Ze vzpomínek českého kantora Otto Hrabince

Narodil se 10. 1. 1910 ve Vracově, vesničce na moravsko-slovenském pomezí v okrese Hodonín. Pocházel ze šesti dětí, matka vedla vesnický krámek, když otec musel narukovat do 1. světové války. Již v 11 letech však ztratil matku a tak byl otec nucen znovu se oženit. Pro šest dětí od tří do čtrnácti let bylo velkým štěstím, že si přivedl ženu pracovitou a velmi laskavou, kterou měli všichni sourozenci rádi. První průpravu v tělocviku získal Otta v místním Sokole, který byl ve Vracově založen již v r. 1919. A již zde se dostavily první úspěchy v nářaďovém tělocviku. Na reálném gymnáziu v Kyjově patřil po tři poslední roky dokonce mezi nejlepší sportovce. Po maturitě v r. 1930 pak absolvoval nejvyšší sokolskou cvičitelskou školu v Tyršově domě v Praze, a to dokonce velmi úspěšně. Pak již následovala vojna se školou pro důstojníky v záloze a žádost do Vojenské akademie v Hranicích. Bohužel, tento záměr nevyšel. Při manipulaci se zbraněmi přišel nešťastnou náhodou, nikoliv vlastní vinou, o oko. Tím padly všechny naděje na povolání důstojníka čs. armády.

Probíhající světová krize neumožňovala bezproblémové zařazení do pracovního procesu, natož bez odborného vzdělání. Jediným možným řešením v této nepříznivé situaci bylo přijetí místa výpomocného učitele na Slovensku. A to se podařilo. Vždyť za maďarské nadvlády neexistovala na slovenském území žádná slovenská měšťanka, průmyslovka, obchodní akademie či gymnázium. V r. 1918 bylo na Slovensku jen 94 obecných škol slovenských, 729 maďarských, 116 německých, ale ani jedna slovenská měšťanka, střední a vysoká škola. V r. 1938 již bylo 175 slovenských měšťanek, 52 střední školy, 123 odborných a obchodních, dále 2 školy vysoké. Po první světové válce byla proto velká potřeba pedagogických pracovníků pro území Slovenska.

Prvé učitelské místo nastoupil Otto Hrabinec v Solivaru u Prešova, avšak brzy přešel na státní školu ve Velkých Levárech u Malacek. Toto mu velmi vyhovovalo, byla poměrně blízká dosažitelnost domova a hlavně Bratislavy, což mu umožňovalo účast na trénincích s vyspělými cvičenci. Na škole ve Velkých Levárech byl přijat velmi sympaticky. Ředitelem zde byl býv. čsl. konzul v království Srbském pan Gustav Heřman, původem z Přelouče. Během čtyř let učitelování na zdejší škole složil všechny požadované zkoušky včetně vyrovnávací ze slovenštiny a získal tak aprobaci řádného učitele. V Bratislavě se stal záhy známou osobností mezi nářaďovci a tak ani nepřekvapilo jeho druhé místo při významných závodech těsně za Janem Sládkem, který byl druhý na mistrovství světa v Praze. S velkým úspěchem cvičil na Slavnostních akademiích na jevišti Slovenského národního divadla.

Na pobyt ve Velkých Levárech má Otto Hrabinec ty nejkrásnější vzpomínky. Byl zde cvičitelem žactva i dorostu a ještě stíhal dojíždět na „nácvičné“ do Bratislavy. Ředitel školy pan Gustav Heřman se ve Velkých Levárech zasloužil o založení habánského muzea. Příslušníci této sekty - Habáni (novokřtěnci) vynikali jako všestranní řemeslníci, zejména při výrobě karamiky (fajáns). Po odchodu Gustava Heřmana do důchodu stali se jeho nástupci ve škole i v muzeu již jen příslušníci slovenského národa. Úspěchy levárské mládeže na sportovních kolbištích byly zásluhou Otty Hrabince evidentní. Družstvo žáků vyhrálo například v Trnavě krajskou soutěž v trojboji. Nesporným přínosem pro výuku tělesné výchovy ve vesnických školách byly nové osnovy, jejichž autorem byl právě učitel Otto Hrabinec. Na školní léta a pobyt ve Velkých Levárech vzpomíná velmi rád a s mnohými tamními přáteli si dodnes dopisuje. Např. jeho bývalý dorostenec - Richard Hóz - se po letech takto vyznává: „Som šťastný, že sa Ti môžem poďakovat ako svojmu učitelovi, vychovatelovi a priateľovi. Vďačně si na všetko vzpomínám, lebo sú to chvíle z tých svetlejších stránok mojho života. Ďakujem Ti!“

