Sokol Pardubice I - jeho minulost a současnost

Nový spolek nebyl zaměřen jen na tělesná cvičení, měl poslání širší, dané mu do vínku jedním z jeho zakladatelů Dr. Miroslavem Tyršem, znalcem antické kultury a současně i znalcem tělesných cvičení v zemích západní Evropy. A tak skloubením těchto dvou oblastí vytvořil vlastní, českou tělocvičnou soustavu s českým názvoslovím. Její poslání uvedl v malé brožurce, nazvané „Náš úkol, směr a cíl“: „Sokolská věc, obracející se ke všem stavům a vrstvám, znamená tolik, co tělesné a zčásti mravní vychování a zušlechťování českoslovanského národa, jeho vychování k síle, statečnosti, šlechtilosti a zvýšení brannosti.“ Další citát zpřesňuje: „Povšechný úkol - zachovávati národ svůj při té jarosti všestranné, která nedá národům odumřít, při té síle stálé a svěží, při zdravosti tělesné, duševní a mravní, která nižádné zkáze vzniknouti nedá a tím i žádnému stanutí, žádnému zpátečnictví.“

Tyto citáty, jakož i řada dalších, jako např. „Věčný ruch, věčná nespokojenost„, „Osobnost nic, celek vše“, „Cokoli se jinde v našem oboru děje, to seznat hleď!“, „Národové, čím menší jsou, tím větší činnost vyvinouti musí“... - mají platnost dodnes. Sokolství není jen tělesné cvičení, nevychovává jenom svalovce nebo sportovce s dokonalou herní technikou, má vychovávat celého člověka.

Sokol Pardubice I zahájil k prvnímu září 1997 135. výcvikový rok (se započtením 40 let sjednocení tělesné výchovy). Je to důvod k zamyšlení, jak Sokol plnil v našem městě od roku 1863 úkoly dané mu Tyršem a postupně doplňované jeho následovníky. Pomineme vlastní tělocvičnou činnost a vše, co s ní souviselo - veřejná cvičení, akademie, závody ... Nezůstala na počátku, vyvíjela se, šla s dobou, stávala se účinnější. Byla na úrovni a obyvatelstvu města od dětského věku až po důchodový více než potřebná a prospěšná.

Hudba a zpěv byly nedílnou součástí sokolské činnosti. Doprovázely nejen pohyb, tělesná cvičení, byly i významnou složkou společenského a kulturního života Sokola. V prvních letech bytí jednoty se těšily velké oblibě vycházky a výlety, které sloužily i propagaci rozvoji sokolství i národnímu uvědomění. Pochodovalo se v sevřeném útvaru, v sokolských krojích za zpěvu, doprovodu trubačů, později i s hudbou a vždy s praporem. Cílem vycházek a výletů byly zpočátku bližší i vzdálenější obce, v pozdějších letech i různé návštěvy historických nebo kulturních památek. Návštěva obcí byla vždy předem dojednána a tedy očekávána. Byl to pro obec svátek - pochodový útvar, kroje, prapor, zpěv... Zpravidla to byl starosta obce, který Sokoly přivítal a seznámil s obcí, někde se posedělo, pobesedovalo a pokračovalo v další cestě, jinde byl připraven program, zábava s tancem, zpěvem. V šedesátých a sedmdesátých letech 19. století to byla významná a záslužná činnost, Sokol byl symbolem češství, prohlubovalo se národní uvědomění a cítění. Velmi často bylo výletování spojováno se slavnostmi, jako položení základního kamene nebo odhalení památníků - v Přibyslavi sochy Jana Žižky, sochy Husa, Komenského, slavnostní otevření školy, slavnosti spojené s výstavbou Národního divadla, návštěvy Růžového paloučku, Bílé hory... Tyto slavnosti byly i příležitostí k předání peněžního příspěvku. S touto činností souvisela i jedna mimořádnost, totiž organizování t. zv. „divadelních vlaků“ v režii Sokola.

