Devadesát let esperantského hnutí v Pardubicích

Mezi prvními průkopníky esperantského hnutí v Pardubicích byli již zmíněný Dr. Schulhof, Ing. Ludvík Berger - úředník cukrovaru v Dašicích, Anna Petrová - manželka profesora, Jaroslav Hořeňovský - civilní geometr, student průmyslovky Pirkl, J. Košťál, učitel, Jan Doležal, Antonie Vamberová, provdaná Grossmanová, Ing. Daniel, V. Poppe - ředitel lihovaru, JUDr. Josef Fousek a další. V roce 1913 bylo v Pardubicích již 100 esperantistů. Esperantský kroužek od svého založení pořádal každý rok kursy esperanta, jednak ve školách, jednak pro dospělé. Pro studenty a vojáky byly kursy zdarma.

Esperantský kroužek i jednotlivci byli také v okolních místech a pardubický klub s nimi udržoval kontakty, např. v Holicích, Heřmanově Městci, Hradci Králové, Chrudimi, Jaroměři, v Kuklenách, Kutné Hoře, v Mikulovicích, Nasavrkách, Přelouči a Slatiňanech.

Pardubický kroužek resp. později klub často organizoval neformální setkání východočeských esperantistů, např. v roce 1913 se Kongresu východočeských esperantistů zúčastnilo 120 osob, v roce 1920 padesát osob, v roce 1947 byla v Pardubicích první konference východočeských esperantistů po válce.

Nejvýznamnější z členů původního Kroužku byl ovšem Dr. Stanislav Schulhof. Narodil se v r. 1864 v Lipce u Trhové Kamenice, jako druhý syn obchodníka s vlasovými síťkami. Rodina měla 10 dětí, později se odstěhovala do Ameriky. Stanislav zde zůstal spolu se starším bratrem Leopoldem, který se o něho postaral a nechal ho vystudovat medicínu. Z původního všeobecného lékařství Stanislav přešel na zubní specializaci a po vystřídání několika míst se usadil v Pardubicích. Byl to člověk velmi nadaný, vlastenec a lidumil. Uměl kromě esperanta francouzsky, čínsky, anglicky, německy a za války se začal učit turecky. Byl činný jako žurnalista, divadelník, redaktor, spisovatel a básník. Do dějin světové esperantské literatury se zapsal jako první lyrický básník sbírkami Nadějí k beznaději, vydané v r. 1910, Co život přinesl z roku 1911 a Podzimní květy z r. 1912 a přeložil do esperanta verše našich předních básníků, které vyšly ve sbírce České granáty v roce 1920. V roce 1922 na 14. Světovém kongresu esperanta v Helsinkách byla jeho zhudebněná báseň „Kia stranga voc’o“ (Jaký to podivný hlas) zpívána sborově. Řada jeho prací se nezachovala, např. divadelní hra „Věno“. Dr. Schulhof byl delegátem Světového esperantského svazu za Čechy. Zemřel v r. 1919 a má hrob na židovském hřbitově v Pardubicích vedle hrobu svého přítele Dr. Vohryzka. Pardubice zachovaly Schulhofovu památku pojmenováním ulice, kde jejich domek býval, jeho jménem a esperantisté v roce 1921 jeho jméno dali do názvu svého klubu.

13. Světový kongres esperanta v r. 1921 v Praze povzbudil esperantské hnutí m. j. také v Pardubicích. V tomto roce kroužek přijal statut vydaný Českým esperantským svazem a schválený Zemskou politickou správou a nový název Esperantský klub Dr. Schulhofa v Pardubicích. Téhož roku byla vydána první česká a esperantská brožurka o Pardubicích a Kunětické hoře.

Při svých cestách se v Pardubicích zastavovali také známí zahraniční esperantisté, např. v roce 1925 byla U bílého koníčka uspořádána přednáška známého rumunského esperantisty s českými předky Andrea Cseh ze Sibiu, autora přímé vyučovací metody esperanta bez učebnic a bez použití národního jazyka, pomocí níž za první světové války a po ní vyučoval esperantu válečné zajatce v Rusku.

Značnou aktivitu prokázal klub také při Státní výstavě tělovýchovy a sportu v roce 1931 v Pardubicích, kdy spolupracoval úzce s výstavním výborem a uspořádal během výstavy dvoudenní esperantský program za účasti 150 osob včetně esperantistů z Německa, Holandska, Španělska a Litvy.

