Akad. malíř a grafik Josef SALAVEC se narodil před 100 lety

Podle vlastního Salavcova životopisu do čtyřicátých let maloval výhradně akvarely a tempery, převážně s motivy polabské krajiny a Kunětické hory. To jsou skutečnosti poměrně známé, neboť některé jeho obrazy jsou v majetku pardubických rodin. Méně už se ví o pozoruhodné šíři zájmů mladého Salavce. Brzy po absolutoriu školy začal pracovat na nejrůznějších návrzích z oboru užitého umění. Jednalo se např. o nábytkové intarzie, barevná okna v kostelích, návrhy plakátů - v roce 1933 dokonce vyhrál soutěž na „Výstavu světového tisku“ - a ve vstupní hale Průmyslové školy potravinářské technologie (kdysi Průmyslového muzea naproti arciděkanskému chrámu) můžeme dodnes vidět podle jeho návrhů zhotovená okna s náměty různých řemesel. Bohužel Salavcovy návrhy na úpravu interiérů hradního muzea na Kunětické hoře jsou již nezvěstné. Pro arch. K. Řepu vytvořil řadu perspektivních kreseb jím projektovaných budov a pardubičtí ochotníci pod vedením Dr. K. Krpaty zase v Salavcových scénických výpravách získali několik ocenění na celostátních přehlídkách v Hronově.

Velkou láskou Josefa Salavce byla tvorba návrhů vazeb a grafické úpravy řady bibliofilských knih často ve spolupráci s předním mistrem knihařského řemesla, pardubickým Alexandrem Bydžovským. Jedna z nich - „Zimní pohádka a jiné básně“ od A. Klášterského - byla donedávna k vidění i ve Státním okresním archivu na výstavě „Krásná kniha XX. století“ a další potom ještě v pardubickém muzeu na výstavě „Art deco“.

V roce 1939 připravil J. Salavec spolu s Dr. K. Krpatou a Studentským spolkem „Arnošt“ skvělou výstavu děl českých malířů 19. století z majetku pardubických občanů a pro její katalog sepsal i jejich odborné charakteristiky.

Do čtyřicátých let uspořádal prof. Salavec pouze několik malých soukromých výstav pro své přátele ze Spolku pro komorní hudbu. Na rok 1941 však již připravoval velkou výstavu svých akvarelů. Bohužel k ní nedošlo, neboť se mu podivným způsobem 17 obrazů ztratilo. Potom, co tuto smutnou skutečnost překonal, připravil krátce nato výstavu další. Přestože Salavcovo umění oceňovaly mimo jiné i takové osobnosti jako malíř J. Zrzavý nebo historik umění univ. prof. Dr. A. Matějček, jenž tuto výstavu zahajoval, neuvěřitelně omezené názory části zdejší kulturní veřejnosti neměly pro Salavcovo dílo pochopení.

Počátkem čtyřicátých let byly Pardubice jedním z center příprav atentátu na říšského protektora R. Heydricha. Ani prof. Salavec nezůstal stranou a patřil k těm, kteří pomáhali českým parašutistům z Anglie. Přestože nedlouho před tím napsal: „Stojím klidně stranou společnosti a veškerého soudobého pokusnictví. Jdu bez touhy po sebeuplatňování nevděčnou, namáhavou, nerentabilní cestou s obrovskou láskou ke krásám přírody, které nemohu opustit ani zradit“, nyní ponížen neodbornou kritikou a podceňováním pardubické kulturní veřejnosti a navíc zdrcen tragickým osudem mnoha svých blízkých přátel v době heydrichiády už neunesl obrovskou tíhu zoufalství ve své čisté, zranitelné duši a v návalu deprese

62 svých děl spálil. Tak skončila velká část jeho umělecké práce posledních jedenácti let a Josef Salavec následně vážně onemocněl.

Když konečně mohl začít znovu pracovat, k malbě se již nevrátil, ale uchýlil se podle vlastního vyjádření ke „komorní grafice“, které se ostatně věnoval již předtím od třicátých let. Kreslil nejrůznější čestné, pozdravné a jubilejní adresy prezidentům a dalším našim i zahraničním osobnostem a čestným občanům města Pardubic, dále diplomy, památníky a kroniky. Tyto jeho práce byly odborníky vysoce ceněny. Např. zmíněný prof. Dr. A. Matějček konstatoval, že Salavec „povznesl tento druh grafiky na vysokou uměleckou úroveň“ a že v jeho díle „ožilo umění dávných iluminátorů na základně moderní“. Přítel Vl. Vokolek jej považoval za „mezinárodně uznávaného tvůrce moderní miniatury, za suverénní, nezastupitelný zjev českého výtvarného umění.“

Po roce 1948 se Josef Salavec trápil politickými změnami, které se v naší zemi udály a které se časem nehorázným způsobem projevily i na jeho šikanování, „když jej různé sekretariáty a kulturní komise nutily bez honoráře malovat pochybné plakáty, prapory a transparenty a besedovat na schůzích o umění s pracujícími“, jak napsal Dr. J. Loskot. Umělec byl nucen doslova živořit, ale našel si svůj způsob úniku z této situace. Kolem padesátých let, kdy jej již začínala trápit nemoc očí, objevil ojedinělý způsob tvorby. Speciálními barevnými tušemi kreslil na průsvitné fólie nádherné stylizované květiny, „České kytice“.

