Gaudeumus igitur Vzpomínka na 5O. výročí maturity oktavánů šk. r. 1948 - 49

Janečkův mladší bratr a náš spolužák Zdeněk se objevil na fotografii provázející článek Dr. Kotyka o předúnorovém studentském majálesu. Vede na něm vola vypůjčeného v pivovaru a ozdobeného nápisem:“ Dal jsem se k nim taky“. Souslovím „k nim“ jsou míněni komunisté, však mu to ani ne do roka spočítali. Během několika minut přestal být septimánem pardubického gymnázia, kam vkročil už jen jednou, aby se rozloučil se spolužáky, náhle bývalými.

A konečně do třetice Zprávy v r. 1998 otiskly mou vzpomínku na Věru Červenkovou - Němečkovou, naši třídní jedničku co do temperamentu, půvabu i prospěchu, která v r. 1963 opustila tento svět. Článek končí přesvědčením, že až vypukne oslava 5O. výročí naší maturity, Věrka tam nahoře bude dychtivě nastavovat perleťové ouško a já na ni zavolám: „Merci, chérie“. Proč Díky, drahoušku? Inu proto, že nebýt Věrky a příkladů jí poslaných a mnou opsaných, jež poskytla možnost toleratní matikářce dát mi čtyřku z milosti, nemám dodnes maturitu, a tudíž co oslavovat.

Jubileum vypuklo 22. května 1999 v hotelu Zlatá štika a opět s trochou nadsázkou se dá říci, že kdo neumřel, byl tam. Od posledního setkání před pěti lety umřeli tři, jejich úbytek však vyrovnali naši poprvé se zjevivší emigranti. Ze Švýcarska se dostavil MUDr. Vladimír Řezáč, z Francie Zdeněk Janeček s křestním jménem změněným na Jan a líbeznou paní Germaine, ta má snad jméno původní.

Sylvie, má gymnaziální spolužačka a vysokoškolská spolubydlící, po letech jízd výhradně autem a tramvají sedla v onu květnovou sobotu na vlak. Za Kolínem začal hořet a na nádraží jsme se málem minuly. Do Štiky jsme dorazily s hodinovým zpožděním kolem páté odpolední, opouštěly jsme ji ve tři ráno přes protesty Řezáče a Musila, kteří provolávali „Co s načatým večerem?“ a lákali nás i zbylé pozůstalé na posledního ferneta do svých komnat o poschodí výše.

Trpím schodišťovým efektem, tj. až venku na schodech mne napadne, co jsem měla říci a jak se zachovat. V případě našeho výročí bylo těch schodů jak na Empire State Building (pokud tam vůbec nějaké schody jsou). Teprve po půl století a deseti sjezdech mi došlo, do jaké kvalitní společnosti jsem se dostala, jací jsou moji spolužáci noblesní lidé a jak je s nimi dobře. Žádné barvité popisy chorob, nářky nad zdravotním stavem, finanční situací, rodinnými poměry. Všechny infarkty, endoprotézy, cukrovky, ztráty partnerů a vůbec všechny potíže se prostě jen konstatovaly. Viz třeba Zdenička. Přehrabovala se vedle mne v talíři a hláskem stejně sladkým a klidným jako zamlada mi sdělila: „Včera mne odvezlo áro. Dneska mě pustili na revers. Máš ty brambory taky tak studený? Já tak nemám ráda vystydlý jídlo. A co kdybysme si pak zazpívali Aupres de ma blonde.“

Zazpívali jsme si, oba přímo zahřívali. Ne Aupres de ma blonde, ale Gaudeamus igitur. Pěli jsme vestoje, tvářili se slavnostně, jen při slovech „iuvenes dum sumus“ (dokud jsme mladí) jsme se uličnicky ušklíbli. A co, vždyť za rok nám bude teprv sedmdesát...

Nejen na zpěv, i na taneční pohyb došlo. Když JUDr. Václav Mach prohlásil, že tanec je jeho poslední neřest, zeptala jsem se, zda by byl ochoten naučit se jeden roztomilý country taneček, odkoukaný od vnučky Lucinky. Vašek ochoten byl, figury okamžitě pochopil a na odchodu ještě mezi dveřmi na mne provolával: „Blaženo, ten tanec si budu navždy pamatovat!“ Uvidíme, příště si ho vyzkouším.

Kolem půlnoci jsem se ocitla po boku Quido Udržala „Hele, nejsi ty příbuzný s prvorepublikovým premiérem pantátou Udržalem z Rovně?“ Oslovený se trochu trpce usmál: „Ten rod se rozdělil kolem roku 1780. Já patřím k rozhovické větvi, ale stejně mne za to jméno vyhodili třikrát z práce. Na vlastní oči jsem viděl svoje kádrové papíry, na kraji bylo připsáno. Neúnosné příjmení a fůra vykřičníků. A o té Rovni se říká, že když tam hodíš kamenem, trefíš buď Udržala nebo Schejbala, jiné jméno tam snad ani není.“

Kvůli jménu přijít o práci, jó, soudruzi byli machři, nejen na Quidovi, i na jiných se vyřádili. Frantovi Laštovičkovi, s kterým jsme si od sexty do oktávy na střídačku lámali srdce, zavřeli otce, mlynáře z Výrova, (mně ostatně taky), on sám se za vzděláním musel uchýlit na Slovensko, kde našel manželku i předčasnou smrt. Mance Novákové - Kašparové věznili léta maminku, s podlomeným zdravím se dožila jen 46 let a Manku vyhodili z fakulty, protože odmítly se své rodičky veřejně zříci.

