Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
22.05.2021 14:00

Komentovaná vycházka Stezkou Viléma z Pernštejna

Sraz před Zelenou bránou. Koná se v rámci 500 let renesance ve Východních Čechách

typ akce: Výlety do historie

12.06.2021 14:00

Komentovaná vycházka po Zámeckých valech

Sraz na Příhrádku. Koná se v rámci 500 let renesance ve Východních Čechách

typ akce: Výlety do historie

04.09.2021 14:00

Komentovaná vycházka Stezkou Viléma z Pernštejna

Sraz před Zelenou bránou. Koná se v rámci 500 let renesance ve Východních Čechách

typ akce: Výlety do historie

09.10.2021 14:00

Komentovaná vycházka po Zámeckých valech

Sraz na Příhrádku. Koná se v rámci 500 let renesance ve Východních Čechách

typ akce: Výlety do historie

13.10.2021 18:00

Pardubice za Pernštejnů

Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce. Koná se v rámci 500 let renesance ve Východních Čechách

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

20 LET REDAKTOREM OSVĚTY LIDU V PARDUBICÍCH

obrázek k článku Zdá se mi, že hořejší větou dr. Novák správně a případně vystihl povahu mého působení a význam ?Osvěty lidu? na českém východě a severovýchodě. Od počátku své dráhy novinářské chápal jsem své povolání jako učitelskou a vychovatelskou službu, konanou v zájmu veřejnosti. Tisk jest informátorem, rádcem a vůdcem dospělých, má vskutku vysoké, ideální poslání a ovšem i velikou odpovědnost. Cíl, který jsem si vytkl krejcarovými časopisy Lidem a Ruchem a potom Osvětou lidu, byl: pracovati k duševnímu a mravnímu povznesení českého lidu, naučiti ho, aby dělal podle Havlíčka politiku rozumnou a poctivou a spoléhal především na sebe, svou sílu hospodářskou a váhu kulturní, slovem, abychom všestranným rozmachem a dobrou organisací všech sil a sileček živého národa spěli k svobodě a samostatnosti politické. Přesídlením ?Osvěty lidu? z Hradce do Pardubic nastala nová vývojová fáse tohoto listu: severovýchod zůstal mu věren a k tomu nyní přistoupil i český východ. Koupí týdeníku zesnulého redaktora Kučery Stráž východočeská, který měl rubriku vysokomýtskou a litomyšlskou. Osvěta lidu získala obě města a stala se jejich krajinským listem. Vysokomýtským jejím dopisovatelem stal se starý, neklidný bouřlivák Jan Brožek, demokrat typu dra Kronawettra, jehož břitké a vtipné péro bylo postrachem všech šosáků, zpátečníků a prospěchářů ve Vys. Mýtě a okolí. V Hradci Králové byl po předčasné smrti JUC. Jarky Macáka v letech 1903 - 1905 velmi čiperným a bystrým dopisovatelem p. JUDr. Emil Lány, soudní praktikant a potom auskultant u tamního krajského soudu, dnes vysoký hodnostář ministerstva spravedlnosti; na své žurnalistické působení v ?Osvětě lidu? vzpomíná rád a s humorem, zejména též na skvělý měsíční honorář - 20 korun, které mu pomáhaly přečkati hladová leta praktikantská a auskultantská. V pozdějších letech (1908 - 10) byl hradeckým redaktorem ?Osvěty lidu? p. Pavlík (Max Leonier). Věděl, že jest mým tajným cílem a tužbou učiniti jednou z ?Osvěty lidu? východočeský deník, a překvapil mne, tuším v roce 1910 návrhem, aby ?Osvěta lidu? přesídlila do Hradce Králové, postavila se na stanovisko mezistranické (t. j. přestala býti orgánem české strany pokrokové) a přeměnila se v deník.

Sliboval pomoc p. dra Ulricha i podporu průmyslníků textilních. Návrh p. Pavlíka nebyl nikterak fantastický: ve Vídni se mi hlásil za korespondenta a spolupracovníka kolega J. J. Langner, v Praze bych byl měl rovněž dobrého dopisovatele, v Hradci byl bych v redakci já a p. Pavlík (a vedle toho i redaktor národohospodářský), takže by redakce deníku byla pro začátek zcela dostačující, neboť o ochotné lokální dopisovatele a přispěvatele bychom neměli nouzi. Na návrh p. Pavlíka jsem nepřistoupil hlavně z obavy, že bych nebyl redakčně přece jen dosti neodvislý, a opustiti zásady hlásané českou stranou pokrokovou jsem také nechtěl a nemohl.

