Z mé kroniky - 6. část

Vyhlíželo to, jakoby peklo ukazovalo svoji moc. Třebaže byla noc, obloha byla prozářena světlomety jako ve dne. Světla hledala nepřátelská letadla, do toho svištěly padající pumy a pak již jen po dunivé ráně se chvěla zem. Těžko se dá znázornit, jak je člověku, když smrt přichází shora a nikdo neví, na které místo se má ukrýti, aby ho tam nenašla.

Je tomu již více než padesát let, ale dosud vzpomínám na některé události z této hrozné noci.

V Sakařově ulici žila rodina Richterova. Muž, žena a synek Pavel. Za táhlého žalostného hlasu sirén uvažovali manželé, kde se ukrýt. Žena tvrdila, že je nejbezpečnější sklep, ale muž rozhodl pro malý výklenek pod schody, který byl jen pro tři osoby.

Ozvala se strašná rána, při které se zachvěl celý dům. Na to prohlásil otec: „To byla jistě Telegrafie“. Další hrozná rána pro ně znamenala Semtín. Jaké bylo jejich překvapení, když po náletu zjistili, že dvě bomby dopadly na jejich vilku. Jedna z jižní strany a druhá ze severní. Je hodno úžasu, že dvě bomby dopadly na domek a jediné místo byl ten výklenek, kde se schovali a kde zůstali bez nejmenšího zranění, ten byl nedotčen.

Nedaleko bydlela paní Josífková. Ta měla vyjednáno s manželi Pánkovými, že při každém náletu se může ukrýt v jejich sklepě. Proto když sirény houkaly blížící se nálet, spěchala k sousedům do sklepa. Během cesty zjistila, že si nevzala s sebou lékárničku. Vrátila se a když se znovu vydala k Pánkům, bylo již nebe prosvětlené a ze všech stran svištěly padající bomby. Přiběhla k Pánkům, ale místo domu viděla před sebou černou jámu. Lékárnička jí zachránila život.

Tehdy ještě byl u pracovny malý domeček zahradníka Holuba, ve kterém bydlela jeho dcera Klaudie. Ta se ukryla v chodbičce domečku tak, že si lehla na zem a na sebe překlopila necky. Po tom domku zůstala jen jáma...

Dobře prožil tento nálet můj otec, kterému tehdy bylo 70 let. Tvrdil, že by tento nálet mu mohl porušit nervy a proto se soustředil na jeden rébus, který nemohl měsíc uhodnout. Když byl konec, tak sděloval spokojeně, že ten rébus uhodl. Obdivovala jsem toto soustředění.

A je mi až k neuvěření, že tyto vzpomínky jsou již staré přes půl století...