Z mé kroniky - 4. část

Kdo by se neradoval na mém místě? Jen jsem nevěděla, jak a kdy, protože jsem měla dojem, že tu paní vidím poprve v životě. A tak když jsme si našly lavičku, usedly jsme a paní vyprávěla:

„Asi před dvěma roky mělo Řempo brigádu na řepu. Bylo to na poli v Černé za Bory. Tam já bydlím. V té době jsem měla velké trápení, není třeba, abych vám říkala čeho se týkalo, bylo to hrozné a měla jsem dojem, že to nepřežiji. Proto jsem se rozhodla, že spáchám sebevraždu. Ten den, kdy jsme se měly setkat na poli v Černé za Bory, jsem napsala rodině dopis na rozloučenou a odešla na brigádu s pevným úmyslem domů se již nevrátit. Pracovala jsem mechanicky zavalena svou beznadějí a slyšela jsem, že nedaleko mě je skupina pracovníků, kteří se ustavičně smějí. Přešla jsem k nim blíž, abych se trošku uklidnila a mimoděk poslouchala. Vy jste vedla hlavní slovo. Vyprávěla jste anekdoty a když jsem poslouchala asi čtvrt hodiny, najednou jsem se musela smát s ostatními. Co vám mám říci dále? Během toho poslechu se mi nezdála moje situace tak beznadějnou a aniž bych někomu něco řekla, odběhla jsem domů a zničila ten dopis, který tam byl přichystán. A věřte mi, během týdne se situace tak změnila, že bych byla umírala zbytečně.“

Častokráte jsem uvažovala o tom, že si člověk není ani vědom, co může zavinit pod dojmem špatné nálady, když se na někoho nevlídně oboří nebo pohádá. Nikdo nemůže tušit, zda ten člověk neprodělává duševní krisi. Naopak, když je někdo veselý, přívětivý a laskavý k druhým, může podpořit a pomoci, aniž by o tom věděl. A co je nejkrásnější na světě? Pomoci druhému nezištně a dát mu sílu k dalšímu životu, který je někdy velmi těžký.