V šedesátých letech, kdy se u nás alespoň částečně dalo volněji dýchat, zlepšila se poněkud i situace prof. Salavce, neboť začal být uznáván i oficiálně. Tak jako po celý život i nyní mu byla největší oporou hudba, kterou bezmezně miloval. Vedle několika dávných přátel, osobností naší kultury, mj. J. Zrzavého, básníka Vl. Holana, tiskaře Vl. Vokolka, arch. K. Řepy či klavíristky D. Dobiášové, oblíbil si už před lety i partu mladých lidí, kteří mu zůstávali věrni. Kromě výtvarníků, např. Jiřího Tomana či Jiřího Laciny, to byli i někteří chataři od Labe, mezi nimi, tenkrát ještě student, Milan Panoch. Ten ve své vzpomínce pro Pardubické noviny napsal:

„Pana profesora Salavce jsem poznal v létě roku 1947, tehdy mně bylo 15 let. Jezdili jsme na Wurstovu chatu pod Hrčáky a „Mulda“, jak byl všeobecně nazýván, měl svůj „Ateliér weekend“ (tak své chatě říkal) celkem nedaleko. Byl vášnivý vyznavač slunce a opalování, tehdy byl ještě pojem „ozonová díra“ neznámý.

Na chatu dojížděl na kole ze Sladkovského ulice, kde žil v jedné místnosti. Ta byla velice jednoduše zařízena, stůl, židle, pianino a za závěsem postel, které říkal „ponorka“... V pokoji měl i své knihy a spoustu hudebnin: Jeho bible byly dva romány Luise Ferdinanda Célina „Cesta do hlubin noci“ a „Smrt na úvěr“.

Josef Salavec byl neobyčejně skromný člověk a jako výtvarník až neuvěřitelně nepraktický, nedokázal „prodat“ své pointilistickou technikou prováděné náročné komorní grafiky. Díky tomu, že většinu svých děl neprodával za vysoké ceny, ale spíše je rozdával přátelům, že se nestaral o svoji publicitu a že nepodléhal modním trendům, považovala ho pardubická společenská a kulturní smetánka za neúspěšného. V Pardubicích byl opomíjen i z oficiálních míst a z toho pramenila jeho zatrpklost vůči zdejšímu kulturnímu prostředí. Slova uznání pro svoji tvorbu našel ze svých generačních souputníků snad jen u Jana Zrzavého, s nímž si dopisoval, a z mladších výtvarníků to byl zvláště Jiří Toman a ještě mladší Jiří Lacina.

Profesor Salavec trpěl těžkou krátkozrakostí a s přibývajícím věkem se jeho zrak rapidně zhoršoval, až mu zcela zabránil v tvůrčí činnosti. Útěchu nacházel ve vážné hudbě, měl velikou sbírku gramofonových desek.

Když se „Mulda“ nemohl smířit s nějakou novinkou, říkali jsme mu: „tomu Ty nemůžeš rozumět, vždyť jseš z minulého století“. A za pár měsíců už budeme z minulého století všichni“. Tolik Milan Panoch.

Pardubický občan, člen KPP Miroslav Salavec je Mistrovým příbuzným, neboť malíř Josef Salavec byl bratrancem jeho otce. Pan Miroslav nám zapůjčil zajímavé podklady a fotografie, mezi nimi i snímek starého rakouského oficíra s cvikrem a metály na prsou. Je to strýc a kmotr malíře Josefa Salavce, člověk, o jehož osudech psal na stránkách Zpráv KPP před osmi lety člen redakční rady pan O. Ullrich. Na fotografii je totiž generál zdravotnictva, tajný rada a rytíř MUDr. Josef Kerzl, rodák z Veské u Pardubic, po více jak čtvrt století osobní lékař rakouského císaře Františka Josefa I.

Možná zůstala v paměti čtenářů starých Zpráv i historka, která se tenkrát vyprávěla po Sezemicích o tom, jak budoucí osobní lékař MUDr. Kerzl z Veské šel poprvé na audienci k císaři. Byl pozván na 10 hodin a přišel o hodinu později. Císař pán, člověk velmi akurátní a dbalý na pořádek a disciplínu, byl velmi rozzloben. Obrátil se k němu zády a vyhodil ho, že už na něj nemá čas. Na odchodu se pan doktor ještě stačil tiše omluvit, že se zdržel pro neodkladnou operaci, kde pacientovi jinak hrozila smrt. František Josef se zvědavě zeptal, kdože to byl ten vzácný pacient, který měl přednost před samotným císařem? Doktor Kerzl prý v pozoru odpověděl: „Prostý voják 73. pěšího pluku!“ To císaře očividně dojalo tak, že doktorovi stiskl pravici a pan doktor Kerzl se stal jeho osobním lékařem a přítelem členů císařské rodiny.

Přípomíná to sice příběhy o dobrotivém mocnáři z letáků, které se rozdávaly vojákům v zákopech, nicméně pan doktor Kerzl zůstal prý císařovým osobním lékařem až do jeho smrti a byl mnohokrát povýšen a vyznamenán.

Ale my si pana doktora z Veské dnes připomínáme jen proto, že to byl strýc akademického malíře Josefa Salavce, a právě před sto lety ho jako kmotr držel při křtu...

Ivan Ladýř

P.S. Budete-li mít zájem se s životem a dílem Josefa Salavce seznámit podrobněji, doporučujeme Vám článek Dr. Josefa Loskota na str. 230 ZKPP 9-10, roč. 1994. Zajímavosti ze života MUDr. Kerzla od člena red. rady Zpráv pana O. Ullricha naleznete na str. 33 ZKPP 1-2, roč. 1991.

Další prameny:

Vzpomínky a rodinné podklady p. Mir. Salavce,

archivní materiály „Slavína“ VČM Pardubice,

starší ročníky Zpráv KPP.