Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
31.03.2024 09:00

Přes střechu Evropy

Pustá Kamenice - Žižkov - Borová u Poličky. Délka trasy 10 km. Odjezd 9:02 ČD. Návrat 16:56 ČD. Ved: P. Kožený. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

31.03.2024 09:30

Velikonoce v Polabí

Valy – Mělice – Lohenice - Přelouč. Délka trasy 5,5 km. Odjezd 9:30 ČD (LETNÍ ČAS). Návrat 12:37 – 14:37 ČD Os, 13:05 – 14:05 R. Ved: M. Timarová. Turistická vycházka týmu B. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

03.04.2024 18:00

Archeologický průzkum v Pardubičkách

Přednáška Mgr. Tomáše Čurdy. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského náměstí. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

06.04.2024 14:00

Komentovaná prohlídka Automatických mlýnů

Pročleny Klubu přátel Pardubicka. Sraz před areálem Automatických mlýnů. Vstupné 200 Kč / 140 Kč zlevněné. Přihlásit k účasti je možné v kanceláři Klubu přátel Pardubicka v úterý nebo ve čtvrtek 10-12 a 14-17 hodin.

typ akce: Výlety do historie

17.04.2024 18:00

Nálety na Pardubice

Přednáška k 80. výročí spojeneckých náletů na Pardubice v roce 1944. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenckého náměstí. Vstup zdarma.

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

Poopravená legenda (Viktor Vohryzek)

obrázek k článku Viktor Vohryzek, významný filozof, zakladatel a teoretik českožidovského hnutí, byl spisovatel, přítel Masarykův, překladatel (zvláště Havlička). Byl to lékař-lidumil. Sám popsal svůj původ z Českých bratří, kteří po Bílé Hoře odmítli katolictví a volili raději židovství. Jejich češství bylo natolik silné, že se udrželo po generace až do přítomnosti. Za Josefa II., když židé dostávali povinně německá jména, si za velkou cenu udrželi své jméno slovanské. Navíc v těle Vohryzků koluje krev španělských šlechticů. Viktorův děd Nokolo byl tím španělským grandem. Byl neobyčejně silný a svým kyjem se ubránil loupežníkům v lese.

Viktor Vohryzek byl bratr mé babičky a já tu legendu znám alespoň tak, jak se tradovala v naší rodině. Když jsem se narodil, nebyla už babička Vohryzková mezi živými, ale o to živější bylo její poselství.

Vždyť mně vrtalo hlavou, zda žid Nokolo byl povýšen na šlechtice, či zda nábožensky pronásledovaný španělský šlechtic dal přednost judaismu? Musím trochu předběhnout, o skutečného šlechtice nejde. - Ta legenda není úplnou smyšlenkou, je nadnesená, někdy nedokázaná a jen malinko popletená.

* * *

Filozof. Vohryzek jím skutečně byl, i když filozofii nepřednášel, nezanechal po sobě žádný filozofický spis, ani jeho pozůstalost nenabídl při pokusu publikovat jeho díla žádné překvapení v tomto směru. Jeho vydavatel a první životopisec jej nazval „populárním filozofem“. Tomu slovu „populární“ jest rozumět jako filozof lidový, ne odborník. V nekrologu se však týž autor nerozpakuje říci, že byl „myslitelem, jímž se jinde staví národem pomníky“. Otakar Guth, autor nekrologu, tedy užívá raději slova myslitel, a na to bych chtěl položit důraz, dr. Guth cítil, že pojem myslitel má méně závaznou náplň a není jej třeba tak přesně definovat jako pojem filozofa.

Vohryzek byl filozof praktického života, problémy morální mu byly bází filozofie, hodně uvažoval o otázkách náboženských v duchu Masarykově; odmítal tedy konfesionálnost a činil rozdíl mezi ní a religiozitou. Rabínskou judaistiku obviňoval z formálnosti, vede židy k zákonu, ne však k dobru. Snaží se vysvětlit a zároveň odmítá některé krutosti Starého zákona, a naopak vyzvedá v něm myšlenku: miluj svého bližního jako sama sebe („Ohavto es reecho ko mócho“). Proto nalézá identické prvky v judaismu i křesťanství a zdůrazňuje, že staří rabíni hlásali vždy pochopení pro křesťanství. Mezi křesťanstvím a židovstvím vidí ten rozdíl, že křesťanství směřuje k životu nadpozemskému, posmrtnému, židovství k otázkám života na této zemi. Křesťanství učí skutečně neodpírání (Tolstoj), kdežto židovství klade důraz na poznání (Spinoza) a spravedlnost. Spinoza je jeho filozofem nejmilovanějším. Stroze odmítá ateismus a s ním také opouštění židovské církve.