Za druhé světové války byl klub rozpuštěn a jeho činnost byla zakázána, neboť nacisté chtěli světu vnutit jako světový jazyk němčinu a mnoho esperantistů pro jiný názor trpělo a umíralo v koncentračních táborech.

Ihned po válce však byl klub obnoven. Spolupracoval s pardubickým rozhlasem, který vysílal kurs esperanta a později každý čtvrtek esperantskou čtvrthodinku. V roce 1947 Mezinárodní liga pro esperanto v poštovním a telegrafním styku a v dopravě přijala na návrh Esperantského klubu Pardubice provolání pro využití a propagaci mezinárodního jazyka. V roce 1951 byl klub zařazen do Podnikového klubu ROH ČSD - stanice Pardubice, od r. 1954 se Esperanto stalo součástí Klubu ROH - RPA (elektrárenský rozvodný závod Pardubice), v r. 1957 přešlo do Osvětové besedy 3 a v roce 1970 se činnost soustředila do KD Dukla. Konala se setkání s hradeckými esperantisty na Kunětické hoře, rozvíjely se družební vztahy s esperantisty z Berlína - Lichtenbergu s mnoha vzájemnými návštěvami, byly pořádány Esperantské bály, Společenské, Mikulášské, Schulhofovy a Zamenhofovy večírky s bohatým kulturním esperantským programem, společné vyjížďky, Esperantské Silvestry. V Pardubicích se pořádaly celostátní semináře funkcionářů, přípravy na Letní esperantský tábor, svazové zkoušky z esperanta a v roce 1982 také 4. sjezd Českého esperantského svazu. Klub měl značný počet členů, např. v r. 1977 to bylo 59 dospělých. V letech 1975 - 78 Jaroslav Pauk sestavil historii klubu od r. 1909. Další činnost klubu byla již pravidelně zapisována do kronik a protože byla bohatá, vzniklo jich několik.

V roce 1979 oslavil Esperantský klub 70 let svého trvání. Z iniciativy EK Dukla oslavy byly spojeny s 1. setkáním Obránců míru a byla tak zahájena tradice mezinárodních mírových setkání, kterých se uskutečnilo celkem 8. Měla velký ohlas v zahraničí, o čemž svědčí mnohé články v esperantském tisku a velká účast zahraničních esperantistů. Celkem se zúčastnilo 2750 osob, z toho 426 zahraničních hostů z Anglie, Belgie, Bulharska, Francie, Holandska, Jugoslávie, Kanady, Maďarska, obou německých států, Polska, Rakouska a tehdejšího Sovětského svazu. Součástí každého mezinárodního setkání esperantistů byla také návštěva popraviště z doby okupace na Zámečku a zájezd do Ležáků, kde byly pokládány kytice k uctění památky obětí. Esperantisté se v té době také kolektivně účastnili vzpomínkových pochodů do Ležáků a měli dokonce vlastní trasu pochodu z Vrbatova Kostelce. Pro obě pietní místa, Ležáky a Zámeček byla vypracována esperantská verse přednášky o tragické historii, kterou připomínají. Z iniciativy belgických a pardubických esperantistů v roce 1984 byla uskutečněna výměna prsti ze Zámečku v Pardubicích a z Citadely v belgickém Liége. Výměny se osobně zúčastnil belgický konsul pan Gowaerts.

V roce 1978 vznikl nový, původně dětský, Esperantský kroužek v Základní škole Studánka, ze kterého se později stal i kroužek dospělých a přešel pod patronaci ZK Tesla Pardubice. Ten se zaměřil především na pořádání kurzů pro děti i pro dospělé, začátečníky i pokročilé. Kolektiv esperantských dětí za mimořádné podpory rodičů navázal přátelské styky s dětmi z německé Míšně. Docházelo k vzájemným návštěvám, jezdilo se na výlety. Pěkné vzpomínky mají členové klubu také na tzv. dopisové večery v r. 1982 a 1991, kdy prostřednictvím esperantských časopisů požádali esperantisty z celého světa, aby o sobě a své esperantské činnosti napsali, že oplátkou dostanou pozdrav z Pardubic. Došlo celkem 139 ohlasů z 26 zemí. Na večírcích byly všechny dopisy přečteny a zúčastnění členové se podle zájmu hlásili k zajištění odpovědi. V řadě případů se pak vyvinula mezinárodní korespondenční přátelství trvající mnoho let.

