PARDUBICE v roce 1932

Naše východočeská metropole, zbavena svého někdejšího kavalírského nimbu, právě zdařilou poslední výstavou ukázala, že změna života v ní i v nové republice jde jí také jak se sluší a patří k duhu, což znamenati hlavně na potěšitelném vzrůstu a počtu obyvatelstva právě od dob převratu, kdy zápasí o primát se soudním Králové Hradcem. Obě navzájem tak potěšitelným způsobem vzrůstající města, položená šťastně v žírné polabské rovině při stocích větších řek a křižovatkách drah, mají každé pro sebe něco zvláštního. Co Pardubice slynou výrobou svého vyhlášeného perníku, chvalně vyhlášen zase Hradec všude po vlasti výrobou úsporného Pilnáčkova mýdla a rozumí se, že i svým výborným zelím a okurkami, jež, ač na ulicích nerostou, jen sem tam na periferiích a v úžasném až množství v okolních vesnicích, přec slávu odnáší šťastné město. Než nejde nám o obšírnější srovnání obou našich in spe budoucích veleměst a proto zůstaneme dále již jen při Pardubicích.

Kdokoliv město naše před lety navštívil a prošel pustou silnicí, vroubenou starou topolovou alejí, od nádraží k Zelené bráně, kde teprve začínalo, podiví se dnes, když v někdy pustém jednotvárném prostranství, sem tam oživeném skupinkami vetchých předměstských domků s nezbytnými někdy loužemi hned pod okny, shledá se jako v pohádce s náhle vykouzlenou elegantní Zelenobranskou třídou, která od pomníku bratranců Veverkových až k samé bráně zastavena vesměs moderními domy, v nichž různé prodejny všeho snad druhu zboží na tomto světě vábí pozornost četných chodců, ženoucích se po chodnících chvatně kupředu, co v jízdní dráze stále hrčí řady povozů a aut. Pardubičané jsou také hrdi na tu svoji Zelenou, již mají dobře změřenou a udávají, že měří na vlas 432 m. Pravý Pardubičan, zvyklý na různé exotické zjevy zde se občas namanuvší, již si ani nevšimne sem odkudsi zaběhlého mouřenína, ani beznohého cestovatele kolem světa, který se svým praporcem v ruce statně peláší na chůdách. Věru, že těžko v jiném venkovském našem městě se najde něco podobného.

Pardubice jako město sportu upoutaly k sobě pozornost národa, tuším, již před 20 lety, kdy tu první čeští aviatikové Kašpar a Čihák před očima četného obecenstva provozovali svoje výkony. Poslední zájem, sensace stůj co stůj chtivého národa, upoután k Pardubicům před dvěma lety, kdy tu v kanále nalezen uškrcený zřízenec Jirousek, jehož dcera Vlasta za přelíčení v Chrudimi stala se, na kratičký ovšem jen čas, než zase v kaleidoskopu života vystřídána jinou zločineckou atrakcí, „hrdinkou“ doby a mnozí nadšenci kriminálních případů litují snad podnes, že vyvázla se zdravou kůží.

Než vraťme se zase k našemu modernímu Zelenobranskému předměstí, kde se nám zdá, že všecky zachovalé se tam staré památky ustupují stydlivě z cesty nové nádheře, jako hned za hotelem Veselkou památný kostelík sv. Jana Křtitele z r. 1520 s četnými starými náhrobky, zastrčený hodně do pozadí na bývalém hřbitově, proměněném dnes v sady, a blíže Zelené brány, kdy také již zmizela stará škola, v níž kdysi učiteloval sám slavný školmistr Bacháček z Nauměřic, stojí také již jaksi jen zasmušile kostel sv. Bartoloměje s mramorovým náhrobkem slavného Vojtěcha z Pernšteina uvnitř.

Zelená brána, na níž sochař Vlček podle návrhu Alšova znázornil vpád Ješka z Pardubic ve spojení s bohdaneckými do pyšného Mediolána ve 12. věku, se svým předbráním, opatřeném zubatým cimbuřím, střílnami a goticky klenutým podjezdem činí na každého příchozího do města mohutný dojem a blahořečíme v duchu náhodě, že nepadla také za oběť lidské neprozřetelnosti jako brána Bílá na rozhraní města vnitřního a bělobranského předměstí, jež prý z ohledu lepší komunikace odstraněna r. 1840. Zelená brána připadá nám dne s jako rozhraní dvou rozdílných světů: Pardubic nových a starých.

