Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
31.03.2024 09:00

Přes střechu Evropy

Pustá Kamenice - Žižkov - Borová u Poličky. Délka trasy 10 km. Odjezd 9:02 ČD. Návrat 16:56 ČD. Ved: P. Kožený. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

31.03.2024 09:30

Velikonoce v Polabí

Valy – Mělice – Lohenice - Přelouč. Délka trasy 5,5 km. Odjezd 9:30 ČD (LETNÍ ČAS). Návrat 12:37 – 14:37 ČD Os, 13:05 – 14:05 R. Ved: M. Timarová. Turistická vycházka týmu B. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

03.04.2024 18:00

Archeologický průzkum v Pardubičkách

Přednáška Mgr. Tomáše Čurdy. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského náměstí. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

06.04.2024 14:00

Komentovaná prohlídka Automatických mlýnů

Pročleny Klubu přátel Pardubicka. Sraz před areálem Automatických mlýnů. Vstupné 200 Kč / 140 Kč zlevněné. Přihlásit k účasti je možné v kanceláři Klubu přátel Pardubicka v úterý nebo ve čtvrtek 10-12 a 14-17 hodin.

typ akce: Výlety do historie

17.04.2024 18:00

Nálety na Pardubice

Přednáška k 80. výročí spojeneckých náletů na Pardubice v roce 1944. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenckého náměstí. Vstup zdarma.

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

Stalo se před padesáti lety...

obrázek k článku Nedávno jsem šel kolem budovy okresního soudu a ani jsem si neuvědomil, že před 50 lety byla tato budova na týden pro mne dost nepříjemným prostředím...

Bylo pondělí 17. července 1949, když u našeho domu v Mikulovicích čp. 3 zastavila navečer dvě či tři auta příslušníků Státní bezpečnosti. Vedl je major, na jehož jméno si už nevzpomínám. Ten nám ukázal nějaký papír a horda chlapů začala prohledávat byt. Ptali se na otce: kde je zaměstnán, ale my jsme s maminkou odpovídali, že přesně nevíme, protože v neděli večer odjel do práce. Asi po dvou hodinách nás oba naložili do osobních aut a dovezli nás na oddělení StB v Pardubicích do bývalého hotelu Libuše naproti bývalému nádraží (dnes je v této budově část obchodní akademie). V domě nechali na schodišti hlídku a paní Kašparová, která bydlela s rodinou dole, se v noci polekala chlapa, který podřimoval na schodech našeho domu.

První výslech se konal hned po příjezdu. Neustále se ptali na otce, zda jsem věděl, že tatínek je proti režimu, zda i doma nadával na komunisty, zda vím, že tiskl letáky atd. Stále chtěli vědět, kde otec pracuje, ale já jsem jim nic podstatného nemohl říci. Chovali se ke mně celkem slušně, nebili mě, jen měli problémy se psaním a na psacím stroji, na kterém psali výslech, vyhledávali písmena a bylo to „systémem datel“. Když jsem viděl - a už bylo dost pozdě v noci a chtělo se mně spát - že bych u výslechu byl až do rána, nabídl jsem jim, že si výslech na stroji napíši sám. Jen se mně dívali na prsty, už tehdy jsem dost rychle psal na psacím stroji, protože jej doma měl otec. Pokládali mně otázky a já na ně odpovídal. Asi kolem půlnoci jsem byl odvezen do vyšetřovací vazby do věznice, do budovy dnešního okresního soudu.

V přijímací kanceláři jsem se musel svléknout donaha, prohlédli moje šaty, kapsy u kalhot i osobní prádlo protřepali. Vyndal jsem z kapes všechny drobnosti, které dospívající kluk může jen mít, znovu se oblékl, uvedl své jméno a datum narození a za chvíli už jsem seděl v cele ve druhém poschodí. Místnost to byla docela malá, snad velikosti 2,5 x 3 metry, byly tam dvě postele s páchnoucí dekou, polštářek, který také smrděl, na stěně dvě dřevěné poličky a v koutě turecký záchod a dřezová výlevka, která nahrazovala koupelnu. Turecký záchod jsem viděl poprvé v životě a nedovedl jsem si představit, že je možné se strefit do poměrně úzké díry, která tam byla. Šlapky, na kterých se ve dřepu sedí, i celá záchodová mísa byly dost špinavé, ale nebyl tam žádný hadr, kterým by se vše dalo umýt. U výlevky byl kus tvrdého mýdla s hadrem, který měl sloužit jako ručník. Dozorce mne vrazil do cely, vůbec nepromluvil a celu zamkl.

