Manželce prezidenta odhalili desku

Projev Dr. Marie Neudorflové

(Masarykův ústav Praha)

Vážené a milé dámy, vážení a milí pánové,

sešli jsme se, abychom uctili památku paní Charlotty Masarykové - - Garriguové, americké manželky našeho prvního presidenta Tomáše Garrigua Masaryka.

V dnešní době, která zdaleka není nakloněna hodnotám a ideálům, ve které oba věřili a kterým věnovali celý svůj život, je nesmírně záslužné a inspirující, že se Magistrát města Pardubic rozhodl odhalit paní Charlottě Masarykové pamětní desku.

Tato žena si ji plně zaslouží nejen jako manželka velikého člověka a prezidenta, ale jako žena vnitřně samostatná a silná, která vlastními cestami přispívala k pozitivním hodnotám českého národa.

Vnitřní síla, humanitní přesvědčení a velká praktičnost paní Charlotty vyvěrala z její hluboké křesťanské víry a z víry ve spravedlnost, o kterou je povinností lidí usilovat. Svému muži často kladla otázku: „Je-li tomu tak, co budeš dělat, aby se to napravilo?“ Její láska a víra jí pomáhaly překonávat těžkosti a chudobu prvních let manželství i pozdější nemalé problémy. Postupně pochopila rozdíl ve svém způsobu myšlení a myšlení českého prostředí, které přijala ze své. Tento rozdíl charakterizoval slovy: „Co mi tady vždy nejvíce chybělo, byla schopnost nábožensky myslet... Nábožensky cítit, to ano - nábožensky myslet ne. A přece je v naší době nezbytně potřebné nábožensky myslet, docela klidně a logicky, jako o každém jiném praktickém problému, neboť náboženství je eminentně praktické, je základem života. Mám ráda v náboženství jasnost a upřímnost...“

Jako manželka měla naprostou důvěru v hodnotu a ve vyšší smysl všeho, co Masaryk pro český národ dělal jako vědec, pedagog, kritik, politik. Stála za ním pevně ve chvílích, kdy byl téměř všemi opuštěn, jako v době rukopisných bojů a v období hilsneriády. Když byl v dobách nejtěžších rozhodnut se odstěhovat do Ameriky, byla to Charlotta, která ho dovedla předsvědčit, že jeho místo je v českém národě, a že ho český národ potřebuje. Později dcera Alice popsala matčinu statečnost slovy: „Pevná, věrná, nekompromisní, prožívala všechno tiše a nikdy, ale nikdy jsem ji neslyšela naříkat.“

Podobně jako věřila v genialitu svého muže, věřila i v genialitu ponižovaného českého národa. Hluboce ji zaujaly české dějiny, a pokládala za samozřejmé, že se z Američanky stane Češkou. Masaryk z úcty ke své ženě přijal i její příjmení za jméno své. Splácel ji stejnou důvěrou ve všem, co konala, měl velkou důvěru i v její intelektuální názor - většinu jeho rukopisů četla a Masaryk přijímal její názory hlavně v oblasti „ženské otázky“ a na literaturu. Tam mohla nejvíce uplatnit citlivost své hluboké ženské duše a své mravní přesvědčení. Masaryk byl Charlottě dobrým manželem - podílel se svou prací na chodu domácnosti, výchově čtyř dětí, a v jejich nelehkých počátcích si raději občas vypůjčil peníze, protože věřil, že žena nemá trpět. Masaryk později vzpomínal, že dělali všechno spolu, že jejich manželství byla spolupráce.

Když Tomáš Masaryk dostal místo profesora filozofie na nově založené české univerzitě, byla to hlavně Charlotta, která se těšila z Vídně do Prahy. Když se roku 1882 přestěhovali, byla v Praze obdivovaná nejen pro svou půvabnou důstojnost, otevřenost, pohostinnou domácnost, denně navštěvovanou přáteli a studenty, ale i pro svoje důkladné široké vzdělání. V častých diskusích, kterých se ráda účastnila, se ničím nelišila od univerzitně vzdělaných přátel. V té době už uměla dobře česky, jen na podvojné číslo si nemohla zvyknout a tvrdohlavě ho odmítala používat.

