Města v minulosti

Po vzoru královských měst zakládali s královým souhlasem města i feudálové. Tak začátkem 14. století Arnošt z Hostýně, zakladatel rodu pánů z Pardubic, založil při svém sídle „Nové Město“ Pordobice. Od 2. poloviny 15. století počet poddanských měst prudce stoupal, takže koncem 16. století jich bylo téměř 100. Některá z nich se významem vyrovnala menším královským městům a některá je i předčila jako například Jindřichův Hradec pánů z Hradce. Povýšením vsí na města a městečka získávala slušné příjmy i šlechta, která se tak snažila zmírnit pokles svých příjmů z úroku placeného z poddanské půdy, neboť hodnota peněz neustále klesala.

Vrchnosti podporovaly rozvoj svých měst a chránily řemesla a obchod před konkurencí královských měst, soustřeďovaly do měst řemeslnou výrobu a obchod z panství a zakazovaly prodej na vesnici. Často povolovaly poddaným, aby se ze vsí stěhovali do města bez souhlasu vrchnosti a někde dokonce bohaté poddané vyzývaly, aby se sami nebo jejich synové stěhovali do města a zakládali tam živnosti. Vrchnosti se zříkaly odúmrtě a povolovaly proplácení robot v penězích (reluici) nebo města od robot vůbec osvobozovaly. V menší míře poskytovaly různé výhody městečkům. Příjmy měst spočívaly v prvé řadě ve výnosu městské daně (šosu). Domy svobodné, vyňaté z pravomoci města královským privilegiem, byly od ní osvobozeny. Významné příjmy měla města z prodejů na trzích a jarmarcích. Právo trhu uděloval městům král. Například král Vladislav udělil Pardubicím právo výročního trhu v roce 1507, král Ludvík jim pak v roce 1524 udělil právo trhu bartolomějského a král Ferdinand I. v roce 1533 právo hromničního trhu. Významné příjmy měla města z prodeje soli, koření a jiného zboží a z některých živností, jako masných krámů, krčem, sladoven, obyčejně platili také pekaři a ševci. Města mívala i různé podniky, jako pivovary, mlýny, valchy, pískovny, vápenky, cihelny a také lesy a rybníky, mívala i poddanské vsi, které zejména královská města s oblibou kupovala.

Některá poddanská města byla později vyňata z pravomoci vrchností a stala se městy královskými. V letech 1569 až 1609 to byly Hradčany (podléhaly purkrabímu Pražského hradu), Loket, Mladá Boleslav, Nový Bydžov, Prachatice, Rakovník (původně patřil ke Křivoklátu) a Rokycany. Když Česká komora v roce 1560 koupila pardubické panství, staly se Pardubice komorním městem. Obyvatelé komorních měst nebyli osobně svobodní jako měšťané svobodných královských měst. Byli poddanými České komory, měli však některé výhody královských měst.

Při přijímání nových měšťanů města vyžadovala předložení „výhostu“, to jest potvrzení vrchnosti o propuštění z poddanství, průkaz manželského původu a bezúhonného života (listinou nebo svědky), případně další doklady jako výuční nebo mistrovský list - a zaplacení „příjemného“, jež bylo někdy nepříjemně vysoké. V 16. století někdy 1-5 kop míšeňských grošů a někdy i více podle toho, jestli město mělo nebo nemělo zájem na přijetí určité osoby.

Jako se šlechta dívala svrchu na měšťany, obdobně měšťané pohrdali selským lidem, který nebyl „stavem“. V Plzni například v roce 1593 se pohoršovali, že stav městský k zlehčení přichází, když sousedé, jsouce lidé svobodní, berou si za ženy selské dcery. Rozhodli, že v takovém případě mají zaplatit 100 kop českých grošů.

Do města bývali přijímaní také lidé různých zaměstnání, kteří nezískali měšťanské právo a město je přijalo jen pod svou ochranu.

