Vzpomínky na stěhování labského mostu

Ještě krátce po roku 1945 byl v Pardubicích pouze jeden silniční most přes Labe, a to v místech, kde je dnes na Labi zdymadlo. Tehdy k němu z města vedla jediná průjezdná ulice, Labská, kterou probíhala veškerá doprava na druhý břeh Labe, to znamená, že jí jezdila nákladní auta, autobusy, povozy, kolaři, motocykly a v té frekvenci procházeli i pěší.

Železný labský most, postavený v roce 1882, po válce nevyhovoval z několika důvodů, hlavně z prudce se rozvíjejícího dopravního ruchu, především ale z důvodů připravovaného zahájení trolejbusové dopravy do Bohdanče (trolejbusy tudy na Bohdaneč potom skutečně několik let jezdily). Došlo proto k výměně mostu, a to za stavebnicový most od mezinárodní organizace UNRRA (United Nations Refief and Rehabilitation Administration - „Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu“ válkou postižených národů). Z dodané stavebnice sestavili vojáci Železničního pluku na původních kamenných pilířích nový dvouproudový most. Sestavovali jej na silnici za Labem na válečkách a silným americkým buldozerem (p. Vobořil vzpomíná, že tehdy viděl buldozer poprvé v životě) jej potom přetáhli na pilíře a na druhý břeh. Protože se jednalo o jediný most přes Labe, pracovali doslova ve dne v noci a během pár dní byl nový most v provozu.

Postranice starého mostu byly převezeny přes město do Polabin, kde byly později opraveny a využity pro most na nové silnici, budované v té době od železničního nádraží (v té době také budovaného). Na návrší náspu nové silnice byl využit materiál z Chocně, kde byl po válce zrušen železniční tunel a místo něho proveden zářez do terénu. Přebytečný materiál z Chocně se vozil vlakem a vlečkou až na vlastní násep.

Pro nový most byly postaveny speciální úsporné pilíře pro ušetření materiálu (tentokrát bylo všeho nedostatek, byl přídělový systém a nestála ještě ani cementárna v Prachovicích). Nový most neměl zpočátku lávku pro pěší, ta byla z bezpečnostních důvodů instalována později.

Nezapomenutelným zážitkem pro všechny, kdo akci měli možnost vidět, byla přeprava postranic železničního mostu pardubickými ulicemi, jak to konečně dokumentují i snímky z archivu p. Vobořila z této doby.