Vohryzek trvá na svébytnosti církví, nicméně si klade otázku, jak to bude vypadat, když odpadnou církevní předpisy. Vohryzek dochází k myšlence splynutí konfesí, kterou bohužel nerozpracoval. Přesto se můžeme domnívat, že je zde velice moderní a jasný předchůdce dnešních ekumenických snah.

Je v tom tedy rozpor, píše-li, dokonce slavnostně, o židovských svátcích. Na prvním místě o Dni smíření. Je to den půstu, kdy věřící žid má i zevnitř očistit tělo a zároveň duši. Má zpytovat své hříchy, prosit bližní za odpuštění, sám všem odpustit. Vohryzek si cení na židovství, že toto mezilidské smíření klade morální požadavky na jedince. Nepotřebuje zpovědi ani zprostředkování kněze. Židovské kněze, tj. rabíny, neměl z té duše rád. Zdálo se mu, že lpění jen na vnějškovosti, obřadu, a podstata judaismu jim uniká. Vohryzek hledá Boha, „který nepředpisuje modliteb ani klanění, (...) nýbrž (...) poznání a lásku, spravedlnost...“ Jeho odmítání šlo tak daleko, že si nepřál pohřeb s rabínem.

Snažil se vyrovnat i s otázkou Mesiáše, je to pro něho princip, princip osobní, duchovní. „Mesiáš je myšlenka“. V tom smyslu jsou pro něho židé vyvoleni, aby hlásali víru v jednoho Boha.

Náboženství nevzdává, ale jeho závěrečný soud je příkrý: „Náboženství je filozofií chudých duchem a filozofie náboženstvím těch vyvolených.“

Co se pomníku týče, o němž mluví dr. Guth, po Vohryzkově smrti začaly židovské instituce skutečně na Vohryzkův pomník sbírat. Nenašel jsem - což nevylučuje, že neexistovaly - podobné návrhy na osobnosti požívající dnes většího věhlasu než Viktor Vohryzek. Nikdo nenavrhoval pomník S. Kapperovi, Eduardu či Maxu Ledererovi, ani Jidřichu Kohnovi. Z pomníku nakonec sešlo a židovské spolky postavily na pardubickém hřbitově Vohryzkovi náhrobek, na němž je vytesán - a zůstal dodnes zachován - nápis s patetickými verši jeho ideového nástupce Jindřicha Kohna:

Léčil lidi a trpěl s lidstvím,

jsa v myšlení svůj a v pomoci náš.

Odpověď českou dal židovské otázce,

snášeje k české moudrost svých předků.

Iluze bořil, by pravdu zřel v díle,

chápaje všelidsky všečeské cíle.

 

Ocenění Viktora Vohryzka svědčí, že za života ceněn výše než po smrti. Publikoval i v nežidovském tisku, byl činný v několika spolcích (zřejmě organizačně schopný), břitký polemik, muž mnoha šarvátek.

Zůstalo po něm velice málo v novinách, časopisech, kalendářích, z jeho pozůstalosti byly vydány jen dva svazky, K židovské otázce, výběr z časopisu Rozvoj a Životní moudrost, torzo filozofického díla, které Vohryzek chystal. Lze litovat, že nevyšla aspoň ještě kniha jeho článků na témata nikoliv židovská.

Vohryzek se obíral židovstvím po celý život, nicméně v souhlase s Heinem se na ně osobně díval v jistém aspektu jako na neštěstí, na rozdíl od Heina ani na chvíli nebyl v pokušení se ho zříci.