Ve městech žili dále námezní pracovníci, tovaryši, učni, chudí řemeslníci a chudina, kteří zejména ve větších městech tvořili podstatnou část obyvatelstva. Tito lidé měli minimum práv. Některým osobám, jako například podruhům nebo nádeníkům, městské rady nedovolovaly kupovat domy - ani na předměstí - a zakazovaly jim některé činnosti, jako šenk piva a vína, obchod vínem, obilím, vlnou a podobně - nepochybně, aby nekonkurovali „řádným“ měšťanům. Plnoprávný měšťan musel mít ve městě dům.

Na předměstí žili převážně drobní řemeslníci, rolníci a jiní drobní lidé. Byli pod ochranou města a podléhali městskému soudu. I když měli dům a někdy získali i zastoupení v městské radě, nebyli rovnocenní s měšťany, kteří žili uvnitř hradeb (intra muros). Jestliže bylo město ohroženo, domy na předměstích se často bouraly, jako například pardubická předměstí při rozšiřování opevnění za třicetileté války. Někdy se dával souhlas se stavbou domů na předměstích s podmínkou, že mohou být v případě nouze zbourány.

Ve městech mívali domy i příslušníci šlechty (někdy žili i v podruží). Přibývalo jich zejména v 16. století, kdy se zhoršovaly podmínky pro hospodaření drobné šlechty, která byla nucena svoje statečky prodávat. Podobně tomu bylo i v Pardubicích. Pardubičtí neviděli rádi zakupování šlechticů ve městě, kteří často nebyli příjemnými sousedy. Když se v roce 1581 sešla obec k obnovení rady, měšťané si stěžovali, že šlechtici v Pardubicích neplní svoje povinnosti, že dluží dvoje i troje gruntovní peníze (splátky na koupi domu), úroky a berně, k výběrčím se chovají posměšně, z domů je vykazují, nazývají je chlapy, troupy i jinak je haní, křičí na ně, i kordy tasí a bitím jim vyhrožují nehledě na to, že v krčmách vyvolávají hádky a bitky. Obec žádala, aby bylo usneseno, že pod pokutou se nesmějí prodávat usedlosti šlechticům. Třicetiletá válka pardubické těchto starostí zřejmě zbavila, neboť když v roce 1644 Pardubice obléhal Torstenson, Pardubice vyhořely a podle soupisu obyvatel byl v Pardubicích r. 1651 jediným šlechticem hejtman panství.

Lidé dlouho vystačili s jediným jménem - jménem křestním. Potřeba druhého jména se projevovala nejdříve u šlechty a ve městech, kde docházelo k soustředění většího počtu lidí a kde jediné jméno při nevelkém počtu osobních jmen již nestačilo k jejich identifikaci. Tato potřeba se pochopitelně nejdříve projevila v Praze, kde se s druhým jménem setkáváme již od 14. století. Druhá jména byla často dávána podle povolání nebo vznikala z přezdívek. Ve větší míře se v městech objevují od 16. století. V nejstarších knihách pardubického panství - urbářích, gruntovních a sirotčích knihách - jsou držitelé domů a gruntů na začátku století uváděni téměř výlučně jen křestním jménem. Za počátek vzniku rodinných jmen lze pokládat zápisy: Černý, kožešník; Vaněk sedlář, Holý Jiří, Holý švec, Boukal, Libera, Bílovský Jindřich, Špalek, Křepelka, Jan Kouřímský, ale i Němec střelec nebo Němec truhlář.

Druhé jméno bylo zprvu jen jménem konkrétní osoby a často se nepřenášelo na potomky nebo nebylo jménem trvalým a v dalších generacích bylo vystřídáno jménem jiným. Druhá jména se jako rodinná jména ustálila v Pardubicích kolem poloviny 16. století. Zřejmě také z toho důvodu, aby se zabránilo zmatkům v gruntovních, sirotčích a jiných knihách panství. Co bylo řečeno, platí o majitelích domů a usedlostí, zatímco dělníci, nádeníci, tovaryši, učni, sloužící, kteří neměli nemovitost a nebyli plnoprávnými měšťany, jsou ještě v soupisu obyvatel podle víry v roce 1651 uváděni jen křestním jménem - rodinné jméno se výjimečně vyskytuje u některých ženatých podruhů. Teprve koncem 18. století museli být v matrice všichni lidé zapsáni rodinným jménem, a to i tehdy, jestliže byli nazýváni podle gruntu.