„Jsem v těch horách od promoce, ale ještě jsem si nezvykl,“ svěřuje se MUDr. Václav Zaňka z Vrchlabí. Hledím dojatě na jeho stále kučeravou hlavičku, ano, Vašíček se od školních škamen změnil jen pranepatrně. Hrál krásně na housle a mne pronásledoval na vodě, ve vzduchu i na souši. Za zpěvu vánočních koled mi vysypával aktovku (tomu žertíku říkali naši hoši betlém), někdy i z okna (pak se jednalo o betlém letecký), stahoval mi z hlavy čepici a dával se s ní na úprk, věšel na lustr kabát či deštník apod. Byla jsem dítko buclaté, nemotorné, tělocvikářku Evženu k zoufalství přivádějící, neměla jsem tudíž šanci zlomyslného skřítka dohonit. Až jednou jsem si na něho počíhala v temném koutě, využila momentu překvapení a ubalila mu pár facek. K mému úžasu se rozbrečel. Ne bolestí, ale žalem nad mou nechápavostí, Vašíček mne totiž miloval.

Kolem druhé hodiny ranní nás zbylo asi deset. Před námi talíř s kostičkami suchého chleba a sýra, ničím jiným v tuto dobu nebyla schopna Zlatá štika své hosty uctít, ale víno teklo proudem. Náš Čechošvýcar Vladimír objednával jednu láhev za druhou, naléval a doléval. „Když mně je tak líto, že mám víc peněz než vy,“ pravil mezi devátou a desátou flaškou. Je hodný, ale nic mu být líto nemusí. Za dostatek financí zaplatil jinak, všude je doma jen napůl. Tam v Morges (aspoň doufám, že se to tak píše), dvacetitisícovém městě na břehu jezera, má plno přátel a známých, ale když někdo řekne Pamatuješ, jak tenkrát..., je vedle. Tenkrát tam nebyl. A najednou se po desítkách let dostal do společnosti, kde slůvky „pamatuješ“ a „vzpomínáš“ se začínala každá druhá věta a on věděl, oč jde, pamatoval si a vzpomínal si, protože tady vyrostl.

A vzpomínalo se fest. Na kantory Ebbu Jahnovou, latináře Volfa zvaného Lupus a další, na nepřítomné spolužáky, ať už odešli navždy nebo před chvílí, na minulé sjezdy, láhve koňaku na účet Franka Musila z Chicaga a další na účet a zdraví Franze Musila z univerzity v Münsteru. MUDr. František Musil zvaný Mulisák se jen zasněně usmíval při zmínce o dobách, kdy byl Frankem a Franzem, ovšem vidět Mulisáka mlčícího a zasněného je vzácný přírodní úkaz. Většinou je gejzír v lidské podobě, ztělesnění štěněcího elánu a činorodé radosti ze života.

Vzpomínalo se, jak po jednom sjezdu se táhlo k nám do domu na předměstí, kde jsem pro hladové spolužáky připravila štiku obloženou všelijakými dobrůtkami. Třídní komik Rudynek (jeden z mála našich kluků, který není MUDr., ale PhDr.) usoudil, že Sylvie od posledka ztloustla a nesmí nic jíst. „Ty jen okurčičku“, poroučel striktně a držel ji pevně v pase, aby se nedostala k prostřenému stolu. „Aspoň kousek štiky“, žadonila vězněná. „Nic, jen okurčičku, povídám!“ trval na svém věznitel. Něco dostal, až když zmizela štika i Rudynek. Ne, nesnědli jsme ho, odešel dobrovolně, zatímco Mulisákovi jsem musely s Danou a Sylvií trochu pomoci. Byl nezničitelný a nám třem se chtělo už tak strašně spát.

Od sjezdu uplynul nějaký pátek, ale vzpomínky neblednou, spíš narůstá stesk. Po těch, s kterými jsem nestačila si pořádně popovídat, po písničkách, které jsme si nezazpívali, trápí mne pocit dluhu. Kdo platil aperitiv, který nebyl účtován, kdo místnost, kdo Ládině poštovné za svolání? Poděkoval někdo té skvělé obětavé holce a jejím pomocníkům Kubínovi a Krpatovi? Vždyť jen jejich a hlavně její zásluhou se už půl století pravidelně scházíme. Tak tedy dík a na shledanou. Snad v příštím tisíciletí, snad dříve, snad opět tam s námi budou Zprávy KPP. Ve Štice šly z ruky do ruky a vůbec nevím, kdo je tam přinesl. Asi se už na mne vztahuje rozkošné čtyřverší, jímž Ládina Černá roz. Rulová zakončila zahajovací projev. Autorem je prý Svěrák, já bych tipovala Žáčka:

Včera jsem mluvil s červotočem,

dneska už ani nevím o čem.

Dneska už ani nevím proč.

A byl to vůbec červotoč?