Největší prostor věnoval otázce českožidovské. Není zakladatelem českožidovského hnutí, ale jeho generace přesáhla úzký okruh českožidovské problematiky; dala hnutí hlubší filozofický základ a skutečně reálné cíle. Vohryzek byl jejím vůdcím duchem, což bylo za jeho života obecně uznáváno, po jeho smrti se tohoto postavení dostalo už zmíněnému Jindřichu Kohnovi.

Když Vohryzek přišel do Prahy, existoval už českožidovský spolek, on se však stal jeho duší, existovaly noviny, Českožidovské listy, ale Vohryzek s nimi nebyl spokojen a v Pardubicích začal vydávat svůj týdeník Rozvoj.

České židy prohlašuje za součást českého národa, (proto čeští židé, nikoliv Židé, jak píší filosemitští antisemité vyhánějící židy z českého národa). Židé se liší svou vírou a některými zvyklostmi, a v tom se židé musí přizpůsobit většině, asimilovat se. Asimilace je hnutí náročné. Rozhodně představa, že sionismus, snaha probudit po dvou tisících letech národ k nové existenci, je úctyhodnější, je povrchní. Sionismus jistě požaduje nesmírné úsilí pracovní, organizační, politické, finanční (nakonec i vojenské). I asimilace žádá reorganizaci celého židovstva i každého jednotlivce zvlášť; navíc žádá velmi mnoho nejen od židů, ale i od národa „hostitelského“. „Chceme-li ale asimilaci, nezbude jiného než lid, v jehož středu žijeme, asimilovati k nám, pracovati za jeho osvícení a za jeho duševní svobodu... asimilace k duchu nové doby, k tomuž asimilujmež sebe i své okolí.“

Českožidovské hnutí a Vohryzek osobně se dostával stále od sporů s židy ortodoxními a německými, se sionisty, s odmítáním asemitů a někdy i vyslovených filosemitů (Machar), a samozřejmě s posměchem antisemitů.

 

* * *

 

Vohryzek spisovatel má na kontě dvě dramata z židovského prostředí a množství povídek - fejetonů. Jeho drama Věno se mi nepodařilo zjistit, Červené korále Vohryzek otiskl na pokračování v druhém ročníku Rozvoje. Jde o dobráckou komedii z prostředí venkovských židů. Hrdina hry vyrobí z těsta umělé korále - k nerozeznání od pravých. Ale ne o tom je zápletka, jde o dva milostné vztahy, které ovšem dopadnou dobře. Hra je přeplněna výrazy hebrejskými a jidiš a nežidovskému posluchači je málo srozumitelná. Ve hře se vyskytují česká přísloví, synagóga je „kostel“, Fricek splétá „pomlázku“ atd. Ve hře židé nedodrží šábes, několikrát se stavějí - i když krotce - proti formálnosti náboženství. O to zřejmě šlo, protože přílišnou specifičností prostředí a jazykovou výlučností je hra v protikladu s Vohryzkovým filozofickým snažením. Pro Vohryzka beletristu je typické, že hru zcela přesně určuje: „Děj odehrává se v letech sedmdesátých v Přestávlkách u Chrudimi“. Tedy v jeho rodišti a konkrétní události provokují otázku, zda žil v Přestávlkách „vynálezce“ umělých korálů. Sociologicky je to velice věrný obraz venkovských židů a pro filologa obírajícího se žargonem přímo pastva.

Vohryzkovy povídky jsou listy z rodinné kroniky, vlastní příhody i vyprávění o lékařské praxi, událostech v sousedství, Vohryzek píše o svatbách i pohřbech, o životě svého dědy či o nešťastném mileneckém páru. Tyto povídky obsahují údaje, jak žili a umírali židé na českém venkově, jsou to skutečné črty ze života.

Zřejmě se Vohryzek pokoušel i jako básník, jeho básně se shledávají ze všeho nejhůř, snad psal pod pseudonymy, např. v Rozvoji je velmi podezřelý pseudonym Štěpán Golev. Upřímně řečeno nevím, jak se za jeho poezií vydat. Něco je roztroušeno v jeho žurnalistice. V jednom aforismu slibuje od svého veršotepectví ustoupit, ty aforismy však psal po celý život: Nenaříkejte na tmu, [když nerozžeháte světla - Není takovým zlem nevzdělaný dav,] jako málo vzdělaná inteligence. - Nikdo neobjevil dosud tak hrozitánský nesmysl, [aby lidé tomu neuvěřili. - Zázraky nedějí se od těch dob,] co lidé přestali v ně věřiti. - Ženská otázka: „Kam jsi dal peníze?“

