Ze vzpomínek mého otce

„Navázal jsem důvěrnější styky s Václavem Plecitým, synkem zámeckého zahradníka. (poznámka: s celou rodinou, t.j. s manželkou a malou dcerou je pohřben na hřbitově v Pardubičkách, od vchodu nalevo u zdi. Všichni tři zemřeli velmi mladí, snad na tuberkulózu).

Připravoval se ke zkoušce do reálky, byl jsem získán, abych ho přiučoval. Docházel jsem k nim obden. Starý pan Plecitý byl nepřístupný mrzout, paní Plecitá zase naopak - dobrosrdečná a milá. Dával nám oběma svačinu: hrneček kávy a kus chleba neb buchty, což bylo velmi cenné. Za prázdniny jsem dostal jako peněžitou odměnu stříbrnou rakouskou korunu. Pořád jsme se jen neučili. Také vyběhli do lesíka, do hospodářství, na rybníček, či do zahrady.

Přicházeli zámečtí chlapci: asi jako my starý GEORG (Jiří), vysoký blonďáček a o něco mladší ARTUR a TONY. Denně jsme se pak stýkali, bez ohledu na původ měli jsme se rádi, ba hrabátka přizpůsobovala se nám. Ač Němci, v naší společnosti zásadně hovořili jen česky. My byli bosi? Zuli se též, poházeli věci po lese, takže jejich vychovatelka měla denně práci, vše shánět.

Ani jednou nedošlo za několik let společných setkávání mezi námi k rozkolu. Užívali jsem jejich hraček, jezdili společně v kočáře, taženém oslíkem, kopali s opravdickou merunou, vozili se na zámecké lodičce, sem tam olízli i různé dobroty. Venda Plecitý byl dobrý fotbalista, hrál se mnou ve Studentské XI.

I Žorž velmi toužil, stále žadonil, že by si rád zahrál skutečný fotbalový zápas. Nařídil jsem mu, jak má trénovat, běhat a skákat, aby nám stačil. Postavili jsme ho do mužstva na zápas v Přelouči. Měl nesmírnou radost.

Stojí za zaznamenání: vzpomínka na onu episodu. Na nádraží mi hlásil celý rozzářený - Alois, nekupuj jízdenky, paní hraběnka jede s námi. S naší partou kluků taková dáma... Z přeloučského nádraží nešli jsme pěšky - ale vezli jsme se ve dvou kočárech. Strojili jsme se v hospodě na náměstí (t.j. U Jelena).

Žorž - typický levák - nastoupil na levém křídle. Bojovali jsme jako lvi. Ve 2. půli náhle malér. Protivný domácí pravý half kopl tak silně Žorže, že tento upadl a nemohl se postavit. Naříkal. Přiskočil jsem k němu, znalecky nohu omakal a zjistil, že to naštěstí není nic vážného, doporučil, aby si sedl za lajnu a sledoval hru. Přešel jsem na jeho místo s tvrdým rozhodnutím pomstít zraněného kamaráda. Příležitost na sebe nedala dlouho čekat. Při útoku na míč nabral jsem soka takovou silou, že udělal „salto na zad“ a zůstal ležet. Nevyplatilo se mi to. Rozhodčí vystihl můj zlý úmysl, pískl a vyloučil mne. Bylo to poprvé a naposledy v mé bohaté „kopálistické“ kariéře.

Konečný výsledek byl 2-2. Žoržovi za chvíli otrnulo. Nic se mu nestalo. V hostinci pak koupila paní hraběnka každému párek a pivo. Černé. Na nádraží se pak zase jelo kočáry a vlakem do Pardubic zdarma..“

- - -

„Jednou jsem odmítl jít kopat, že musím nadělat domů dříví. Dobráci kluci ze Zámečku se ochotně nabídli, že mně pomohou. Na jejich žádost musil nám pan Plecitý půjčit pilku a sehnat žebřík. Ve chvilce pak byly hotovy 2 balenice roští (pro mne a Václava) a uříznuty 2 souše. Nesli je Artur vpředu, Žorž uprostřed, na každém rameni tlustší konec. Tony pak vzadu. Já s Vendou Plecitým otepi na zádech a celá ta karavana vydala se k nám. Samozřejmě, že všichni bosi.

Máti byla spokojena a nanejvýš překvapena. Usadili jsme se na zápraží na dvorku, otřeli o kalhoty ruce a s chutí pustili se do přinesené svačiny: krajíčků kukuřičného chleba, namazaných domácími švestkovými povidly.

Všem chutnalo znamenitě, nebylo na nikom vidět nějaký rozdíl.... Cukrová (piškotová) buchta, kterou doma dostávali, určitě jim v té chvíli by nebyla tak dobrá, teď si pochutnávali, že jim až za ušima vrzalo.“

Z otcových vzpomínek v rodinné kronice vybral jsem ještě jednu, kterou bych mohl nazvat „Jak jsem doběhl barona Krause“.

„Jako student pardubické reálky jsem si zamiloval matematiku a tomuto předmětu zůstal věrný po celou dobu svého učitelského působení. Matematika a deskriptiva byla také důvodem setkání s baronem Krausem.

To bylo tak:

V zadním traktu jednoho činžáku proti hlavní poště měl hvězdárnu baron Kraus, snad poslední chlapík, který jezdil v Pardubicích na kostitřasu - vysokém kole. Pracoval na vydání hvězdářského spisu. Potřeboval šikovného člověka, který by mu podle jeho náčrtků vyrýsoval obrázkové přílohy, doplňky díla. Požádal o to v reálce. Byl jsem mu doporučen. Ve čtvrtek odpoledne ve 4 hodiny došel jsem k němu na hvězdárnu se představit. Jednání s panem baronem bylo příjemné, matematicky výstižné: Studente - řekl mi mile, asi toto od vás potřebuji. Jaképak řeči: na některém listě bude třeba jen pár čar, křivek, jinde si s tím pohrajete třeba hodinu. Nebudeme smlouvat - zaplatím kus ke kusu zlatku. Samozřejmě, že jsem s tím souhlasil. Docházel jsem pak k němu dlouho a vydělal spoustu peněz.

A jak jsem jednou pana barona doběhl? Překvapil mne znenadání otázkou: Studente, máte hodinky? Pochlubil jsem se, vytáhl svůj orloj, který jsem měl na památku biřmování od svého kmotra pana Koutníka, pekaře z Familie. Pan baron prohlédl stroj, přesně nařídil podle hvězdného času a prál - uvidíme za týden, oč se rozejdou. Za týden, než jsem vstoupil, nařídil jsem orloj přesně. První otázka pana barona byla: hodinky. Srovnával, pokyvoval hlavou, obdivoval. Prý takový jednoduchý výrobek a tak přesný.

Samozřejmě, že jsem mu neprozradil svůj podfuk.“