V r. 1936 byl Otto Hrabinec přes odpor ředitele školy přeložen do Bratislavy, kde učil na slovensko-německé škole. Zde se ihned zapojil do práce v místním Sokole a stal se členem závodního družstva Bratislavy a Slovenska v nářaďovém tělocviku. Často zajížděl s reprezentačním družstvem do Vídně či jinam. Rovněž reprezentoval slovenské učitele na mezinárodních závodech v Litvě za účasti družstev učitelů z Finska, Švédska, Estonska a domácí Litvy. Třebaže byl české národnosti, byl zvolen vedoucím slovenského družstva.

Ale již v této době začalo docházet v Bratislavě k protičeským demonstracím Hlinkových gardistů. Když pak přišel konec roku 1938 (t.j. po Mnichovu), došlo k nucenému stěhování Čechů ze Slovenska, a to mnohdy za ponižujících okolností pro Čechy a za slovních urážek, určeným odjíždějícím českým rodinám. A to byly mnohdy osobnosti na vysoké vědecké úrovni.

Učitel O. Hrabinec se tak dostal na Pardubicko - do Přelouče, kde začal učit již od 1. 1. 1939. Ve škole a hlavně v Sokole byl velmi dobře přijat. Osud tomu chtěl, že při tříměsíčním zástupu v Cholticích poznal svoji budoucí manželku, se kterou měl později čtyři děti. Není rovněž bez zajímavosti, že ubytování v Přelouči mu poskytl jeho bývalý nadřízený z levárské měšťanské školy pan ředitel Gustav Heřman. Každou neděli zajížděl do Kolína na nácvičné hodiny pro vyspělé cvičence. Pochopitelně se stal reprezentantem závodního družstva župy Tyršovy. Při závodech 5 východočeských žup byl v jednotlivcích první a rovněž v družstvech získala župa Tyršova prvenství. Po válečném rozpuštění Sokola se zaměřil na lehkou atletiku, a to jak v bývalém AFK, kde úspěšně startoval ve skoku o tyči, tak při školním tělocviku, kde se zaměřoval na talentovanou mládež. Významné úspěchy jednotlivců i celého žákovského družstva se stávaly nedílnou součástí celostátních tabulek. Ti nejlepší přecházeli později do pardubického Dynama, kde si vedli neméně zdatně. O přeloučské atletické líhni učitele Otty Hrabince se zmiňuje známý pardubický trenér PaedDr. Radek Brož v pamětech „90 let pardubické atletiky“ takto: „Dalších třicet dlouhých let držel prapor přeloučské atletiky nadšený a neumdlévající učitel Otto Hrabinec, z jehož žákovských a dorosteneckých družstev se rekrutovali medailisté ČSR (Šolta, Voříšek, Hájek, Zajíc) i později opory našeho Dynama: Pešek, Košťálek, Hrabinec ml., Šorf, Marboeová, Nesládková a Severýnová.“

Nejen úspěchy v lehké atletice, ale i v jiných sportovních odvětvích se přeloučská škola mohla pochlubit. Např. v Sokolském závodě branné zdatnosti získala Blanka Kohoutková 1. místo s titulem přebornice ČSR, v ledním hokeji získali mladší dorostenci přebornický titul býv. pardubického kraje a zúčastnili se republikového finále. Rovněž v žákovských soutěžích získavali přeloučští žáci v soutěžích SHM pravidelně tituly okresních přeborníků.