Vohryzek byl zdatný žurnalista, ale to je problém materiálově tak náročný, že si netroufám se k této otázce podrobněji vyjádřit. Nechme o tom promluvit Peroutkův časopis Tribuna, neboť Peroutka byl jeho „vydavatel a zodpovědný redaktor“: „Jsou tomu dvě léta, co zemřel iniciátor našeho listu (podtrhl JF.), dr. Viktor Vohryzek, hluboký a daleko ještě nedoceněný filozof a politický publicista, muž vzácné dobroty a činorodosti. Jako nikdo, zřel dr. Vohryzek v Tribuně jeden z cílů svého veřejného života...“

Vohryzek byl znamenitý lékař, a navíc lékař lidumil, byl i vášnivý čtenář, a - sit venia verbo - vášnivý spisovatel. Četl a psal i v kočáře, doma denně po ukončení lékařské námahy. Ze své lékařské praxe však nedokázal zbohatnout.

Potvrzení této legendy se mi dostalo víc než nečekaně. Matka mé ženy se narodila v Pardubicích. Když otec, tj. děd mé ženy, zahynul na montážích v Rumunsku (v Uhrách), měla se vdova co ohánět; jenže i lékaře bylo třeba, a pochopitelně toho, kdo občas zapomene vymáhat účet nebo i přinese medicínu jen tak „náhodou“ s sebou. A to byl Vohryzek. Navíc se potvrdily takto nečekaně i historky o podivínu čtenáři. Byť měl cokoliv rozečteného, bylo-li třeba a byl-li pacient blízko, běžel dr. Vohryzek pěšky. A vraceje se od pacienta, zůstal stát pod lucernou a vášnivě dočítal knížku, časopis. Člověk mé generace slýchal tuto historku často: Klement Gottwald, nemaje na světlo doma, četl prý pod pouliční lampou. Ale ženina babička o Gottwaldovi nic neslyšela, proč a jak by si ji vymýšlela právě o nějakém „hodném“ doktoru Vohryzkovi?

Přítel Masarykův - praví rodinná sága. Nic bližšího jsem nezjistil, nicméně vztahy zde byly. Vohryzek byl velký Masarykův ctitel a nejčastěji se dovolává právě jeho. Některé myšlenky jsou převzaté, například snaha po bezkonfesijním náboženství, kdy mezi Boha a člověka nevstupuje žádný prostředník, kněz. Jeho postoj k teorii „neodpírat zlému“ nese rovněž Masarykovu pečeť.

Vohryzek byl pozván v r. 1910, aby přispěl do slavnostní publikace T.G. Masarykovi k šedesátce, celá kniha byla přetištěna jako Masarykův sborník IV. v roce 1930. Vohryzek si vybral téma židovské: Masaryk v procesu polenském.

Masaryk nesporně projevoval sympatie k sionismu, jak to konstatoval v Palestině 1927, a už i dříve. Jeho osobní život (například styky s pátečníky) i politický postoj byl však bohatší. V programu Masarykovy realistické strany se praví: „V židovském hnutí, pokud stojí na základě pokrokovém, vidíme správné řešení takzvané židovské otázky u nás.“ Je asi lidsky pochopitelné, že Vohryzek zdůrazňoval jen jednu stránku u Masarykova poměru k židovství, i když jej tím poněkud zkresloval. Co se však Masarykovy tolerance týče, dovolával se ho vždy právem. Když v roce 1904 obvinily Národní Listy Masarykovu stranu, že je „sežidovštělá“, ozval se Vohryzek velmi rozhořčeně: „Nikdo nesmí kvůli nám trpěti, nikomu nepadneme na obtíž, nikoho nebudeme diskreditovati.“ Vohryzek ovšem nenavrhoval ustoupit od spojenectví, ale důslednou prací donutit nepřátele k uznání českožidovství.

Vohryzek a vůbec hlavní představitelé českožidovského hnutí se velmi zasazovali o to, aby Masaryk (a Machar) dostali Nobelovu cenu.