Samo podélné pardubické náměstí totiž, na kterém hned po projití Zelené brány vstupujeme, zachovalo si dlouho svůj původní ráz a co se týče starobylosti a malebné zevní ozdoby domů ornamenty, freskami a reliefy biblických a historických námětů, nebylo mu někdy široko daleko rovno. Škoda, přeškoda, že teprve ku konci předešlého a ještě na počátku nynějšího věku horečka modernismu zde také zle řádila a oloupila náměstí o jeho nejkrásnější umělecké výzdoby a že mnoho starých domů z dob ještě peršteinských i se starou památnou radnicí zbůhdarma pobořeno.

Na pozůstalých starých domech vedle nezbytného půlkoně, znaku to pánů z Pardubic a erbu pernšteinského, na kterém představen mythický praotec téhož rodu, jak vede zubra za prostrčené chřípím lýčí, zajímá nás zvláště na jednom domě v jižní části náměstí obrovský relief biblické velryby, pohlcující proroka Jonáše. Zánik staré radnice, jež ozdobena byla nahoře ve výklenku sochou arcibiskupa Arnošta z P. a městským znakem, jejž mohutná postava Herkulova levicí nad hlavou držela, želí dnes, bohužel ovšem pozdě, v Pardubicích kde kdo.

Stará radnice zdejší, jejíž průčelí i jinak bohatě ozdobeno prací štukatérskou měšťana a sochaře Jak. Teplého, umístěna uprostřed náměstí teprve od polovice 18. věku. Dříve byl tu hostinec „U bílého beránka“. Původní radnice stála na zač. 16. věku o něco dále jižněji na rohu Pernštýnské ulice. Věž její byla kryta bílým plechem, od něhož se slunce oslnivě odráželo tak, že vzniklo odtud pořekadlo „třpytí se jako pardubická věž“. K této radnici přiléhal výstupek, na který se po několika schodech vstupovalo - pardubický pranýř. Na pranýř vystavováni hodinu i více o týdenných trzích, kdy se na náměstí nejvíce lidí scházívalo, hlavně zloději. Podle starých zápisů stál tu na př. 18. března 1717 Vojtěch Hampl pro krádež zvěře s jeleními parohy na krku, 15. března 1764 Jak. Závoda s ukradeným plátnem, který ještě k tomu dostal nádavkem 15 ran karabáčem a na to do domovské obce hnán postrkem. Ženy nepočestné zavírány do klece blíže pranýře.

Do dob cís. Josefa II. mělo město, než přeneseno do Chrudimě, vlastní hrdelní právo. Místo popravní stávalo na tak zv. „spravedlnosti“ za městem na Skřivánku blíže chrudimské silnice. Zde skončil smrtí provazem svoji pozemskou pouť r. 1654 Havel Sobotka, byv pro bigamii k smrti odsouzen, r. 1673 podobně potrestán Jan Holub pro pouhou krádež, r. 1716 Jiří Klatovský, Adam Babenec a Ludmila Tikvanová, která také jen pro pouhou krádež sťata. Roku 1723 provazem trestán Kristián Ferdner pro krádež dobytka, r. 1724 Martin Novotný, r. 1748 Václav Kohout „pro zlé činy“.

R. 1700 Ludmila Remsová pro žhářství mečem trestána a na hranici upálena, r. 1730 Jan Routek také jen „pro zlé činy“, jak lakonicky uvedeno, trestán mečem, tělo vpleteno na kolo, hlava na špic nastrčena a do povětří vyzdvižena. R. 1748 sťat zde popravním mečem Jos. Vaňura, že nožem smrtelně zranil Jak. Heřmana, rychtáře z Brozan, který následkem zranění zemřel. Trest mu před popravou zvýšen utnutím pravé ruky.

Vražednice dítek bývaly někdy bez milosti utracovány mečem, pak srdce jich kůlem proklána a tělo na místě popravním zakopáno. Hrůzným tímto způsobem utracena zde r. 1653 Anna Jeřábková, r. 1661 Zuzana Herzanová, r. 1665 Salomena Zelinková, 1685 Dorota Chudobková, 1701 Dorota Morávková, r. 1715 Kateřina Rousilová a j. a j. oběti temné ještě doby.

Rouhači a kacíři pro příklad jiným odsuzováni k vykonávání těžších obecních prací v železích a poutech. Tak r. 1728 odsouzen Matěj Klenč, že se rouhal Matce boží a sv. Janu Nep., k podobnému trestu na třetinu roku a nedlouho na to Lukáš Mrštík pro podobné provinění na dva roky, vyjma neděle a svátky, kdy se nepracovalo.