Po zániku chrudimských „Hlasů“, pokrokového týdeníku p. Dubského, „Osvěta lidu“ získala půdu na Chrudimsku (p. Dubský vstoupil do redakce „Osvěty lidu“ a řídil rubriku chrudimskou), později i na Německobrodsku. Význační mužové veřejného života: úředníci samosprávní, učitelé, profesoři, lékaři, advokáti atd. ochotně přispívali do jejích rubrik místních i do části všeobecné. Byli jejími spolupracovníky i mužové náležející jiným stranám politickým, na př. jindřichohradecký dr. Slavík (napsal do ní několik článků pro všeobecné rovné právo hlasovací), tajemník Technologického muzea L. Weigner, dr. J. Gruber a mnozí jiní.

Zvládnouti množství látky z tak velikého obvodu svého působiště (všecka větší města českého východu i severovýchodu měla v ní své rubriky) mohla jediné tím, že vycházela dvakráte za týden, v letech 1906 až 1912 dokonce třikráte týdně. Stala se největším krajinským listem v Čechách a sotva se mýlím, řeknu-li, že i nejčtenějším. V Praze samotné měla asi 150 odběratelů (s drobným prodejem), zejména byla zastoupena ve všech větších pražských kavárnách; zjednala si jméno a vážnost svými politickými články i zajímavými kulturními a sociálními úvahami, neméně však i svými místními zprávami. Smysl pro čerstvost a původnost zpráv jsem měl vždy silně vyvinut. Vzpomínám na př., že se v sobotu v 11 hodin dopoledne otvírala v městečku Nasavrkách krajinská výstava, a „Osvěta lidu“ týž den na večer měla o průběhu tohoto slavnostního aktu dosti podrobný referát; nebo se konala mezi 2. - 5. hod. odpol. v Pardubicích schůze obecního zastupitelstva, a čtenáři „Osvěty lidu“ mohli se za nějakou chvíli později dočísti, co na ní bylo usneseno. Dobráckého redaktora mladočeských „Neodvislých listů“ v Pardubicích, p. Juklíčka, uvádělo v zoufalství a přímo v zuřivost, když po 4. hodině odpol. vyšlo číslo jeho žurnálu, a já jsem s ním týž den po 6. hod. na večer v „Osvětě lidu“ polemisoval. Vyžadovalo to ovšem vždy novinářské a velmi často i fysické pohotovosti, která se nedala odstrašit nutnosti vsednout na kolo a jeti co nejrychleji třeba dvě hodiny s eventuelním použitím ještě také vlaku neb autobusu. Jediné takovým způsobem mohl jsem si opatřiti zmíněný již referát o otevření krajinské výstavy v Nasavrkách, které leží vysoko v Železných horách a jsou vzdáleny 10 kilometrů od nejbližší stanice železniční.

„Osvěta lidu“ byla listem důsledně pokrokovým, reformním, přibíjejícím bezohledně na pranýř všechno přežilé, zpátečnické, ale zároveň ukazujícím, co a jak by se dalo zlepšiti, jaké dobré, jinde již osvědčené novoty, zavésti. Nejdůkladnějším koštětem metla a smýčila v domácnosti obecní a okresní samosprávy. Stála na stanovisku, že samospráva je pro nás školou, v níž musíme ukázat a dokázat, že dovedeme sami sebe spravovat, že jsme zralí pro svobodu a samostatnost; říditi obec nebo okres jsou povoláni jen mužové rozumově a mravně kvalifikovaní, nejschopnější ze schopných, nejlepší z dobrých. Před 30 - 40 lety mnohá města východočeská měla v čele starosty doživotní nebo dokonce dědičné, kteří za pomoci rozsáhlého příbuzenstva a osob hmotně na nich závislých nebo za pomoci jim oddané koterie politického zabarvení spravovali obec nebo okres tak, že upadaly hospodářsky i kulturně. Stálo někdy hodně práce a bojů, než se podařilo takového neschopného a zištného starostu přivésti k pádu a otevříti tak cestu nového pokroku na poli samosprávném; na př. v Chrudimi trval tento zápas několik let. Jinde, jako na př. ve Vys. Mýtě, České Třebové, starosta byl prototypem samovládného, neomylného paši, jenž rozhodoval a hospodařil v obci zcela absolutisticky, často na velikou škodu města. (To se ukázalo na př. v České Třebové, jejíž starosta Glücksmann uvrhl město do velikých dluhů). Celkem „Osvěta lidu“ skácela za těch 20 roků svého působení na českém východě a severovýchodě 15 obecních a 3 okresní starosty; mezi nimi byly některé exempláře skutečných tlustokožců, kteří byli přesvědčeni o své nenahraditelnosti a v provádění hesla „z obecního krev neteče“ nedali se vyrušovati sebe ostřejšími a důvodnějšími kritikami novinářskými.