Hudba se stala také důležitým prostředkem pro pořádání společenských večerů spojených s tancem. Vedle běžných tanečních zábav a plesů se staly pro Sokol příznačné šibřinky - poprvé uspořádany v r. 1868 v Odeonu ve spolupráci s Měšťanskou besedou. Název byl přejat od slova šibřiti - t. j. maskovati se, škádliti, žertovati. Tento druh masopustního plesu se stal postupně ryze sokolskou specialitou a zejména v období první republiky vrcholem masopustního veselí v Pardubicích i celém okolí, přispělo k tomu postavení vlastní sokolovny. Každé šibřinky měly svůj ráz, tedy výzdobu . První šibřinky v sokolovně byly v roce 1924 a nesly ráz „ROK NA VSI“. Pro zajímavost ještě několik rázů z let po první válce: Z českých mlýnů, U všech čertů, Zloděj z Bagdadu, Z pohádky do pohádky, Karneval v Nizze, Ze starých časů, Pod slovanskou lípou, Zač je v Pardubicích perník...

Šibřinky, to byl velký podnik. Jejich ráz byl stanoven vždy již v jarních měsících, jeho autoři bývali často místní umělci. Po prázdninách byl návrh hotov a na jeho realizaci se začalo pracovat. Datum konání šibřinek se ustálilo na počátku února. Všechny prostory i chodby byly vyzdobeny, do výzdoby a ostatních prací byla zapojena většina členů. Obvyklý počet návštěvníků (okolo 2000, se značným počtem maskovaných) naplnil všechny místnosti sokolovny (největší počet účastníků šibřinek byl v roce 1946 - na 3000). Jádro šibřinek byl velký sál propojen s malým sálem s jednou hudbou pod jevištěm, s druhou pod malým sálem. Suterén sloužil šatnám, ale také zde upraven taneční parket s názvem „džungle“ nebo „peklo“ se 2-3 hudebníky, galerie po obou stranách byly se stolním zařízením a stejně tak ostatní místnosti v prvním patře. Celé druhé poschodí se stalo v posledních letech doménou volejbalistů, sami si je vyzdobili a připravovali tak „Nebíčko“ s ozdobnou hudbou jako v „džungli“. Samozřejmě, že byla k dispozici i restaurace v suterénu. Všechny práce spojené se šibřinkami obstaralo členstvo zdarma, stejně tak šatny a obsluha v restauraci.

Snad pro vysvětlení je třeba podotknout jedno. Cvičitelské sbory mužů a žen měly na starosti vlastní tělesnou výchovu, pak byly odbory - finanční, stavební, vzdělavatelský...a také pořadatelský. Do kompetence tohoto odboru patřily všechny společenské podniky, restaurace a venkovní Eden (část pozemku na severní straně - za hřištěm) s upraveným tanečním parketem, restaurační místnosti a také venkovním stolním zařízením. Členové pořadatelského odboru (v počtu 50 - 60) toto vše měli na starosti, v létě Eden, v zimě restauraci. Denně v podvečerních hodinách se nastupovalo do služby - k pokladně, do kuchyně, k obsluze - vše podle měsíčního plánu. Čistý roční zisk tohoto zařízení činil ročně až 100.000 Kčs.

Po sobotních šibřinkách se v neděli odpoledne konaly „šibřinečky“ pro děti a často v pondělí nebo úterý dozvuky.

Vedle tradičních šibřinek bylo nedílnou součástí Sokola také tradiční posvícení v prvních zářijových dnech. Ranní budíček města obstarala sokolská kapela a táž hudba nebo hudba vojenská vyhrávala v Edenu od časných odpoledních hodin k poslechu i tanci. K posvícení patřily rovněž různé atrakce, někdy auta s černošskou výpravou, jindy nákladní auto upravené jako autobus nebo parník s nápisem nádraží - sokolovna. Byla tu skupina schopných a přemýšlivých členů, jako Petr Kraj nebo Karel Bulíř aj., kteří pro pobavení celého města dovedli věnovat desítky hodin dobrovolné práce. Sem ještě připomeňme konání různých večírků, Mikulášských zábav, či silvestrovských.

