MUDr. VIKTOR VOHRYZEK In memoriam

Dr. Vohryzek napsal tomuto prostému, neznámému muži nekrolog opravdu královský, který jest nadšenou hymnou na svědomité plnění povinnosti a na mravenčí pracovitost statisíců takřka bezejmenných lidí, bez jejichž potu a přičinění svět a společnost lidská nemohly by existovat. „Englich nebyl myslitelem - napsal dr. Vohryzek - nebyl rozumem, byl jen prostým člověkem, který stál pevně tam, kam jej osud postavil. Ku práci se narodil, ku práci byl vychován, k ní pnuly se všechny jeho myšlenky, k ní nesla se všechna jeho láska, v práci žil a v práci zemřel. Nejsou tu sentence, které po něm zbyly, ani vynálezy, reformy, ve kterých bude žíti nadále, ale život jeho právě jest důkazem, že žije věčně i muž prostý, muž práce. Či ztratilo se něco z jeho práce? Dvaapadesát let štěrkoval trať, rovnal kolejnice, upravoval náspy, zdvíhal pražce; co vlaků jelo přes díla jeho rukou, co tovarů odvážely z kraje do kraje, co roznesly blahobytu, co štěstí, co založeno bylo nových rodin. Kdyby tak ten výsledek jeho práce dvaapadesátileté mohl někdo sledovat, isolovat ji, nanésti na jednu hromadu, aby lidé se mohli obdivovati onomu požehnání z práce pocházejícímu! Jaká jest to ohromná pyramida ta lidská společnost, ale chybou jest, že díváte se jen na nebetyčný vrchol a nevidíte těch základních kamenů. Zapadají hluboko, nepoznají slunce, drceny jsou tíhou se všech stran, a jaké ohromné břímě musí udržeti! Když těm svrchním, které se hřejí v jasu slunečním, se obdivujete, tož mějte pro ty spodní aspoň vzpomínky!“ - Jaký upřímný demokratismus, jak hluboké sociální cítění, jaké pochopení pro význam malého člověka a jeho práce vězí v těchto krásných řádcích!

Dr. Vohryzek sdružen jest dále v mé paměti s představou hloubavého, myslivého člověka, který neustále učí se z knih psaných, zvláště však z knihy života „moudrým býti“, rozumně a účelně užívati času a žití své zařizovati tak, aby přineslo co nejvíce blaha jemu samotnému i bližnímu. Dr. Vohryzek činil opravdu dojem člověka, který jest ustavičně obtěžkán rozmanitými otázkami a problémy praktické filosofie; z každé kapsy jeho kabátu vyčuhovala vždy nějaká kniha Spinozova, Schopenhauerova, Pascalova, Humeova, Rousseauova neb jiného filosofa. Dr. Vohryzek jel k nemocnému a v kočáře nespatřili jste ho zpravidla jinak, než ponořeného v četbu nejnovějšího čísla „České mysli“, „Naší doby“ nebo nejnovějšího svazku Reclamky. Mluvili jste s ním, a najednou prostřed hovoru vytáhl zápisník a honem si poznamenal vaši myšlenku, která se mu líbila, neb okamžitý svůj nápad, který dostal během rozhovoru.