Od 14. století vznikaly ve městech sdružení řemeslníků i jiných zaměstnání - zvané cechy. Král a patriciát větších měst nebyli jim zpočátku nakloněni, protože měli zájem na volném trhu, zatímco cechy směřovaly k zajištění monopolu v městě a omezení soutěže v cechu. Ve 14. až 16. století získaly cechy značný vliv na správu měst královských i poddanských.

Zprvu byly cechy sdružení značně volná. V 15. a 16. století se jejich organizace postupně upevňovala a jejich autonomie a pravomoc se zvyšovaly. Cechy se řídily řády, které jim schvalovaly městské rady. Někdy cechy usilovaly o jejich schválení králem.

Městské rady přenášely na cechy některé pravomoci, zejména řešení sporů mezi mistry, mistry a tovaryši, spory o výrobě, obchodu a dovozu i vyřizování menších trestních činů členů cechu.

Nejrozšířenější byly cechy řemesel potravinářských, oděvnických a obuvnických. V Pardubicích bylo v roce 1651 - to jest tři roky po válce, kdy došlo k velkému úbytku obyvatelstva, 13 řezníků, 9 pekařů, 7 krejčích, 7 tkalců a 5 ševců. Některé cechy sdružovaly příbuzná řemesla. V Pardubicích například měli společný cech tkalci a soukeníci, kováři, koláři a bednáři, zámečníci a uzdaři nebo mlynáři a pekaři.

Pro některá řemesla byl staroměstský cech cechem vrchním, který pro venkovské cechy vykonával funkci zkušenějšího rádce. Venkovské cechy přizpůsobovaly cechovní řády cechovnímu řádu Starého Města, obracely se k němu o výklad statut, radu ve sporech a společně s ním řešily některé problémy výroby a obchodu. Tak tomu bylo například u cechů řezníků, sladovníků, kloboučníků, koželuhů nebo kožešníků.

Vznikaly také zemské cechy, které měly určitou pravomoc vůči cechům venkovským. Nejstarším zemským cechem byli „přísežní“ mlynáři pražští. Působnost v celé zemi měly například cechy malířů, mečířů a zlatníků.

Původně byly cechy instituce městské, jejichž pravomoc končila 1 míli od města (asi 11 km), takže se nevztahovaly na řemeslníky na hradech, podhradích a vsích. Později bývali členy cechu ve městě i řemeslníci venkovští, například mlynáři na celém pardubickém panství museli být členy pardubického cechu mlynářů.

Přijetí do cechu bylo vázáno na podmínky. Žádal se průkaz manželského původu, poctivého chování a průkaz o kvalifikaci předložením mistrovského kusu. Za členy cechu se nepřijímali řemeslníci vyučení u venkovských řemeslníků. Cechy měly vůči svým členům jisté povinnosti jako pečovat o zchudlé členy, vdovy, sirotky a podobně. Cechy se bránily konkurenci a stát se členem cechu bylo čím dále obtížnější. Nejsnáze se členy cechu stávali synové mistrů. Docházelo proto k sociálním třenicím a někde k založení cechu tovaryšů.

Od 15. století bylo zvykem, že tovaryš šel po vyučení na „vandr“. Původně dobrovolný vandr na zkušenou se později stal povinným. Generální cechovní řád z roku 1739 stanovil, že má trvat tak dlouho jako učení. Tovaryš musel mít s sebou osobní doklady, od roku 1731 též tak zvaný atest a od roku 1829 vandrovní knížku, z níž se dalo zjistit, kudy putoval.

Cechy měly často obsáhlé archivy, v nichž byly uloženy cechovní řády, privilegia, zápisy o nařízeních městské správy, panovníka, úřadů, zápisy o cechovních schůzích, přijetí mistrů do cechu, o tovaryších a učních a jejich osobní doklady a knihy o hospodaření cechu. Uloženy jsou nyní v okresních či městských archivech.

