. Na základě vyhodnocení těchto snímků Američané 28. prosince 1944 udeřili znovu.

V ten den vyslala 15. letecká armáda nad střední Evropu celkem 359 bombardérů a 481 stihaček. Čtyři cíle ležely v Čechách a jeden v Německu. Nad Pardubice směřovalo 56 Liberatorů od 304 BG, které byly doprovázeny 110 Mustangy a 49 Lightningy. Nálet na pardubickou Fantovku proběhl od 12,10 do 12,14 a ve stejné době byla napadena i rafinerie v Kolíně. Oba cíle, poškozené vážně již srpnovým náletem, utrpěly vážné škody. Ačkoliv bylo v Pardubicích svrženo méně pum než v srpnu, způsobily daleko větší škody. Tyto škody byly takového rázu, že do konce války již k obnově výroby nedošlo. Při tomto náletu bylo ve městě zničeno 8 domů a 128 bylo poškozeno. Lidské ztráty nebyly příliš veliké. Celkem 6 osob zahynulo a 16 osob bylo zraněno. Luftwaffe byla zaměstnána v Ardenách, kde se Němci pokusili o protiofenzivu. Američtí stíhači, nikým neohrožováni, zaútočili na letiště v Chrudimi, kde rozstříleli 6 obřích dopravních letounů typu Messerschmitt Me-323 Gigant od jednotky IV/TG 5. Dále docházelo k útokům na osobní i nákladní vlaky po celých východních Čechách. Při těchto útocích tzv. kotlářů bylo zastřeleno 38 osob a 105 bylo zraněno.

Závěr.

Boj za naši svobodu se neobešel bez obětí. Podle výsledků průzkumu bylo v koncentračních táborech a věznicích Říše uvězněno z bývalé ČSR 450 000 osob, většinou odbojářů, ale z toho také 219 000 Židů a 30 000 Romů. Popraveno ve stanném právu i jinak bylo 35 000 osob. Při náletech byly ovšem i ztráty na životech mezi civilním obyvatelstvem. Těmto bolestným ztrátám asi nešlo zabránit. I těchto 7 000 mrtvých musíme připsat na konto obětí války.

Tragickou okolností je, že oběti náletů nezahynuly činností nacistických okupantů, ale činností spojenců.

Literatura:

    Böserle, Petr: Američtí letci nad Pardubicemi, in Letectví a kosmonautika, č.16, 17, 18 / 1994, ročník LXX.

    Jožák, Jiří: Památná místa protifašistického odboje východočeského kraje, Naše vojsko, Praha, 1980.

    Köck, Zdeněk: Lidské ztráty ČSR ve 2. světové válce, ČSBS, Praha, 1989.

    Rajlich, Jiří: Mustangy nad protektorátem, MBI, Praha, 1997.

    Růžička, Bedřich: Nálety na území České republiky za 2. světové války, in Letectví a kosmonautika číslo 8/1994, ročník LXX.

Fotografie zapůjčil pan Radomír Skalický ze Svitav.

Autoři mu děkují za zapůjčení.