Sedl si na postel, světlo svítilo celou noc a přemýšlel, kde jsem se to ocitl a co se vlastně stalo. Vždyť ještě v neděli mně otec říkal, abych se zastavil pro obálku u pana Mimry (před zatčením emigroval a žil v Kanadě). Za chvíli slyším hlas dozorce: lehnout a spát! Vsunul jsem se tedy pod deku, šaty odložil na vedlejší postel a snažil se usnout. Nějak se mně to nepodařilo, myslel jsem na rodiče, ale přece jenom jsem na chvíli si zdříml. Moc dlouho to však nebylo, zdálo se mně, že jsem spal hodinu či dvě. Náhle se otevřely dveře a jeden z vězňů mně bez pozdravu podával snídani. Byla to, myslím, bílá káva s kusem suchého chleba. Snědl jsem to okamžitě, měl jsem dost hlad, protože jsem nejedl od oběda minulého dne. Večeři, kterou jsme měli s maminkou připravenou, jsme již nestačili sníst...

Za chvíli bylo slyšet další rozkaz: vycházka! Nevěděl jsem, co to vlastně znamená, nikdo mě nepoučil a tak jsem byl překvapen, když za chvíli přišel dozorce a odváděl mě a další vězně na vězeňský dvůr. Chodili jsme kolem malého dvora velikosti asi 10 x 20 metrů, stále dokola, museli být jeden od druhého asi 5 metrů, abychom se nemohli dorozumívat. Na schodech stál dozorce a dával pozor, zda někdo nemluví, což bylo přísně zakázáno. Asi za 15 minut už jsem zase seděl v cele. Chtěl jsem si trochu zdřímnout, ale hlas dozorce mě ihned vzbudil a rozkázal: nespat, chodit, chodit! Pak byl oběd: nějaká omáčka s knedlíky bez masa. I to ve mně rychle zmizelo, protože v osmnácti letech má dospívající kluk stále hlad. Po večeři, která byla poměrně brzy navečer, pro mne opět přijeli a odváželi mě rychle k výslechu. Situace z předchozího dne se opakovala.

Třetí den po snídani před povinnou vycházkou jsem zaslechl někde z vedlejší cely pro mne známý zvuk smrkání. Bylo to smrkání otce, které bylo hlasité a poznal bych je kdykoli a kdekoli.. Věděl jsem, že otce chytli a zatkli. Zasmrkal jsem podobným způsobem a otec mně později řekl, že byl velice překvapen, když ten zvuk uslyšel, protože nevěděl, že jsem také ve vězení. Při vycházce jsem otce neviděl a nemohl se nikoho zeptat, mluvil jsem jen u výslechu a s dozorcem. Při večerních výsleších, jež se pravidelně opakovaly, jsem byl udiven osobním autem značky Minor, který vlastnil Zdeněk Mimra. Jemu jsem občas nosil letáky. Měl tehdy pronajatý obchod s obuví v místě, kde je dnes autosalon Mazda. Při cestě k výslechu povídám dozorci: tohle auto jsem někde viděl! A on (šéf vyšetřovatelů mu to jistě v pekle promine) povídá: to je Mimry, ale ten nám bohužel utekl. To byla pro mne důležitá informace, kterou jsem musel nějakým způsobem sdělit otci, ale nevěděl jsem, jak.

Ta příležitost se naskytla hned druhý den při vycházce. Znovu jsem hlasitě zasmrkal tak, aby to otec, pokud byl ve vězení, mohl slyšet. Po chvilce jsem se podíval nahoru a zahlédl v zamřížovaném okně jeho tvář. Zpomalil jsem chůzi a zavazoval si tkaničky. Při tom, zády k dozorci, jsem ukazoval na boty a mával dlaní pravé ruky tak, aby viděl, že je to znamení: boty a mávání pryč. Po letech mně otec sdělil, že přemýšlel, že by to mohlo mít souvislost s Mimrou a řekl, že mu asi dávám znamení, že Mimra je pryč. I pro něj to byla důležitá informace, protože mohl řadu věcí připsat Mimrovi.

