Náš pan předseda...

Tento přeloučský rodák (nar. 16. 11. 1896) zasvětil snad celý svůj život sportu. Byl jedním z osmi mladých nadšenců, kteří se sešli dne 9. května 1909 na lavičce v záloženském parku, aby zde položili základ organizovaného sportu v tomto městě. Připomeňme si s odstupem času alespoň jména všech aktérů: Antonín Decker, Jaroslav Dobrkovský, Josef Jánský, Sváťa Liška, Fréda Němec, Jaroslav Šolín, Adolf Švorc a Jan Vávra (později známý pardubický kamenosochař). Prvním předsedou a současně kapitánem sportovního kroužku byl zvolen Sváťa Liška, jednatelem a pokladníkem v jedné osobě Jarka Dobrkovský. Název sportovního kroužku byl později upřesněn na AFK Přelouč, t. j. Atleticko-Fotbalový-Klub.

Počátky činnosti nového sportovního klubu nebyly nikterak růžové: sportovci neměli vlastní hřiště (hrálo se na „Velké jízdárně“ u lesa Hájku ve východní části města, případně na lukách pod parkem), chyběly finanční prostředky a pozdější válečné události utlumily téměř veškerou sportovní činnost. Normalizace sportovního života nastala teprve postupnými návraty hráčů a činovníků z bojišť 1. světové války. Žel, ne všichni se nové svobody dožili. Po konsolidaci členské základny se všichni pustili do nové práce.

Významné oživení však nastalo teprve po ukončení závodní činnosti levého křídelního útočníka Antonína Deckera, který dostal důvěru členské základny a přijal post sekretáře (od r. 1920) a později (od roku 1928) i předsedy klubu. Za jeho řízení došlo k vybudování vlastního hřiště s klubovnou (r. 1930) a postupnému ustavování dalších sportovních oddílů, např. lehké atletiky, šachů, ledního hokeje, dámské házené, boxu a stolního tenisu. Výjimkou byl jen „bílý sport“- tenis, jehož úspěšným provozovatelem byl místní LTK. Tělocvičná činnost zůstala pak doménou SOKOLA, působícího v Přelouči již od r. 1888, případně DTJ, Orla či FDTJ.

Jako pečlivý a svědomitý peněžní úředník (disponent místní Občanské záložny, později spořitelny) si rozdělil svůj denní režim tak, že po skončení pracovní doby v záložně se odebral s aktovkou na hřiště, kde v klubovně pokračoval v organizačním zabezpečování klubové činnosti. Kolem 18. hodiny přicházela pak na hřiště jeho obětavá manželka se psem „Stopíkem“ a společně pak odcházeli v 19 hodin na večeři. Lze s jistotou prohlásit, že o takovém rodinném zázemí se každému může jen zdát.

Své sportovní hobby neomezoval jen na místní sportovní klub, ale zapojil se rovněž i do práce ve fotbalové župě v Pardubicích se sídlem na Veselce, kde zastával významnou funkci pokladníka (hospodáře) a patřil mezi vážené „župany“. Na tyto schůze dojížděl vždy v sobotu odpoledne, při čemž se náročná jednání zpravidla protáhla až do večerních hodin. Odpočinku si nedopřál ani v zimním období, kdy kromě práce v místním oddíle ledního hokeje zastával po několika sezon i funkci předsedy Východočeské župy ledního hokeje se sídlem rovněž v Pardubicích.

Debatním místem sportovních příznivců bylo prostranství před skřinkou „AFK“ na přeloučském náměstí. Avšak nejbližšího spolupracovníci pana předsedy měli dostaveníčko přímo před jeho domem v ulici Tůmy Přeloučského, kde měli možnost čerpat klubové i župní novinky přímo od pramene a navíc nebylo nouze o nějaký nový vtip.

Život sportovního klubu se neomezoval jen na oblast sportovní, ale plnil i funkci společenskou. Dokladem toho byl např. tradiční Sportovní karneval s bohatou výzdobou a tombolou. Výtěžek této společenské akce představoval hlavní zdroj příjmů pro klubovou pokladnu. Dále to byly různé taneční zábavy, např. pouťová, posvícenská či mikulášská, které se konaly vždy v restauraci u „Žabků“ a je na ně dosud vzpomínáno. Velké oblibě se rovněž těšily letní taneční zábavy na krytém parketu na sportovním hřišti. Na těchto společenských akcích se významnou měrou podílely i manželky činovníků, do tombol přispívali i četní místní „sponzoři“.

