KVĚTINY ČEKAJÍ MARNĚ, PALETA OSIŘELA

Naposledy jsme se setkaly loni v dubnu, když jsem na 10. května připravovala pro noviny vzpomínku k 30. výročí úmrtí jejího muže prof. Františka Vovsa. Obklopeny krásnými obrazy jsme tenkrát mnoho vzpomínaly a já jsem se třeba dověděla, že se tehdy v jejich rodinném domku v ulici k Višňovce v Pardubicích často v prvním poschodí rozléhala hudba, neboť František hrál na své koncertní křídlo, zatímco Věra v přízemí poslouchala, vařila a žehlila prádlo. Potom odložila žehlící prkno, rozložila malířský stojan a kuchyň se rázem proměnila v ateliér.

Marně přemýšlím nad tím, kdy jsem vlastně poprvé potkala Věru Vovsovou, ženu, s níž bylo vždy příjemně a veselo. Vzpomínám si, jak jsem ji před lety často vídávala ve městě s velkými deskami pod paží pospíchat rychlými drobnými kroky směrem k domu na Kopečku, kde měla tehdy ateliér. Vždycky vesele zamávala, prohodily jsme pár slov a pak odběhla malovat, aby zase brzy spěchala zpátky domů vařit oběd dřív, než děti přijdou ze školy a František půjde odpoledne do divadla.

Jsem jenom pokorný obdivovatel a milovník výtvarného umění, proto se nemohu pouštět do odborného hodnocení jejího díla. I psát o jejím životě jsem několikrát začínala znovu, až jsem se rozhodla, že nejsprávnější bude, když ji zde nechám promluvit vlastními slovy tak, jak to udělala ve svém „Dopise přátelům“. Vždyť ten je nakonec adresován i vám, čtenářům „Zpráv KPP“. I ona byla členkou Klubu, a i když se narodila v Běstvině u Chotěboře a podzim života prožívala v Nasavrkách, milovala Pardubice jako málokdo.

Dopis přátelům

Když člověk je už v tom věku, kdy začíná zpětně probírat svůj život, uvažuje a zvažuje všechno, co bylo pro a proti, dochází k zajímavým závěrům. Platí to pro každého člověka, který má kus práce za sebou, ale tím víc pro toho, jemuž se umění stalo náplní života. Sedávám v sešeřelém ateliéru, přemýšlím, vzpomínám a vybavuji si, co se podařilo a co ne. Jako každý výtvarník, mám i já své výhry a prohry, je proto dobré se nad vším zamyslet. Nad obrazy i nad životem. Vzpomínám si na své malířské začátky, které zrovna nebyly snadné. Válka, nejistota života, ale i rodina, později doplněné malířské vzdělání, to vyžadovalo mnoho úsilí a pevné vůle.

Má první výstava v Praze s Kruhem výtvarných umělkyň mi dala jakási křídla. Malíř Holan umístil můj obraz do čela výstavy v Umělecké besedě a já jsem byla velice šťastna. Ale to byly teprve první kroky k velké a usilovné práci.

Měla jsem štěstí, že můj manžel, který byl žákem skladatele Jaroslava Křičky, byl sám umělecky činný a nalezla jsem u něj velkou podporu. Naše podvečerní rozhovory o všech druzích kumštu jsou pro mne nazapomenutelné a stále mne ta ztráta společných chvil naplňuje smutkem.

Když můj muž zemřel, stěhovala jsem se ke své matce do Nasavrk. To už totiž obě mé děti samy měly rodiny a tak tolik mých ochranných křídel nepotřebovaly, i když vzájemné vztahy plné lásky nikdy mezi námi neochladly.

Lidé se mne ptají na to, co ráda maluji. Je dost těžké odpovídat. Všecko totiž, co na mne nějak působí, to si buď ve volných chvilkách, nebo i v noci, když se člověku nechce spát, přebírám a v představách ztvárňuji. Potkám třeba u plotu čekanku nebo bodlák a zdá se mi, že mě přímo vybízejí k tvorbě. Z rozlomeného jedlého kaštanu přinese pan Třísko větev - no je možné to nechat nepovšimnuté? Slyším vzrušující tóny skladby a inspirace se objeví, ani nevím jak. Kytici, kterou dostanu, přece taky nemohu neoslovit, právě tak, jako zajímavou tvář ženy, či líbezné malé děvčátko - no prostě, malířských témat je mnoho.

Když jsem cestovala po různých zemích, samotnou mně překvapilo, že mne, ač nejsem krajinářka, nadchlo tolik námětů. Ty pak ve vzpomínkách oprošťuji od realit a maluji právě jen ty dojmy, které se nedaly zapomenout.

Uvědomuji si, že často, když jsem se vracela z výstav, a to nejen klasiků a velkých mistrů, ale i z výstav svých kolegů, byla jsem plna obdivu k nim, ale i plna smutku a nespokojenosti sama se sebou. Ale po uklidnění jsem vždycky pochopila, že malovat po svém, nepodléhat hlavně módnímu trendu, být tedy sama sebou je moc důležité a dobré.

        S přátelským pozdravem          Věra Vovsová

A k její umělecké dráze alespoň pár slov, která, i za mnohé z nás, vyslovil akad. malíř Vladimír Komárek: „To nejdůležitější, co Věra Vovsová vytvořila, byla harmonie. Harmonie barev a linií. Proto její dílo má svou hodnotu pro všechny, kteří harmonii potřebují ke svému životu“. Ano, krásné a harmonické byly kompozice jejich zátiší s ovocem, hudebními nástroji a partiturami stejně jako krajinné záběry třeba z Nasavrk se stromy hýřícími jarními květy či obtěžkanými sněhem nebo bárky houpající se na moři. V její tvorbě nacházíme žánrovou pestrost, ale nejčastěji se ve svých obrazech vyznávala z lásky ke květinám všech typů - z luk, mezí i zahrad. Milovala zejména ty, které zářily žlutou barvou. Právě takovou kytici se rozhodla začít malovat den před svým skonem. Ještě si stačila připravit na plátno skicu na žlutou kytici, ale tu již nedokončila.

Malování přinášející lidem radost, hudba, děti a jejich děti, to byl hlavní smysl života Věry Vovsové, kterou musel mít snad každý rád. Z tohoto světa odešla žena, jejíž život byl spravedlivý, naplněný láskou k lidem a kumštu. Budeme na ni vděčně vzpomínat...