Cechy se však stávaly brzdou hospodářského rozvoje. Proto byly v letech 1731 a 1739 vydány generální cechovní řády omezující výsadní postavení cechů. Cechy byly podřízeny státní moci, uvolnilo se přijímání do cechů, byla zrušena omezení počtu dílen, mistrů, tovaryšů a učňů. Některá řemesla (například textilní) byla později prohlášena za svobodná a vyňata z cechovní organizace. Zaváděním manufaktur, tovární výroby a domácké práce se zužovala působnost cechů, až v roce 1859 zanikly a byly nahraženy společenstvy živnostníků na základě živnostenského zákona.

Správa a pravomoc královských měst se v průběhu staletí měnily. Zpočátku byl zástupcem krále ve městě rychtář. Pod jeho vedením se postupně vytvořil z vážených přísežných měšťanů městský soud, jemuž s výjimkou osob urozených podléhali všichni obyvatelé města. Po vzoru západních měst vznikaly městské rady, jejichž sídlem se staly radnice stavěné se souhlasem krále; ve Starém Městě v roce 1338 - zřejmě za značnější sumu zaplacenou králi. Význam rychtáře klesal. Od poloviny 15. století byl jen městským úředníkem a výkonným orgánem rady.

V čele města stála městská rada skládající se zpravidla z 12 konšelů, kteří se po měsíci střídali ve funkci purkmistra předsedajícího radě. První purkmistr se jmenoval primátor a po celé období měl v radě přední místo. Městské rady se obnovovaly ročně.

Města vedla řadu knih, jako knihy privilegií, městských statut, o jednání a činnosti městské rady, o soudnictví trestním i civilním, jako knihy o převodech nemovitostí, viniční knihy, knihy svatebních smluv a testamentů, o hospodaření města. Nejstarší zachovanou městskou knihou je staroměstská kniha z roku 1311. Koncem 15. století městské knihy měla snad všechna města i městečka. Poddanská města organizovala svoji správu podle královských měst.

Po neúspěšném stavovském odboji v roce 1547 král Ferdinand zlomil hospodářskou i politickou moc královských měst. Města byla odzbrojena, v prvé řadě Praha, která tehdy představovala značnou vojenskou sílu. Majetek měst byl zničujícím způsobem konfiskován a do měst byli dosazeni královští rychtáři, v Praze kromě toho po dvou hejtmanech. Rychtáře dosazovala z měšťanů Česká komora, hejtmany byli šlechtici přímo odpovědní králi, který tak získal úplnou kontrolu nad činností měst. Bez souhlasu těchto úředníků se nesměly konat ani schůze městské rady. Dále král zřídil apelační soud, kterému byly podřízeny městské soudy, přičemž zrušil odvolací stolici soudu Starého Města.

Po Bílé Hoře stál v čele města doživotně primas a královská města byla zcela vyřazena z politického života - na zemském sněmu měla jediný hlas. Tak byla prakticky zlikvidována jako třetí stav, který stál v cestě již Ferdinandu I. v jeho úsilí o přeměnu stavovského státu na absolutní monarchii.

Za Josefa II. byla městská samospráva vůbec zrušena a správu města vedli státní úředníci (magistráty). Teprve po roce 1848 se do čela města dostaly volené rady a se zřetelem na zrušení patrimonií i v bývalých poddanských městech. Do té byla poddanská města podřízena své vrchnosti, která také dosazovala městskou radu. Poddanská města měla v zásadě stejné povinnosti jako ostatní poddaní, vrchnosti jim však často poskytovaly některé výhody.

LITERATURA

Archiv český sv. XVII - urbář města Pardubic

Artikule cechů pražských 1425 - 1483 AČ XIV (437 - 92)

L. Čelakovský - G. Friedrich: Privilegia královských měst 1420-1526

A. Haas: Městská správa - Archivní příručka, Svoboda 1948

Kristián z Koldína: Práva městská král. čes. a markrabství mor.- J. Jireček, Všehrd 1876

V. J. Sedlák: O ceších a jejich archivech; Archiv. příručka Svoboda 1948

Soupis obyvatel pro potřebu víry z r. 1651; Stát. ústř. archiv, Praha 6

Z. Winter: Kulturní obraz českých měst I, II, Praha 1892

M. Ježek: O poloze vsi Pordobic; Východočeský sborník historický 1996