Četní pardubičtí tělovýchovní pracovníci si často kladli otázku, v čem tkví kouzlo Hrabincových úspěchů s normální maloměstskou a venkovskou mládeží v minimálních podmínkách místních sportovišť, t. j. bez antukové dráhy, skokanského sektoru či umělé ledové plochy apod. Na to existuje snad jen jediná odpověď: vyhraněná osobnost tohoto pedagogického pracovníka. Vždy dával přednost poctivé přípravě, svoji prestiž a respekt si dokázal získat vždy vlastním příkladem. Osobní účast na sobotních či nedělních závodech bez nároku na náhradní volno či úhradu přesčasových hodin považoval vždy za samozřejmost. K tomu však nutno připomenout i velké pochopení manželky, která sama pečovala o domácnost celé rodiny a výchovu čtyř dětí.

Snad každý z bývalých žáků a žákyň přeloučských škol, na kterých Otto Hrabinec vyučoval tělocviku, si odnesl do života minimálně jasnou představu o tom, co je tělesná výchova a sport, jakou kázeň a sebekázeň vyžaduje a jak dál tyto dovednosti a tělesnou zdatnost rozvíjet. Se jménem učitele Hrabince a jeho kolegy z učitelského sboru Josefa Panchartka jsou spojeny i školní a mimoškolní turistické výlety do okolí, ale v období prázdnin organizovali pro žáky II. a III. stupně zájezdy do Nízkých a Vysokých Tater na stanové turistické základny. Zde pak učitel Otto Hrabinec, jako znalec slovenských hor, umožnil přeloučské mládeži aktivní účast na vysokohorské turistice.

Je jistě potěšitelné, že někteří z jeho bývalých žáků se stali i jeho profesními pokračovateli. Na jejich úspěchy na poli vysokoškolské, středoškolské i základní tělesné výchovy může být i on právem hrdý.

Dne 10. ledna t. r. dovršil odborný učitel - důchodce pan Otto Hrabinec -  88 let svého plodného života. Domnívám se, že se může s klidným svědomím ohlédnout za svojí celoživotní prací ve škole i v tělovýchově, a to jak na Slovensku tak i ve východních Čechách. Vždyť co může být větším pocitem uspokojení než upřímný dopis jeho přátel z místa jeho slovenského působiště, které jako důchodce navštívil. Dojmy z tohoto střetnutí mu v dopise vyjádřil jeho býv. žák S. Ďunar, m.j. takto: “...Proste videl som pred sebou vo Vás človeka veľmi blízkého, ktorý mne a mnoho iným čosi dal, na čom možno dálej stavať. Som hrozne rád, že som sa s Vámi stretol. Večer som bol s kamarátmi (nekdajšími Sokolmi) a mnoho som si vytrpel preto, že som Vás v Levároch nezdržal, alebo aspoň nezatelefonoval do podnikov - iste by nechali prácu a okamžite prišli, aby sa mohli s Vámi porozprávať. Neviete si predstaviť, aké spomienky ste zanechal v Levároch. Vidieť to i z toho, že ak niečo pekného nacvičím, už počuť poznámky „skoro je to ako za Hrabinca“, alebo ak niečo zase je slabšie „to za Hrabinca bolo inakšie - to bolo cvičenie...!“ Měřítkem výkonu tu je učitel Hrabinec ...„A tých pretekov sme vyhrali velá, či už v Levároch, lebo v Malackách a Bratislave...“

Otto Hrabinec rád vzpomíná i na nářaďové klání s pardubickým borcem Zálešákem a na výbornou spolupráci se svým profesním kolegou Oskarem Balatkou.

Za celoživotní práci pro mládež bych chtěl této tělovýchovné legendě vyslovit upřímný dík nás všech.

Prameny:

- archivní dokumenty Otto Hrabince

- R. Kvaček: Československý rok 1938 (str. 287)

- Haló sobota - 26. 9. 1987 (Slovenské školství)