A ty nápady, myšlenky, plány a sny, které se rojily v jeho nepokojné hlavě, stále bystře kolem sebe se rozhlížející a vše bedlivě pozorující, musily ven silou nezadržitelnou, přímo živelnou. Žurnalistika byla dru Vohryzkovi životní potřebou, musil psáti a svým myšlenkám dávati průchod, jako z přehřátého kotle najde si pára své průchody a ventily. Byl lékařem s rozsáhlou praxí, která však málo kdy byla „aurea“ (zlatá), většinou jen železná nebo měděná, protože jeho klientela záležela hlavně z lidí malých a chudých; hrnuli se k němu, protože poznali opravdový jeho demokratism, jeho lidumilnost a dobráctví, které nedovedlo nikomu odepřít. Jako lékař dr. Vohryzek patřil k nejpohotovějším a nejochotnějším ať ve dne, ať v noci, a praxe jeho zůstala značnou i tehdá, kdy choroba hlodala již na jeho organismu a kdy síly jeho jevily časté ochabnutí. Zůstává hádankou, jak a kde dr. Vohryzek nabral času, aby při vší své práci lékařské byl také novinářem, publicistou a spisovatelem, nota bene, neobyčejně parátním a plodným. Psal do „Osvěty lidu“, do „Rozvoje“, do „Času“, i do některých pokrokových listů krajinských (např. do táborské „Jiskry“), zkoušel své štěstí také u musy dramatické, překládal zdařile z českých básníků do němčiny, zejména Havlíčkův „Křest sv. Vladimíra“ vydařil se mu velice pěkně. Od Havlíčka jako by se přiučil vtipu a satiře, s velikým úspěchem páchal politické epigramy chuti skutečně „navinulé“ i duchaplné aforismy, svědčící o hluboké jeho životní moudrosti. Soudím, že jako v lékařské jeho praxi velmi častým honorářem bylo mu srdečné „Zaplať vám to pánbůh!“, že i tato jeho rozsáhlá činnost žurnalistická a publicistická byla z 99 procent výronem jeho idealismu a nezištné obětavosti, která nalézala svou odměnu v tom, že mohla prospěti psaným slovem dobré věci a všeobecnému pokroku.

Řekl jsem, že dr. Vohryzek byl též epigramista a satirik; to byl jakýsi doplněk kritických jeho úvah a essayí politických, kulturních a literárních. Ale Vohryzkova kritika a satira velmi často snad přilehla a zaštipla, jistě však neranila - na to dr. Vohryzek byl příliš dobrým, měkkým člověkem, plným shovívavosti a porozumění pro lidské slabosti. Káral jako milující otec spíše vlídným slovem a odpouštěním, než metlou a důtkami. Jsa rozhodným deterministou, byl vždy ochoten prominouti druhému ne zrovna pěkné a charakterní jednání a vykládati je jako výsledek rozmanitých příčin a vlivů mimo vůli dotyčného stojících; jako nevěřil, že by některý člověk dovedl býti absolutně dobrý a bez chyby, tak zase byl přesvědčen, že nikdo není tak absolutně špatný, aby v jeho povaze a jednání nebyl některý rys světlý a sympatický. Jeho zásadou bylo: „Přijímejme život a berme lidi takovými jakými skutečně jsou; v každém člověku vězí něco dobrého, má určitou vlohu a schopnost, a jest na jeho okolí, zejména na jeho představených, učitelích, politických vůdcích a rádcích, aby z něho vytěžili, co se dá.“ Umělcům, literátům, vynikajícím odborníkům atd. dr. Vohryzek zvláště mnoho promíjel. „Na tyto lidi - říkával - musíme přikládat jiné, méně přísné měřítko, protože to jsou osoby s jakousi abnormalitou. Každý talent, každá geniálnost znamená jednostranné vyvinutí určité schopnosti na úkor druhých, jest to jistý druh abnormálnosti, a buďme takovým lidem vděčni za jejich díla vědecká, literární, výtvarná, hudební atd. přimhuřme oči k jejich slabostem i vadám mravním a charakterovým“. Tuto svou theorii o jakémsi výjimečném postavení lidí geniálních hájil vždy s velikým zápalem.

Dr. Vohryzek bral nejživější účast na kulturním a politickém životě českém a sám tento život obohatil a zúrodnil mnohým zdravým podnětem, mnohou dobrou myšlenkou, ale při svém českém myšlení a cítění, povzneseném nade vši pochybnost, dr. Vohryzek nikdy nepřestal také býti uvědomělým židem. Cítil své židovství jako čestnou povinnost hlásiti se a věrně státi k minoritě často pronásledované a opovrhované; věděl, že středověké ghetto židovské padlo, ale mravní ghetto židovské že trvá dále. Rozčilovalo ho to tím více, že byl hrd na dějiny a tradice židovského národa, a že si byl vědom mnohých dobrých vlastností židovstva, kterými vyniká nad své křesťanské okolí. Zejména v prvých číslech časopisu „Rozvoj“, který roku 1904 v Pardubicích založil, tyto své názory rozvíjel a hájil velmi houževnatě; dokazoval na př., že by bylo pro společnost lidskou vlastně škoda, kdyby se židé k ní asimilovali za cenu ztráty svých dobrých vlastností, a že by bylo rozumnější, aby křesťanská společnost se asimilovala k židovstvu a osvojila si přednosti jeho intelektu i mravů. Tentkráte utkal jsem se drem Vohryzkem polemicky v „Osvětě lidu“, kde jsem vyložil, proč s jeho názorem na asimilaci nesouhlasím, a jak si ji já představuji. Vytýkal jsem „Rozvoji“, že jako reformní orgán českých pokrokových židů nemluví do svědomí a nekáže do řad židovských, nýbrž skoro v každém čísle do řad křesťanských, a citoval jsem z Masarykovy „Sociální otázky“, že je to obvyklá chyba židů: jsou s sebou příliš spokojeni, schází jim objektivní sebepoznání a sebekritika.