Prioritní záležitostí pro našeho pana předsedu byla pochopitelně kopaná, třebaže měl pochopení i pro ty ostatní „hladové krky“, jak označoval další oddíly. Bylo o něm všeobecně známo, že se nerad smiřoval s porážkou svého mužstva. A tak při telefonickém hlášení nedělního výsledku na „ÚV hovor“ do pardubických redakcí neopomenul zdůvodnit p. Brožovi či Willy Jaňurovi (České Slovo) nebo panu Dvořákovi (Práce) případnou porážku neúčastí několika špičkových hráčů, případně chybným rozhodováním rozhodčího, který domácí poškodil neuznáním několika regulérních branek, a naopak uznáním branek soupeři z postavení mimo hru. Avšak tato jeho „slabost“ byla všeobecně tolerována. Jinak měl mimořádný cit pro poctivost svých spolupracovníků, na které se mohl za všech okolností spolehnout a kterým důvěřoval. Ty pak označoval za „naše lidi“. Naproti tomu ten, kdo jeho důvěru někdy zklamal, neměl  šanci vykonávat ani funkci pomocníka.

Pokud se týká sportovních úspěchů klubu, nutno objektivně přiznat, že oddíly nedosahovaly republikové úrovně, zpravidla to byl jen solidní krajský průměr. Výjimku činil snad jen lední hokej, který si třikráte vybojoval účast v divizní soutěži, aby se pak z jejího finančního propadu jen obtížně dostával. Někteří jedinci se však uplatnili díky dobré výkonnosti i v oddílech vyšších soutěží, na př. hráči kopané Hanek Pivec, Ladík Suchánek, Frant. Mňuk, Jan Psohlavec, Josef Rambousek, Jan Vašíček aj.

V atletických disciplínách na sebe mimořádně upozornil chodec a vytrvalec Jarka Štork - Žofka, v roce 1932 dokonce pateronásobný mistr ČSR, a to v chůzi na 10, 20 a 50 km, v běhu maratonském a silničním na 10 km. V roce 1936 dosáhl pak již jako člen pražské Sparty na olympijských hrách v Berlíně nejlepšího umístění z našich atletů, a sice 4. místo v chůzi na 50 km.

V šachovém oddílu působil v době 1. republiky m. j. též František Pithart, který po 2. světové válce patřil v Praze k předním čsl. šachistům a byl též ústředním trenérem.

Z přeloučské atletické líhně Otto Hrabince bylo posilováno rovněž i pardubické Dynamo.

Náš pan předseda patřil mezi vítané společníky. Měl rád zpěv a jako člen pěveckého sdružení „Foerster“ se zúčastňoval všech jeho veřejných vystoupení. Byl vynikajícím interpretem anekdot všech žánrů, které měl odstupňované dle společenské použitelnosti. Např. při předsilvestrovském „posezení“ spořitelních pracovníků v pardubické centrále se v prvé části dodržoval stupeň únosnosti 1-3, později, když se nálada dostala do „vyšších obrátek“, dal exdirektor ústavu pan B. J. pokyn našemu panu předsedovi slovy: „Toníčku, od této chvíle můžeš přitvrdit na 4 minus až 5!“ Nutno však podotknout, že on sám alkoholu vůbec neholdoval, jeho maximální konzumace po vítězném mistrovském utkání byla 2 piva (7o-10o) při přátelském posezení v záloženské restauraci „Pod věží“.

Osudy svého klubu prožíval permanentně. Dokázal např. svolat operativně ještě dopoledne před utkáním „krizový štáb“ svých nejvěrnějších k vyřešení mimořádné situace, vzniklé např. náhlým onemocněním špičkového hráče či posouzení regulérnosti terénu po vytrvalém dešti.

Odchod předsedy AFK Antonína Deckera v roce 1963 byl pro přeloučské sportovce velkou ztrátou. Nebylo také divu, že se při této příležitosti nešetřilo slovy ani sliby, co vše se učiní pro zachování jeho světlé památky. Ale bohužel, jak to již v takových případech bývá, zůstalo opět jen při slibech. A tak ani nově vybudovaný sportovní stadion se nestal nositelem jeho jména...

Avšak ani jeho jedinému synovi Ing. Miloslavu Deckerovi, bývalému řediteli pardubického Průmstavu, nebylo dopřáno splnit své životní cíle: podlehl zákeřné chorobě v poměrně mladém věku 48 let v roce 1973 vzdor tomu, že ve studentských letech býval i on nadějným hráčem kopané i atletickým „půlkařem“. Přeloučský sport tak přišel o případného následníka v práci otce - zakladatele místního sportovního klubu.