Charlotta byla také vynikající klavíristkou a zvláště Bedřich Smetana jí učaroval. Měla pro něho daleko větší pozorumění a obdiv než leckterý současný odborník. O Smetanovi napsala v 90. letech do měsíčníku Naše doba několik studií. Pracovala na dalších studiích, a všechny byly souhrnně vydány v r. 1930 pod titulem Charlie Masaryková o Bedřichu Smetanovi. Se Smetanou věřila, že jen to nejlepší je pro lidi dobré dost.

Podobné pochopení měla i pro ostatní české umění. Milovala české spisovatelky a svým dětem četla každý večer české pohádky a vedla je k tomu, aby rozuměly lidové moudrosti do nich uložené. Měla i veliké pochopení pro malířské nadání svého syna Herberta a i jeho se snažila usměrňovat. Jejich dcera Alice do svých vzpomínek zachytila slova své matky: „Herbert to nemá lehké. Doba vyžaduje svůj výraz, ale to, jak si kubisté a surrealisté zjednodušují problém, to Herbert přijmout nemůže. Usiluje o své vyjádření a dochází ke své malbě jednoduchostí... A v tom je něco nového. - Mám ráda jeho obraz Cestu. Staletími ji lidé vyšlapávali. Vede do malé vesničky až na obzoru. Tři čtvrtiny obrazu tvoří nebe - a pod ním žijí lidé.“

S Masarykem sdílela víru, že je nejen v lidských silách, ale přímo povinností přispívat k mravnímu, duchovnímu a ekonomickému pozvednutí společnosti, zvláště neprivilegovaných vrstev včetně žen a dělnictva. Charlotta se v Praze zapojila do řady ženských organizací, a nejaktivnější se stala mezi sociálně demokratickými ženami. Když tyto ženy zakládaly na začátku 90. let svůj první měsíčník Ženský list, prodala část svých šperků, aby jim do začátku vypomohla. Nikdy však nebyla marxistkou, její orientace byla mravní, lidská a vlastenecká a v tomto smyslu mezi dělnickými ženami působila. Bylo pro ni důležité, že jejich hlavní činností je pomáhat chudým a potřebným.

Svým klidným a často statečným vystupováním budila obecný respekt i obdiv, ale vzácně i nepochopení. Když na ni roku 1905 jedna česká dáma nespravedlivě v tisku zaútočila z důvodů, které tu nebudu rozebírat, Josef Svatopluk Machar na to v dopise (20. X.1905) této dámě odpověděl přibližně slovy: „Pamatujete, že jsem Vám několikrát říkal, že paní Masarykovou považuji za první harmonickou ženu u nás? Že se jí kořím jako Češce a mám ji rád hned po své matce? Pamatujete? A víte konečně, že ta žena má děti, ty děti že cítí česky, že je vychovává vzorně - víte to? A mimo to, že se snaží pracovat, jak jen může: ta žena první přeložila do češtiny Millovu knihu... O poddanství žen - víte to všechno? A tu Vy jste chtěla vyhodit z českého národa,....vyčetla jste jí, že mluví špatně česky!“

Největší a nejtěžší zkoušky svého života zakusila Charlotta Masaryková během 1. světové války. Nevěděla, raději ani nechtěla vědět, kde její muž je, co dělá, zda je zdráv a naživu. Jen pevně věřila, že to, co v zahraničí dělá, přinese českému národu svobodu a prospěch. Vídeňská vláda neurvale stěžovala rodině život, dcera Alice byla uvězněna. Kdyby se byli dobří přátelé o rodinu tajně nestarali, byla by neměla ani co jíst. Samozřejmě, že tato situace nezůstala bez vážných následků na jejím zdraví, a že se po skončení války dostavila na všechno její utrpení zdravotní reakce, které nakonec 13. května roku 1923 podlehla. Bylo jí 72 let. A my si nemůžeme přát nic jiného, než aby se památka na Charlottu Masarykovou stala trvalou součástí našeho vědomí, naší historie a kultury.