Tato polemika „Osvěty lidu“ s „Rozvojem“ způsobila v Pardubicích mnoho rozruchu a podivení, že dva lidé tak blízko a přátelsky k sobě stojící dostali se do křížku; nám to divným nepřipadalo, protože šlo nám oběma o to, aby poměr českého národa k židům a naopak utvářil se co k největšímu užitku české věci, a považovali jsme diskusi o této otázce za velice prospěšnou. V tom jsem plně s drem Vohryzkem souhlasil, že upřímná účast a spolupráce židů na českém životě hospodářském i kulturním při jejich podnikavosti, houževnatosti i mnohých jiných nepopiratelně dobrých vlastnostech (zejména jsem uváděl jejich aversi k pití lihových nápojů) mohla by nám býti velice užitečná. Že v článcích dra Vohryzka z té doby (roku 1904) pocházejících bylo tolik židovského sebevědomí, výlučnosti, ba i separatismu a zdůrazňování nutnosti ze židovské individuality zachovati co nejvíce, vysvětluji si tím, že dr. Vohryzek žil tenkráte v Pardubicích opravdu v mravním ghettu, jsa terčem nejsurovějších útoků místního antisemitského tisku a nejhnusnějšího osobního štvaní; ve své citlivosti reagoval na tento ničemný politický a společenský útlak tím, že dokazoval české veřejnosti, že ta židovská minorita není ani tak špatná ani bezvýznamná, ba že má leckteré vlastnosti, kterými vyniká nad své okolí, tak paušálně a nespravedlivě všecky židy odsuzující.

Skoro 30 let dr. Vohryzek léčil nemocné tělesně i poučoval a osvěcoval nevědomé duševně, potíral zlo a šířil dobro, pokrok a osvětu, po celá desítiletí pracoval o sblížení českého národa a židů mezi ním usazených i o nalezení pravé základny k společné práci obou na poli hospodářském, kulturním a politickém. Byl mužem práce a vojákem ideálů, i pracoval a bojoval tak dlouho, až smrt řekla své veto. Jako ten Vincenc Englich našel svou smrt na kolejích, kde 52 roky se lopotil, tak dr. Vohryzek vydechl naposled u lože jedné své pacientky, kam šel ochotně, ač necítil se v dobré kůži; povinnost byla mu nadevše! A klada dnes hrst pomněnek na jeho hrob, bezděky opakuji - ovšem s jistou obměnou - jeho slova, napsaná nad rakví prostého muže práce Vincence Englicha: „Skoro 30 let vracel zdraví nemocným, těšil zarmoucené, povzbuzoval malomyslné, vléval víru a naději tam, kde viděl resignaci a zoufalství. Skoro čtvrt století perem i slovem plašil nevědomost, rozptyloval předsudky sociální, náboženské a rassové, hlásal lidem soucit, odpuštění, lásku. Po mnoho a mnoho roků bojoval statečně za myšlenku pokroku, svobody a osvěty, sociální spravedlnosti, po řadu let hájil potřebu politiky rozumné a poctivé, jak ji chtěl Havlíček a Masaryk. Kdyby tak ten výsledek jeho třicetileté práce mohl někdo isolovat, nanésti na jednu hromadu, kdyby tak mohli se najednou sejíti lidé, které uzdravil, potěšil, povzbudil, poučil, nadchl k činnosti pro dobro lidské i národní, jak bychom žasli nad oním požehnáním, pocházejícím z práce, obětavosti a nadšení jednoho člověka!“