Se sokolským životem, jak již bylo řečeno, byla úzce spjata hudba a zpěv. Byla již zmínka o trubačích, vedle dospělých byly i sbory dorosteneckých a žákovských trubačů, před a po první světové válce zakládaly se u jednoty menší hudební skupiny, kvarteta nebo dobové - tamburaši. Od dvacátých let pak to byla vlastní sokolská kapela v předepsaných sokolských krojích. Doplňovala podniky jednoty, společenské i tělocvičné, účastňovala se sletů okrskových, župních, ČOS, jednou až dvakrát týdně koncertovala v Edenu. Tyto zahradní koncerty byly velmi oblíbené, zvláště, když koncertovala vojenská kapela z Hradce Králové nebo z Vysokého Mýta. Z výrazných osob - kapelníků - vzpomeňme br. Lahůlka, Toma, Lautnera a posledního - Jos. Somra. Sokolská kapela skončila činnost počátkem padesátých let.

V rámci jednoty se vytvářely skupiny členů přibližně stejného stáří a zálib, scházely se, bavily, pořádaly i vlastní vystoupení. Samostatnou skupinu tvořily cvičitelské sbory, jejichž vrcholným svátkem byl t.zv. „krišpán“. Byl to veselý večer kolem Vánoc, začínající zpravidla zdoláváním různých překážek (přelézání, podlézání, sešplhání atd.) než se jim podařilo dostat do slavnostní místnosti. Zde se probíraly všechny poklesky, nezdary, prohřešení a to samozřejmě hodně nadneseně a se smíchem, muži si dobírali cvičitelky a naopak, zpívalo se, tancovalo - prostě, byl to večer plný veselí a smíchu.

Milovníci vodních sportů se scházeli na Občanské plovárně (na pravém břehu Labe, asi 200 m od starého mostu proti proudu). Nazývali se „Vosáci“, poznávali se podle vyšitého sluníčka na zadní části plavek. Měli své lodě, většinou „štechrovky“ (ovládané dlouhými tyčemi odrážením ode dna), kterými brázdili toky Labe, Chrudimky, Loučné, Opatovického kanálu, pořádali své „mejdany“ plné písní a veselí.

Asi tak v polovině dvacátých let začíná období „návratu do přírody“ - trempinku. I naši mladí členové se scházejí u Labe, holdují táborákům, stavějí si chaty, tráví volný čas na výletech - „na čundru“. Byla to zejména kytara, zpěv, sport, nejčastěji volejbal, které se staly nedílnou součástí tohoto hnutí. Elita našich mladých se soustředila kolem chaty OHAVA a VIKINK na levém břehu Labe. OHAVA - patřila členům oddílu házené a odbíjené, VIKINK - nářaďovcům, akrobatům, vodákům aj. Většina příslušníků těchto chat byli mladí cvičitelé, trenéři, všestranní sportovci. Pravidelně cvičili nebo vedli družstva každé úterý a pátek ve cvičebních hodinách mužů, nechyběli v tréninku svého sportu v oddílech Sokola nebo ve sportovních klubech (SK, AFK...) Aspoň některých jmen vzpomeňme - Jirka Polák, Ludva Kindl, Pepa Máslo, Vašek Hendrych, bratři Hylmarové, Petráňové, Ota Koucký...co jméno, to pojem.

Obě skupiny (osady) potom daly základ novým seskupením se sídlem v sokolovně. Od roku 1931 se scházeli o štědrodenním odpoledni „koledníci“ v čele s předsedou a radou starších, měli své stanovy, program byl vždy bohatý, zpěv převládal, koledy byly základem. Každý nový člen musel po zkušebním roce předložit dizertační práci, která byla přísně posuzována a někdy i několikráte opakována. Po roce 1945 se zrodili „oponáři“, kteří si vzali za úkol opatření nové opony na jeviště (za Němců zničené). Podařilo se jej splnit v r. 1947 za pomoci ministra V. Majera. Potřebných 100.000,-Kč získali „oponáři“ z výtěžků odpoledníčků (nedělní taneční zábavy), z darů a z vlastních příspěvků.

Je zajímavé, že mnohé sokolské zvyklosti, části programu se dochovaly po celé období Dynama. Jádro Dynama po desetiletí tvořili bývalí Sokolové, zachovávali nenápadně sokolské ovzduší, navazovali novými náměty ke zkvalitnění tělovýchovného procesu. To je ovšem jiná kapitola, to je zachováno v kronice jednoty. Pro toto povídání lze konstatovat, že mnoho těch, kteří v sokolovně vyrostli, jí zůstali věrni, ve cvičení a funkcích Dynama zestárli, zachovali pravidelné setkání každý pátek, dlouho hráli „ligu s hadrákem“, zachovávali koledy (a ty již jen s několika jedinci existují dodnes).

Druhou velkou kapitolou sokolské činnosti byla osvěta. V prvé řadě to byly přednášky, jednak určené vlastnímu členstvu, jednak široké veřejnosti. Rejstřík témat přednášek byl široký, velká část patřila minulosti národa - vzpomínky na významné události, na velké osobnosti. Ale nepřecházela se ani současnost - sledování kulturního a politického dění, sledování technického pokroku. Pro zajímavost vzpomeňme přednášky T. G. Masaryka v roce 1906, která byla přijata s nadšením a také s úplným zatracením a měla i dopad na členskou základnu Sokola (ten se podílel na organizaci přednášky). Přednášky měly ke konci století v Sokole takový rozmach, že zastiňovaly i vlastní tělocvičnou činnost, která měla být omezena v jejich prospěch.

Sokol má v oblasti osvěty ve městě i dva primáty - měl první ve městě vlastní knihovnu a vyvíjel úsilí o zřízení veřejné knihovny, přišel 30 zlatými na její realizaci. Druhým primátem bylo zřízení první čítárny v Pardubicích.

I když Sokol nikdy neoplýval bohatstvím, podle svých možností přispíval na prosebné žádosti různých organizací na postavení pomníků, škol apod. Přispíval pravidelně Severočeské jednotě, Matici školské, vídeňskému spolku Komenský, tedy organizacím pečující o udržení češství v německém prostředí. Sokol měl i svůj sociální fond, byl patronem nových jednot v okrese - Sokola Pardubice II a III, Barchova, Jesničánek, po léta měl své chráněnce v pohraničí, nejprve Sokol Trutnov, později Doubí u Liberce (byl rádcem, pomocníkem, podporoval je finančně i hmotně).

A nyní ještě o vztahu pardubického Sokola k rakouským úřadům. Od počátku byl Sokol považován za spolek vlastenecký, protirakouský, tedy nebezpečný, s nutností bedlivého sledování. Není proto divu, že jednota i jednotlivci se dostávali často do rozporu s rakouskými zákony a nařízeními. Třeba stanovy jednoty - jejich schvalování trvalo výše jednoho roku. Nebo rok 1868. Výbor jednoty podpořil deklaraci, podanou českými poslanci, ke státnímu vyrovnání. Závěr dopisu zněl: „Nazdar statečnému poslání poslanců našich. Tužme se k zápasu k dalšímu boji pro nehynoucí práva koruny svatováclavské. Nazdar!“ Dopis podepsal starosta města a současně starosta Sokola Bubeník a někteří členové výboru. Státní zástupce žaloval celý výbor. Sokol měl být rozpuštěn a jednotlivci potrestáni. Nakonec k rozpuštění nedošlo, ale starosta zaplatil pokutu ve výši 30 zlatých, jeho zástupce 25, další dva po 20 a čtyři po 10 zlatých.