V roce 1982 se práce s dětmi přesunula ještě na ZDŠ Polabiny 3 a rozvinula se pěkná spolupráce s dalšími kroužky ve východních Čechách. V předsálí závodního klubu Tesla v Hronovické ulici byla možnost pořádat výstavy z klubové činnosti, čehož bylo ve značné míře využíváno.

Od roku 1986 je každoročně vyvrcholením činnosti klubu Esperantský den, setkání esperantistů otevřené i veřejnosti. Dětské esperantské skupiny měly nacvičeny různé scénky, písničky a básničky, které se staly hlavní náplní prvních Esperantských dnů.

V roce 1991 převzal kroužek Kulturní dům Dubina a byl přijat staronový název „Klub esperantistů Dra. Scholhofa“.

V roce 1993 klub zajišťoval organizaci a veškerý doprovodný program desetidenní mezinárodní konference Mezinárodní organizace pro moderní výchovu Frenetovou metodou, jejímž jednacím jazykem bylo esperanto. Zúčastnilo se 52 zahraničních hostů z 9 zemí. V rámci doprovodného programu se uskutečnilo několik zájezdů po východních Čechách, kulturní odpoledne s vystoupením folklorního souboru Karmazín a pod. Následující rok pak francouzští a holandští účastníci pozvali členy klubu k sobě na třítýdenní putovní návštěvu.

Od roku 1995 klub navázal úzkou spolupráci se Svazem zdravotně postižených esperantistů. Obě organizace, klub a Svaz, začaly společně pořádat Esperantské dny, spolupracovaly při organizování zájezdů, např. do Varšavy na výstavu „Od Komenského k Zamenhofovi“ a uctít památku tvůrce esperanta Ludvíka Lazara Zamenhofa, spolupracovaly v drobné vydavatelské činnosti, kdy společně připravily a vydaly zejména Schulhofovy české básně „Sardinky“, před tím nikdy nezveřejněné atp. Členové klubu pak převzali hlavní funkce ve SZPE, zejména Jarmila Rýznarová převzala k funkci předsedkyně klubu ještě funkci předsedkyně Svazu a redigování, tisk a rozesílání svazového měsíčníku Informilo a ústředí Svazu zdravotně postižených esperantistů přešlo do Pardubic. V roce 1998 byl zorganizován autobusový zájezd na Světový kongres do Montpeliéru v jižní Francii pro esperantisty z celé ČR. Spolupráce dnes je tak úzká, že si vždy při pořádání nějaké akce esperantisté musí ujasňovat, zda pořadatelem je SZPE a klub spolupracuje nebo zda je to naopak.

Bohužel členská základna esperantistů již není zdaleka tak široká jako bývala. Ani tak se však klub nevzdává pořádání kursů esperanta pro pardubické zájemce, každé pondělí jsou konversační schůzky, v prosinci pravidelně Zamenhofovy večery, v březnu výroční schůze Klubu. Nejméně třikrát ročně vycházejí Informace pro členy klubu, které jsou zasílány také již neaktivním členům. Skupina členů klubu se samozřejmě zúčastnila i 81. Světového kongresu v roce 1996 v Praze, na němž bylo více než 3000 esperantistů z celého světa. Klub spolupracuje také s jinými spolky v Pardubicích, zejména s Klubem přátel Pardubicka. Klub esperantistů Dr. Schulhofa má podporu Okresního úřadu, magistrátu v Pardubicích a Kulturního domu Dubina.

V letošním roce se připravuje sloučení esperantských klubů KD Dubina a KD Dukla. Voláme do svého středu všechny zájemce o mezinárodní jazyk. Věříme, že sjednocování v Evropě a hledání hlubší spolupráce mezi národy i v ostatním světě a demokratizace lidského společenství vytvoří již v blízké době podmínky pro mohutný rozvoj demokracie i v jazykové oblasti, aby ani malé národy nemusely mít obavy o to, zda jejich jazyk a národní kultura neutonou v jazyce jiného, početného, ekonomicky nebo vojensky silného národa. Takové podmínky může vytvořit jedině rozvoj neutrálního společného jazyka pro mezinárodní komunikaci, rozvoj Esperanta.