Když Vohryzek zemřel, poslal Masaryk na jeho pohřeb svého osobního zástupce, který pronesl procítěnou a velice osobní řeč.

Vohryzek se k Masarykovi bezvýhradně hlásil, jeho devíza zní: „Pro nás jedině přijatelný je realismus, realismus Masarykův.“

Nezpracována je i kapitola Vohryzek překladatel. Je tak zajímavá, že snad bude někdy možno o ní pohovořit samostatně. Řekněme jen tolik; přeložil do němčiny Křest svatého Vladimíra prý antisemity Havlíčka. Také se „Wohryzkowi“ (čti zřejmě Vohryckovi) dostalo od antisemitů náležité kritiky. Do češtiny překládal z němčiny, jidiš a angličtiny.

 

* * *

 

Legenda o českobratrském původu neexistuje jen u rodiny Vohryzků, je vlastní všem židovským rodinám s typickým slovanským jménem, pokud je toto jméno mezi židy rozšířeno. Doc. Josef Beneš, který asi nejvíce pátral po původu českých jmen, považuje toto přesvědčení opravdu jen za legendu, ale vyvrátit je nelze; snad existují ještě dnes nějaké možnosti ji potvrdit. Víra v tuto legendu vedla k češství a k touze po půdě, jejíž vlastnictví bylo židům co nejpřísněji zakázáno. Viktorův děd Vohryzek byl zpočátku nájemcem dvora, Viktorův bratr Max se stal sedlákem se dvěma třemi koňmi, který sám svou půdu obhospodařuje. Viktor pak píše: „A tu se ve mně ozvaly sladké, byť i nesplněné touhy mých dětských let: míti aspoň píď země, něco, na čem rostou květiny, traviny, co možno překopávat, přerývat, činit úrodným, něco, na čem možno zřít vzrůst množení.“

 

* * *

 

Zato děd - z matčiny strany - Nokolo realita. Vohryzek o něm vypráví v povídce přímo toho jména. Nokolo byl španělský žid (jako i Agularové, Badrianové aj.) S tím šlechtictvím to bylo poněkud jiné, Nokolo byl šlechtic v přeneseném smyslu slova, židovský učenec, šlechtic ducha. Jmenoval se Šmúl Nokolo, pocházel z chudých rodičů a mnoha dětí, až se usadil v Dašicích u Pardubic. Když tudy projížděli - nemajíce co do úst - vyhnali je sousedi vidlemi a cepy, ale ujal se jich chudý, málem stejně chudý domkář. Dědeček učenec, babička živila rodinu, chodíc jako hauzírnice po vesnicích. S tím kyjem a silákem to bylo všechno jinak. V lesích se potuloval židovský zbojník, lupič a vrah jménem Glaser. Původně žil na samotě a vyvraždili mu celou rodinu. Mstil se. A dědeček se s holýma rukama a jen se svou svatou výmluvností za ním vypravil, přesvědčil jej, zbojník zmizel. Dnes si nedovedem představit ani žida žijícího s rodinou na samotě, ani židovského zbojníka.

Zbojníci a zloději se objevili i ve vzpomínce na dědečka z otcovy strany. Lupiči přepadli dědu vracejícího se z Pardubic do Přestavlk, ale přišel mu na pomoc řezník Michl, se psy; divoch, silák ohánějící se kyjem. Později mu dědeček Vohryzek pomohl, aby mu maminčini rodiče dali svou druhou dceru, Pepinu Nokolo z Pardubic. Zde je ten autentický kyj, ale ne v rukou dědečkových. Kyjem byl zahnán lupič Mánek, kterého jindy zase zahnala i věrná Dorota. Otcovského děda jmenuje Vohryzek Vít. Vít Vohryzek zemřel předčasně a otec Viktorův Nathan, obchodník se železem, se musel jako mladík starat o svých sedm sourozenců. Nathan pak měl 13 dětí, z nichž sedm zůstalo na živu. (Já jich pamatuji ještě pět, nebo mám o nich aspoň vědomost.)