O rok později se Sokolové provinili třikrát. Nejprve - byli spolupořadateli památného tábora lidu na Kunětické hoře a účastnili se průvodu v krojích. O měsíc později, po zvolení JUDr. Jana Žáka za zemského poslance, uspořádali lampionový průvod městem. O několik dní nato připravili v předvečer svátku starosty opět neohlášený průvod městem, tentokráte s pochodněmi a dostaveníčkem. Soudní řízení trvalo 4 roky, aby nakonec byli Sokolové odsouzeni k pokutám. Někteří zaplatili, jiní odmítli. A tak soudní znalec neplatící provinilce navštívil v jejich bytě, zabavil svršky a z jejich prodeje pokutu uhradil.

V období první světové války byla Obec sokolská rozpuštěna, jednoty však mohly svou činnost provozovat. Ovšem potíž byla v tom, že většina cvičitelů byla na vojně. A tak úkol cvičitelů mládeže převzaly ženy. Ty sice konaly nějaký čas službu na nádraží, zejména, když projížděly vlaky s raněnými (po čase to úřady zakázaly, protože ženy vedly s raněnými protiválečné řeči), ale našly si čas, aby starším bratřím úkol usnadnily.

28. října 1918 - konec utrpení, vyhlášena Československá republika. České i slovenské obyvatelstvo se rozjásalo, zapomnělo na veškerá příkoří a na čas i na hlad. Nová vláda se v prvních dnech obrátila na Sokolstvo, potřebovala spolehlivé pomocníky. Ženy opět zahájily svou práci na nádraží ve prospěch vojáků vracejících se z fronty. Sháněly potraviny, připravovaly jídlo a podávaly projíždějícím, raněným. Muži byli povoláni do strážní služby, zastupovaly policii i armádu. Všichni muži do 50 let byli povoláni k odvodu a roztříděni do skupin - schopných řadové služby nebo strážní služby. Starosta ČOS JUDr. J. Scheiner se stal na čas ministrem národní obrany. Sokolská výchova byla osvědčením spolehlivosti.

Naši bratři první skupiny byli povoláni na výcvik do Prahy, skupina strážní služby prodělávala výcvik v Pardubicích. První povolání sokolských dobrovolníků přišlo již v únoru 1919. Naše četa s dalšími byly povolány do Bratislavy, aby zajistily klidný přechod slovenské vlády ze Žiliny do Bratislavy. Další mobilizace následovala na počátku června. Skupina našich členů byla doplněna několika jedinci z okolních jednot do kompletní čety a jako strážní a pořádkový celek dolegována do Levoče. Zde strávila tři měsíce, zaručovala klid a pořádek ve městě a okolí a střežila i hranice slovenskopolské, aby omezila pašování, zejména koní...Služba nebyla jednoduchá, vyžadovala hodně času. Přesto se podařilo našim bratřím sehnat hudební nástroje a sestavit kapelu, nacvičit tělocvičnou a hudební akademii a založit v Levoči sokolskou jednotu.

Pražský vojenský celek s našimi bratry byl téměř ve stejný čas odvelen z Prahy do Bratislavy s úkolem zajistit naše hranice na pravém břehu Dunaje. 29 našich členů se účastnilo bojových akcí, podařilo se jim dostat na pravý břeh řeky, vytlačit maďarské jednoty a hranici zajistili. Jako celek si vysloužili pochvalu a jednotlivci i vyznamenání.

V poválečných letech dochází k velkému rozmachu sokolské organizace, narůstaly počty jednot, členů, zvýšilo se úsilí ve výchovné práci, aby se odstranily všechny deformace způsobené čtyřmi válečnými roky. Sokol se stal výběrovou organizací, jeho členem se mohl stát bezúhonný občan slovanského původu, který nebyl členem politické strany krajně levé či krajně pravé. Každý člen musel projít t. zv. ideovou školou o 4 přednáškách, složit slib na prapor jednoty a do ruky starosty. Jeho přijetí odsouhlasil výbor.

V novém státě lid ožil, překypoval nadšením, sokolská myšlenka byla na postupu, obětavost členstva obdivuhodná. Projevila se již v roce 1921 při výstavbě dnešního hřiště Na Olšinkách - každý člen musel odpracovat počet hodin, odsouhlasených valnou hromadou jednoty, nebo zaplatit určitou část peněz. V lednu r. 1922 rozhodla valná hromada výstavbu vlastní budovy - sokolovny. Potřeba a nadšení bylo tak veliké, že již v dubnu se začalo stavět a za rok byla sokolovna postavena. V září toho roku navštívil prezident republiky T. G. Masaryk Pardubice a přišel se také podívat na rozestavěnou sokolovnu. Jako člen malostranského Sokola se zajímal o vše, co s jednotou souviselo. Mimo jiné se ptal na vztahy s jinými sportovními organizacemi, zejména k Dělnické tělocvičné jednotě (DTJ). Ujištění starosty jednoty JUDr. Lipčíka o přátelských vztazích se všemi tělocvičnými i sportovními organizacemi, kromě začínající Federace proletářské tělovýchovy (FPT), přijal prezident s povděkem.

Obdobně jako při výstavbě hřiště byla vyhlášena pracovní povinnost u stavby sokolovny. Záměr se zdařil, vysoká pracovní morálka členstva, peněžní dary a půjčky i členů umožnily v roce 1923 v červnu připravit v novém sokolském zařízení všestranně bezvadně připravený župní slet se slavnostní akademií. Sen pardubických Sokolů z roku 1869 o vlastní tělocvičně se konečně splnil. Po celé období první republiky zatěžoval jednotu milionový dluh, postupně umořovaný u peněžních ústavů i u vlastního členstva. Zbytek dluhu byl zlikvidován v období okupace.

Více jak 30 let byl Sokol jedinou organizací toho druhu ve městě. Byl vzorem sportovním klubům - SK založenému 1898, AFK v roce 1911, tělocvičným jednotám, jako zmíněné DTJ z roku 1897, o 10 let mladšímu katolickému Orlu nebo FPT z roku 1921.

V roce 1921 byla na Skřivánku založena nová sokolská jednota, označená jako Sokol Pardubice II a v roce 1938 se rozhodli občané Familie a Pardubiček také pro vlastní jednotu s názvem Sokol Pardubice III.

Sokol neměl ve svém působení na růžích ustláno... Nejprve byl perzekuován rakousko-uherskými úřady, za první světové války byl zčásti rozpuštěn, za Protektorátu byl zcela zakázán a tisíce členů vězněno a popraveno, zůstaly jen sportovní kluby a DTJ, v roce 1948 byl t. zv. sjednocený promyšleně zcela likvidován.

Sokol Pardubice I byl obnoven v dubnu 1990. Dostal se tak, jako ostatně v celém státě, do nezáviděníhodné situace. Totiž, část národa znala Sokol jen z doslechu, druhá část byla vázána nebo odvislá na mohutné totalitní organizaci Čsl. svazu tělesné výchovy - ČSTV, která měla všechny trumfy - kádry, styky, peníze a také veškerý bývalý majetek Obce sokolské. Nové vedení ČSTV s menšími perzonálními změnami pokračuje ve své činnosti, nemá porozumění pro obnovu Sokola. A tak Sokol, nejstarší tělovýchovná organizace, ryze česká, s bohatou minulostí a zásluhami se dostává do postavení nežádoucího.

Sjednocený Sokol, s pozdějším názvem Dynamo, převzal majetek býv. Sokola Pardubice I a také stovky jeho členů. Desítky cvičitelů a cvičitelek i funkcionářů zůstaly ve své sokolovně a dá se říci, že po celých 40 let byly nositeli větší části zodpovědnosti za chod jednoty. Tak jako v roce 1948 sjednocený Sokol navázal na činnost původního Sokola, tak obnovený Sokol po „sametové revoluci“ navázal na práci Dynama v základní tělesné výchově i ve sportech. Nevrátil se do roku 1948, nezastavil se, pokračuje - týká se ovšem vlastního cvičení. Jak doplní celkovou výchovu, je otázka času, ale rozhodně bude Sokol Pardubice I žít dneškem, bude národní a prospěšný.