Krajané ve světě

Pamětník připomíná, že byl v Pardubicích jedním z pořadatelů tehdy slavného dragounského bálu v hotelu Grand. I fotografii dosud vlastní. Ale mezi nejzajímavější vzpomínky patří ty, které byly spjaty s hotelem Veselka. Jak bylo tehdy zvykem, důstojníci jezdectva se zde scházeli v neděli na odpoledních čajích. A právě k těmto čajům se váže vzpomínka na případ jedné moc krásné industriální učitelky: „Ta tam jednou přišla, blondýna, překrásné postavy a samozřejmě hned vzbudila mimořádný zájem mezi mladšími kavaleristy. Bohužel šla o ní fáma, že nikdy nepůjde na rande s důstojníkem, a zvláště ne s důstojníkem jezdectva. Krásně tančila, ale byla neoblomná! Až jednou projevila zájem se podívat na fotofrafie zvěře, o kterých jsem jí při tanci vyprávěl. Domluvili jsme se, že se setkáme za čtrnáct dní v poledne na Veselce.

Může mne doufám, omluvit jen mládí, že jsem se svěřil s úspěchem kamarádům. Ti tomu samozřejmě nevěřili a tak za 14 dní byla Veselka plná. Všichni moji přátelé, i ti, které jsem neznal, se přišli podívat, zda jsem říkal pravdu.

Avšak člověk míní a Pán Bůh mění! Zcela neočekávaně jsem na sobotu dostal službu dozorčího důstojníka, což znamenalo, že jsem musel sloužit až do nedělního poledne. Ani telefon, ani adresu té krásky jsem neznal. Na rande jsem nemohl jít „v polním“. Tak jsem se musel osprchovat, převléct a na Veselku jsem dorazil o půl hodiny později.

První mne zastavil škpt. Půlkrábek se slovy: „Prosím Tě, kdes byl? Holka tu čekala a nakonec ti ji sbalil mladý Souček!“ To byl syn majitele hotelu Palace, což bylo ovšem špatné. Jak mohu já, poručík jezdectva, který si už rok střádá na nové sedlo, konkurovat majiteli kabrioletu Chrysler a dokonce vlastního letadla? Mladý Souček byl tehdy něčím, čemu se dnes říká playboy. Nicméně Půlkrábek pokračoval, že on jí slíbil letět eroplánem a že mně nezbývá než na to letiště zajet. Před hotelem stála jeho Aero 30 a tak s pedálem sešlápnutým až na podlahu jsme uháněli na letiště.

Tam se nám naskytla neobyčejná scéna. Malé letadlo s motorem běžícím na plné obrátky, v otevřené kabině slečna učitelka, ruce nad hlavou a její křik přehlušil i řev motoru. Za konec křídla se držel Souček a postrkoval ho. Letadlo se otáčelo dokola, protože kdyby křídlo pustil, bylo by se rozjelo a havarovalo. Nutno říci, že v té době neměla letadla ještě startér. Startovalo se tak, že pilot nastavil sytič a plyn a další roztočil vrtuli. To však Souček nemohl zvládnout sám, a tak požádal paní učitelku, aby tento úkon provedla, zatímco on roztočí vrtuli. Dívenka však ty páčky včas nezasunula a letoun se dal do pohybu. A jak bylo řečeno, Souček mohl udělat jen jedno. Tlačil křídlo, takže letoun se točil v kruhu. Bylo na něm vidět, že je na konci svých sil. Celý rudý v obličeji, zakopával, ale křídlo nepustil.

Mezitím jsme doběhli až k letadlu a Půlkrábek radil, ať počkám, až nás to křídlo mine, abych se rozeběhl, skočil ke kabince a zastrčil „throttle“. Co to „throttle“ je, jsem sice nevěděl, ale podle jeho rady se mi to podařilo, vyskočil jsem na trup a zastrčil vše, co se dalo. Letoun se opravdu zastavil. Slečna mně jako zachránci padla kolem krku a vítězně jsme se vraceli domů. Ty moje fotografie se jí tehdy moc líbily.

Pak uběhlo hodně vody i událostí, které mne poznamenaly. Jednou v únoru koncem padesátých let se manželka vypravila se dvěma přítelkyněmi do Indie a Kašmíru. To už jsme žili v Kanadě. Výprava letěla z Montrealu. Ve stejnou dobu jel jeden náš přítel s rodinou do Vermontu v USA na lyže. Poprosil jsem ho, aby mi tam zamluvil pokoj, že tam přijedu rovnou z letiště. Lyže jsem si vezl ssebou. Zklamal mne. Měl totiž obavy, že třeba nepřijedu a pokoj nezamluvil, navíc bylo vše obsazeno, tudíž jsem musel hledat ubytování sám. Když jsem otevřel telefonní seznam, první, co jsem spatřil, byl celostránkový inzerát: HAUS UND HEIM, Al and Vera Souček. Doplňkem byl obrázek krásné horské chaty. Nebylo to daleko a tak jsem se tam rozjel. Říkal jsem si, že je to možná krajan a mohl bych mu pomoci. Vešel jsem postranním vchodem, kde byl bar. Místnost byla plná lyžařů a uprostřed stál chlapík v bílém kabátku, s tácem pohárků. Když mne uviděl, rozzářil se mu obličej, postavil tác na stůl a vykřikl: „Hele, Moravec, Pardubice!“ Byl to Souček!

Moc hezky mne přivítal, představil manželce a dceři, znamenité lyžařce. O ubytování jsem měl postaráno. Několik měsíců nato jsem ho pozval s rodinou do Toronta, kde se setkali s P. Benešem, bývalým šéfem motelu „Devět křížů“. Než uplynul rok, vdávali jsme dceru Věru Součkovou s mladým Petrem Benešem. Žijí dnes v Bourlingtonu, Vermont. Petr tam pracuje jako ředitel Holiday Inn. Je to šťastná rodina, mají krásného kluka a vždy jsme tam s manželkou jezdili lyžovat. Souček i jeho paní už jsou na pravdě Boží.“