Není divu, že bylo „Osvětě lidu“ zhusta vytýkáno, že je příliš bezohledná a osobní. Soudím, že pokrokový časopis krajinský, který si vytkl za cíl nápravu a očistu veřejného života, politické i kulturní jeho povznesení, nemůže jíti kolem určitých osob veřejně působících nebo do veřejnosti se tlačících, aby se jich nedotkl. Pražský tisk hlásá a doporučuje všeobecné zásady politické a mravní, ale tisk krajinský musí tyto všeobecné zásady aplikovat na skutečný život, na dané poměry a lidi v nich; na menších městech se lidé osobně znají, jsou navzájem spojeni četnými páskami, přátelskými, hospodářskými, společenskými. Stačí nepříznivě kritisovati v listě na př. určitého člena městské rady, a nadělal si s nepřátel velikou řadu. Být zásadním, důsledným redaktorem krajinského listu znamená být nebojácným, statečným a připraveným psáti pravdu i za tu cenu, že si přivodíš nevraživost většiny občanstva a jistou společenskou osamělost. V Pardubicích jsem působil s „Osvětou lidu“ 20 let, a byla to z největší části těžká plavba proti proudu.

Mezi dnešními Pardubicemi a Pardubicemi, jak vypadaly r. 1900, kdy jsem do tohoto města s „Osvětou lidu“ přesídlil, jest ohromný rozdíl. Dnes je to město v každém směru pokročilé, které se vyznačuje zejména i pěkným ruchem kulturním, ale před 30 lety Pardubice byla obec hodně zaostalá, ať ve vlastním oboru komunálním, ať po stránce kulturní nebo zdravotnické. Tenkrát Pardubice neměly kanalisace ani vodovodu ani osvětlení, neměly divadla, byly bez plánu regulačního, bez řádné nemocnice, ústavů sociálních a humanitních, slovem, byla to veliká vesnice. Zásluhou hlavně Občanské záložny hlavní ulice Pardubic měly pěkně vydlážděny široké chodníky, a to bylo vlastně všechno, co jim dodávalo vzhledu města. Školství měly chudičké, jen reálku a průmyslovou školu. Jejich život politický a společenský, byl jakýmsi odvarem vlasteneckého romantismu let 1860 - 1870, s určitým sklonem k povrchnímu, jalovému radilalismu a po aféře Hilsnerově k surovému, štvavému antisemitismu; snad to souviselo do značné míry s hospodským a vinárenským životem, který byl v Pardubicích rozvinut mnohem více než kde jinde. V ovzduší alkoholu se dělala komunální politika, tam se vlastenčilo, hejslovanilo a nadávalo (bylo to krátce po procesu polenském) na Masaryka, realisty, socialisty a jiné „židovské zaprodance“.

Teprve když jsem dlel delší dobu v Pardubicích a vnitřní jejich život poznával z vlastního názoru, nabyl jsem přesvědčení, že mocným, ale neblahým ničitelem, který pomáhal určitým způsobem tento život utvářeti, byly parforsní hony a koňské dostihy se svým leskem, lehkomyslností a rozmařilostí. Šlechtici, dobrodruzi a různé záhadné existence dávali si v Pardubicích dostaveníčko, a hojná příležitost nabýti peněz snadno a rychle sváděla určité hospodářské a společenské kruhy pardubického obyvatelstva, aby je stejně snadno a rychle utratily, aby žily - jak se říká - ze dne na den a z ruky do úst, bez soustavné, vytrvalé práce a přičinění.