***

Starobylý ráz v původní podobě 16. věku zachovala si ještě nejspíše ulice Pernšteinská, vedoucí nalevo z náměstí kol rodného domu známého českého pracovníka v oboru samosprávy, Frant.Schvarze a císařského mlýna, dnes již zrušeného, původně r. 1515 od Viléma z Pernšteina postaveného, r. 1596 od cís. Rudolfa II. přestavěného a r. 1811 od mlynáře Ant. Bubeníka opraveného k zámku, který se svojí zachovalou logií na nádvoří, vysokou hláskou a hlavně se svým skvostným portálem z r. 1529 řadí se k nejkrásnějším českým stavitelským památkám vůbec. Dnes nezbývá ovšem jiného, než zachovati aspoň to, co zachovati možno.

Dnes v opuštěném zámku, který šťastně přečkal mnoho invasí nepřátelských, umístěno museum, jedno z nejpozoruhodnějších v Čechách. Přátele přírody vábí zvláště zajímavá sbírka vodního ptactva, jež někdy oživovalo rozsáhlé rybníky pardubické. Rybniční hospodářství zdejší za zakladatele téhož Viléma z Pernšteina závodilo někdy s třeboňským. Vilém z Pernšteina, nejjasnější to postava v dějinách města, zavedla na panství umělou soustavu vodní a kanál opatovický i Halda svědčí podnes o důmyslu a věhlasu téhož pána.

Sláva Pardubic zašla, když po Pernšteinech dostalo se město r. 1560 do rukou arciknížete Maxmiliána, pozdějšího císaře, a stalo se panstvím císařským. Jak vedlo se tu poddaným, vidno hlavně z toho, že za selské války r. 1775 vzchopil se lid na celém panství k nejzuřivějšímu odporu a se zbraní v rukou vrhl se na zámek, kde vše přeházeno a vyrabováno. Úředníci, kterým lid přísahal pomstu za dlouholeté kruté týrání, včas sice se zachránili, a jen opozdivší se zde písař stal se hromosvodem, po němž se svezl hněv poddaných. Byl potrestán způsobem dosti originelním. Svlečen do naha ze šatů, polit inkoustem sebraným ze všech kalamářů v zámku, posypán posýpátkem a vyhnán ven.

V letech 40tých minulého věku, kdy i nad Pardubicemi počínala prosvítat jitřenka šťastnější budoucnosti, působil zde velice blahodárně k oživení národního uvědomění MUDr. Jos. Pichl, který tu r. 1848 založil první politický list „Pardubický hlasatel svobody“, při němž mu byla zdatnou spolupracovnicí jeho manželka, básnířka Marie Čacká. V letech 70tých byl na zdejší reálce, jedné z nejstarších v Čechách, ředitelem zdejší rodák J. V. Jahn, známý to básník z družiny Nerudovy, který se zdatným sborem učitelským velice se zasloužil o další rozkvět města.

Na zdejší reálce, jejímž odchovancem vedle bývalého ministra veřejných prací Otakara Trnky, tragicky r. 1919 ve Vídni skonavšího, byl i nynější předseda vlády Fr. Udržal, vzácný to příznivec zdejšího města, působila vedle řed. Jahna celá řada znamenitých učitelů, z nichž i jako spisovatelé zvláště vynikali: Dr. Jan Gebauer, Zik. Winter, Em. Miřiovský, Jos. Klika, M. Kovář, Dr. K. Seydler, Dr. Jos. Šimák, Jos. Smolík, J. V. Prášek, Fr. Nekut i j.

V novější době se Pardubičanům zvláště zavděčil zdejší profesor Jos. Sakař zevrubným vypsáním pestrých dějin místních, po jakých již dávno bylo zde marně touženo. Nejkrásnější památník slavných zašlých dob města - starý zámek pernštěinský je dnes majetkem musejního spolku, který jistě bude pečovati o ponechání jeho starobylého rázu a o restaurování jeho zanedbaného nejbližšího okolí podle původního stavu. Svého druhu jedinečná tato památka již sama o sobě bývá tak často cílem a touhou příchozích sem turistů a přátel památek, kteří po shlédnutí zámku neopomenou také navštívit dnes již šťastně zrestaurované ruiny památné Kunětické hory, které zírají tiše do žírné polabské roviny, v jichž blízkosti rozloženy Pardubice, spěchající v mladé republice k utěšenější bohdá budoucnosti, kterou i my jim z celého srdce přejeme.

Přetištěno z:

POVĚSTI A OBRÁZKY Z CHRUDIMSKÉHO KRAJE,

vydal Ant. Blažek v r. 1932