Viktor Vohryzek se narodil v Přestavlkách 1. ledna 1864, navštěvoval tam židovskou školu; v rodině byla služebná Dorota Zlatohlávková. I na ni napsal Vohryzek vzpomínku. Osmadvacetiletá Dorotka přišla do rodiny Vohryzkovy a o děti pečovala jako o své vlastní. Ke konci života se nešťastně vdala za opilce. Vohryzek popisuje její obrovskou fantazii a člověka napadá - ač Vohryzkové zřejmě cítili česky odedávna - zda nejde o typický vliv české chůvy, jak jej známe z literatury u Zeyera. Svou vzpomínkou jí chtěl postavit pomník.

Tyto listy z rodinné kroniky jsou nepřeberným zdrojem líčení života českých židů, ale i způsobů a pověr, jež tehdy panovaly. Vohryzek líčí, že jeho bratříček onemocněl „božcem“ a umíral. Léčili jej tak, že jej omotali matčiným svatebním rouchem, přikryli oknem (tak!), na které házeli hrách!!!

Viktor vystudoval medicínu a ještě jako student uveřejnil nekrolog Za Dr. Mořicem Baštýřem. Tedy MUC.Vohryzek, a co je příznačné, Vítězslav Vohryzek. Později užíval - co jsem zjistil - důsledně Viktor.

Tento „nástin životopisný“ profesora Baštýře je asi pro mladistvého Vohryzka velice příznačný. Snad toužil jako Baštýř stát se univerzitním profesorem, snad toužil jako on tak důsledně a bezproblémově - aniž zatajoval své židovství - se zapojit do českého života. Tady lze položit hned několik otázek, nakolik je problém českožidovský generační (první generace narážela na odpor, druhá - Baštýř - se prosadila bez problémů, Vohryzkova generace své češství „probojovávala“ atd.), anebo nakolik je to otázka individuální.

Mladý už MUDr. Vohryzek se dostal do Vodňan, kde se stýkal se slavnou trojicí Zeyer, Herites, Mokrý. Po smrti Zeyerově napsal vzpomínku na něho. Podle Vohryzka byl Zeyer nesmělý člověk, nepraktický, bez úcty k penězům. Také je neměl a dobře vycházel jen díky neobyčejné skromnosti. Znal deset jazyků, četl hlavně věci cizojazyčné, učil se i hebrejsky. Byl mystik, a proto zpočátku nepřijímán, když byl modernou vyzvednut, zůstal k tomu chladný. Vohryzek uvádí autobiografičnost románu Jan Maria Plajhar a zmiňuje vliv a význam Zeyerovy chůvy (s velkou pravděpodobností se o významu Zeyerovy chůvy před Vohryzkem nezmiňuje nikdo). Samozřejmě, že vytane hned na mysli i Vohryzkova Dorotka.

Po Vodňanech nastoupil jako železniční lékař už v Pardubicích, stal se činitelem českožidovského hnutí a nespokojen s jeho časopisem založil vlastní týdeník Rozvoj (1904). Tři roky vydával Rozvoj v Pardubicích, financoval jej z vlastních peněz, redigoval jej, korigoval, byl i jeho administrátorem, někdy zřejmě napsal - dlouho před Šaldou a jeho Zápisníkem - ve stopách Karl Krause celé číslo sám. Rozvoj přešel čtvrtým ročníkem jako oficiální orgán českožidovského hnutí do Prahy. Viktor Vohryzek redigoval za první světové války nedlouho České listy a spolu s dr. Bohdanem Klinebergrem byl za citování Masaryka krátce vězněn v Josefově. Uštván zřejmě svou mnohostranností a neúnavnou činností zemřel předčasně, čtyřiapadesátiletý, 27. listopadu 1918, tedy čtyři týdny po vyhlášení Československé republiky.

Viktor Vohryzek musel vybojovat svůj zápas, aby bez problémů mohla např. do české literatury vstoupit víc jak desítka dalších českých židů, mezi nimi i významný kritik Josef Vohryzek, který není v rozmezí běžných tří čtyř generací Viktorův přímý příbuzný.

(Zkrácený referát, který vyjde v úplném znění v „poláčkovském“ sborníku v Rychnově nad Kněžnou. Autor rád přijme jakoukoliv kritiku, zpřesnění, doplnění eventuálně aspoň k nahlédnutí nějakou památku na Viktora Vohryzka či jeho rodinu, či vyslechne vzpomínku).


O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem