Před pěti lety odešla Věra Červenková - Němečková (3. II. 1930 - 8. II. 1993)

Jako absolutní matematické trdlo jsem se už ani nepokoušela najít ztracené souvislosti a věnovala se raději pod lavicí hodnotné četbě či psaní básní. Od nedostatečné na vysvědčení mne zachraňovala Věrka. Protože seděla za mnou, měly jsme při matematické kompozici stejné příklady a ona mi vždy alespoň jeden propašovala k opsaní. Vyučující mi s úlevou nadělila čtyřku, já ji s úlevou přijala, otec nad ní zesmutněl a prohlásil, že věda je natolik vědou, kolik je v ní matematiky.

Asi měl pravdu, on vědec byl, mne však více než všechny vědy lákalo večerní korso na hlavní třídě. Věra Červenková byla jeho královnou, spíš královničkou. Měřila jen metr a půl, ale co jí příroda ubrala na výšce, to jí přidala na temperamentu. Kde byla ona, tam zněl smích, jiskřily vtipy, čněla hradba mladých dlouhánů. Karel Špilar, Vláďa Bartoš, Jarda Wurst, do dvou metrů jim moc nechybělo a Věrka jako hezounká čiperná sýkorka obracela hlavičku vzhůru hned k jednomu hned k druhému, aby se pak suitou oddaných dvořanů nechala doprovodit na Vrtálnu, kde měli Červenkovi barvírnu a čistírnu, patricijský podnik založený na sklonku let osmdesátých minulého století. Pod smuteční vrbou tam Halda tvoří tiché jezírko, jako stvořené pro teskné vzpomínky na malou vílu.

V únoru na svět přišla, v únoru z něho odešla, komunistický Únor vychýlil střelku jejího osudu. Premiantka Červenková realisticky zhodnotila možnosti živnostenské dcerečky a unikla do světa hudby. Na konzervatoř ji vzali, vždyť to byla jen střední škola, žádná vysoká, líbezná panenka s železnou vůlí pak úkradkem vystudovala dvě a našla si povolání, v němž byla sama sobě šéfem i zaměstnancem. Třicet let objížděla mateřské školy a pořádala pro nejmenší pohádkové koncerty u klavíru. Krátké skladbičky Ilji Hurníka, Petra Ebena, Václava Trojana a jiných provázela slovem, pohádkou vtahovala děti do světa krásy, do světa umění. Ročně ji vyslechlo kolem deseti tisíc capartů.

Na maturitním sjezdu po čtyřiceti letech v říjnu 1989 seděla s námi v salonku hotelu Labe právě jmenovaná zasloužilá umělkyně. Stále přitažlivá a elegantní, jen roztomile nastavované perleťové ouško svědčilo o začínající nedoslýchavosti. Kde bychom tušili, že za měsíc zaplanou svíčky na Národní třídě a že půvabné osůbce sedící uprostřed dlouhého stolu zbývá něco málo přes tři roky života. O její smrti jsem se dověděla s ročním zpožděním a byla to rána palicí mezi oči. Promítačka paměti se zběsile rozvrčela, z množství záběrů vyjímám jeden.

Přeloučské nádraží ve tmě listopadového večera. Sexta pardubického gymnázia vedená svým latinářem se vrací z exkurze v cukrovaru a čokoládovně. „Holky, že nedáte malýmu Panťovi pusu“, provokují nudící se mládenci. „Panťovi? Klidně!“, zvedají rukavice naše krásky. Malý Panťa, mladší syn sucharského ředitele gymnázia Pantůčka, byl bledolící, zakřiknutý, obrýlený hoch. V příští chvíli jsem ho viděla utíkat po peroně s kloboukem po otci zoufale naraženým až na uši, za ním pádily spolužačky s Věrou Červenkovou v čele, peleton uzavíral latinář. Jednou rukou si přidržoval svůj legendární skřipec, druhou trčil vpřed v tragickém gestu a provolával: „Nechte ho, chudáka, nechte ho! Jak to zodpovím jeho panu otci?!“

Nepamatuji si, zda byl pronásledovaný Pantůček dostižen a políben, nicméně po této události byla naše třída rozdělena na dívčí a chlapeckou. „Z jedné hnusné třídy budou dvě vzorné,“ zdůvodnil rozdělení od lavic a tabule třídní profesor Kasal, zvaný Funďa. Ne zcela to vyšlo. Vzorní jsme nebyli a nikdy jsme se nepřestali považovat za jednu třídu. A to budeme v r. 1999 slavit padesát let od zkoušek dospělosti. Věrka tam nahoře bude určitě nastavovat ouško, aby jí neuniklo nic z našeho klábosení a já k ní vděčně zavolám: „Merci, chérie! Jsem navždy tvým dlužníkem.“