Abych se ubezpečil, že tvář za oknem zamřížované celý patřila otci, tak jsem počkal, až půjde další skupina vězňů na vycházku a přistavil jsem si stoličku pod okno, abych lépe viděl. Otec se skutečně procházel po vězeňském dvoře. Měl sklopenou hlavu a zdálo se mně, že špatně chodí a že mu chůze dělá obtíže. Opět jsem zasmrkal a otec pomalu vzhlédl nahoru, aby mě viděl. Trochu se usmál, ale ve tváři jsem zahlédl smutek. Byla to jen chvilka, mžik, na který člověk v životě nezapomíná. Náhle se rozletěly dveře u cely a dozorce (jméno už jsem zapomněl, ale vím, že bydlel v Rosicích n/L) mě strhl z lavičky, smýkl se mnou na zem a začal do mě kopat. Byl to takový podsaditý, dobře živený chlap s černými vlasy, snad původem někde z jihu, snad v jeho genech proudila i minulost romských předků, ale každopádně měl „kanady“ dobře okované, protože jsem cítil, jak mně ty kopance do boku bolí. Chránil jsem si hlavu, aby mně do ní nekopl, to bych asi nepřežil. Byl dost nepříčetný, snad už dlouho nikomu nenamlátil nebo někoho nezfackoval a řval: ty hajzle, já ti dám, dívat se z cely! Ty svině, ty spratku jeden! a kopal a kopal. Sebral stoličku, odnesl ji ven, zabouchl dveře u cely a já zůstal na zemi ležet. Nevěděl jsem dost dobře, co se stalo a proč jsem dostal takovou „nakládačku“. Vím jen, že mě bolelo celé tělo, nemohl jsem pořádně vstát, přesto se mně podařilo dostat se na postel. Nemohl jsem se pořádně nadechnout a bolel mě „celý člověk“. Bolest v boku byla však největší. Večer, když jsem se vymočil do tureckého záchoda, jsem zpozoroval, že mám jinou barvu moče než obvykle: byla růžová, ale nevěnoval jsme tomu žádnou pozornost. Jak se později ukázalo, dozorce mně ledvinu ukopl, tu museli při 1. operaci přišít a to vše vedlo později k tomu, že po 4 operacích mně ledvinu museli odebrat. Ta špatná chůze mého otce, kterou jsem viděl a za kterou jsem byl zkopán, byla skutečnost, že ho vyšetřovatelé bili železnou tyčí do chodidel, což musela být nepředstavitelná bolest a proto otec při chůzi tak lehce našlapoval a šel pomalu, protože ho to velice bolelo.

Asi čtvrtý či pátý den se večer náhle otevřely dveře cely a uviděl jsem v mihotavém světle malé žárovky asi 25-30ti letého chlapa. On to vlastně ani moc chlap nebyl, byl hubený, vysoký asi 170 cm a mluvil špatně česky s cizím přízvukem. Nakonec řekl, že je Polák, který utíkal na západ a že ho policie chytila a zatkla. Moc jsme se spolu nebavili. Asi jsme každý měli strach, že ten druhý je nastrčený konfident.

Asi za týden po mém zatčení mě na StB přivezli již odpoledne a tam jsem musel podepsat protokol o tom, že to, co jsem viděl, prožil a na co jsem byl dotazován, nikomu nesdělím, že se jinak vystavuji nebezpečí trestního stíhání. Vyšetřovatel Blažek, který se mnou trávil hodiny při výslechu, mně jasně naznačil, co by to pro mne znamenalo. „Nikomu, ani matce!“ řekl na rozloučenou. Za chvíli nás již estébácké auto odváželo s maminkou k domovu. Maminka se ještě doma stále chvěla a říkala: ty svině komunistický! Ona byla vždycky dost prchlivá...


O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem