Z mé kroniky - 5. část

Jana byla velmi inteligentní vzdělaná žena nebezpečně hezkého zjevu, Jiří byl o tři roky mladší. Jeho koníčkem bylo učení se cizím řečem, žil tiše a klidně při svém zaměstnání v pardubické radnici. Janě projevoval obdiv pro její znalosti cizích jazyků.

Jednou v létě nás Jana navštivila samotná, bez manžela. Tehdy jí bylo 23 let. Prožila s námi krásný den v chatě na břehu Labe. Měli jsme tam větší společnost. K večeru se rozhodla Jana s Jiřím, že se spolu projdou po břehu Labe. Když se stmívalo, chtěli jsme odejít, ale Jana s Jiřím se nevraceli, bylo nutno na ně počkat. Čekání trvalo dlouho a moje sestra - majitelka chaty - se rozzlobila, jaké je to chování, zdržovat nás před odchodem. A hodiny utíkaly, brzy byla půlnoc. Tu řekla moje sestra, že je důkladně potrestá. Řekne Janě, až se vrátí, že přišel její muž Zdeněk na chatu, že přijel z Prahy a byl velmi rozhněván, že je v noci sama na procházce s Jirkou. Brali jsme to s humorem a uznali, že to bude spravedlivý trest pro oba.

Také skutečně, vrátili se a byli velmi zaraženi po této zprávě. Hlavně Jiří. V životě nikdy s dívkou nechodil a najednou způsobí takovou věc. Povídal zcela klidně, abychom šli domů, že se oblékne, zamkne chatu a loď a brzy nás na cestě domů dohoní. Proto jsme se vydali Polabinami k domovu. Když jsme ušli kus cesty a byli již v místech, kde se Halda otáčí směrem k městu, ohlédla jsem se, zda již Jirka jde. Měsíc jasně svítil, obloha byla plna hvězd a do dálky byla vidět, polní cesta prázdná, nikdo po ní nešel.

Chata stála tenkrát mezi Úzkým, z druhé strany teklo Labe rovně až k ohybu, za kterým byly veliké hloubky. Kousek od ohybu řeky bylo místo, které se nazývalo „U utopenců”. Tam byly spodní víry. Kdysi se tam utopil jeden zaměstanec pískaře Hofmanna při bagrování, pak tam chodili sebevrazi. Kdo tam skočil oblečen, byl ztracen.

To vše mi ve vteřině prolétlo hlavou a já utíkala nazpět, aniž bych slovo řekla. Neběžela jsem k chatě, ale k Labi o kus dále. Vidím to dodnes ve svých vzpomínkách, utíkala jsem jako šílená přes pole a luka. Doběhla jsem k Labi, mezi tmavou hradbou keřů byla průrva a bylo vidět tekoucí řeku. Tam jsem se zastavila v mučivé úzkosti, že jsem snad přiběhla pozdě. Chvíli jsem tak stála a najednou slyším údery štechru a Jirka jede na lodi, zcela oblečen a jede směrem K utopencům. Vykřikla jsem: „Kam jedeš?” a Jirka odpověděl s pláčem „S bohem navždy”. A již mizel za temným křovím.

Rychle jsem vběhla do řeky, byl malý stav vody, takže mi sahala voda tak do pasu. Ale bláhová to myšlenka, že dohoním loď, která odpichována štechrem rychle odjížděla. Lehla jsem si proto do vody celá a volala: „Pomoc, já se topím, pomoc!” Jaká to byla úleva, když jsem viděla, že se loď obrací a míří ke mně. Jakmile byla loď blízko, vstala jsem ve vodě, usadila se v lodi a řekla přerývaně, jak mi to dovolilo právě prožité rozčilení: „Jirko, Zdeněk tu nebyl, to jsme řekli jen proto, abychom vás potrestali, že jste nás nechali tak dlouho čekat. Přísahám Ti při Bohu, že nelžu.”

Přijeli jsme k chatě, mezitím se celá společnost vrátila do chaty též. A pak jsme šli již společně a opět v dobré náladě domů.  Vše jsme se snažili zapomenout.

Pak se již ti dva nesešli, až po letech, když Jana ovdověla a ovdověl Jiří. Kdy a jak se sešli, nevím, ale jsem šťastná, že spolu strávili hezký večer života, byli pohromadě 18 let.

Z celé té společnosti, která chodívala na chatu, jsem tu zůstala jen já se svými vzpomínkami.