Když jsem přišel do Pardubic, radnice měla většinu staročeskou (starostou byl advokát dr. Formánek); živnostnictvo a obchodnictvo hlásilo se větším dílem ke straně mladočeské, jejímž vůdcem byl advokát dr. Horák. Stranický život politický v Pardubicích točil se tím způsobem často kolem těchto dvou advokátních kanceláří, navzájem si konkurujících, jakož vůbec t. zv. politické boje v našich městech byly často jen zájmovým zápasem dvou osobních koterií.

Ve vylíčeném prostředí „Osvěta lidu“ nutně musila se svým ideovým programem a se svými reformními snahami naraziti. Ke konfliktu s veřejným míněním pardubickým došlo hned při prvních dvou číslech v Pardubicích vydaných, v nichž jsem dělal paralelu mezi Hradcem Králové a Pardubicemi a ukázal, jak a v čem jsou tyto pozadu. V Pardubicích bylo z toho pobouření, a pýcha i lokální patriotismus Pardubických byly tím silně dotčeny. Třetí nebo čtvrté číslo „Osvěty lidu“ přineslo z péra pana MUDra Vohryzka feuileton, namířený proti pardubickým „štamprličkářům“, byl to dosti početný cech lidí všech stavů a povolání, kteří ponenáhlu, ale jistě propadali v oběť alkoholu: ráno začali skleničkami koňaku, whisky, rumu, araku, chodíce od vinárny k vinárně, po přesnídávce začali holdovat vínu, aby odpoledne a večer končili v hospodách pivem. Nemohu zamlčeti, že vynikajícími členy cechu štamprličkářů byli zpravidla redaktoři krajinských listů v Pardubicích vycházejících; o mně jenž jsem byl výjimkou z tohoto pravidla, často se mluvilo ve stolních společnostech s pohrdáním: „To je nějaký redaktor? Nepije, nekouří, na karty se neumí podívat - a chtěl by obrátit město a celý kraj na ruby!“

Feuilleton dra Vohryzka proti „štamprličkářům“, varovný a výstražně ukazující na předčasně zesnulém, nadaném kapelníku Š., že démon alkohol vede ke zkáze mravní i fysické, způsobil v Pardubicích hotovou bouři rozhořčení. To se opakovalo vždy, kdykoli „Osvěta lidu“ zavadila svým kritickým pérem o nějaký bolák společenského, mravního, politického nebo komunálního života pardubického. Vůbec 20 let mého novinářského působení v Pardubicích bylo neustálým bojem na několika frontách: zde proti nečinnosti, zaostalosti, po případě i nepoctivosti na poli komunálním, tam proti vypjatému, nesnášenlivému, bezohlednému politickému stranictví (politický život v Pardubicích býval vždy hodně neklidný, až bouřlivý a užíval metod a prostředků někdy hodně surových), onde proti zvrhlému, revolverovému tisku atd.

Dnes mám před sebou dvacet vázaných ročníků „Osvěty lidu“, tlustých to knih velikého formátu. To je vnější památka mého novinářského působení na českém východě a severovýchodě. Probírám právě ročník za ročníkem, chtěje k svým letošním šedesátinám sestaviti aspoň malounký výbor svých prací. S jistým pohnutím čtu své přečetné články politické, úvahy kulturní a sociální, místní zprávy, referáty ze soudní síně, feuilletony, připojuji k tomu své četné přednášky (některý rok dostupující počtu 80 až 100), vytrvalou organisační práci pro českou stranu pokrokovou, referáty o veřejných schůzích, v oblasti „Osvěty lidu“ konaných, hojné turistické vycházky, jichž jsem byl po řadu let pořadatelem a vůdcem atd. - skoro se divím, jak jsem to mohl všecko sám zastati, kde jsem na to vzal tolik času, energie a houževnaté vytrvalosti.

Myslím, že vysvětlení je snadné: jde-li člověk za ideou, vytkl-li si vznešený cíl mravní a kráčí-li za ním pevně, bez ohledu na překážky, dovede překonati a vykonati mnoho, až neuvěřitelně mnoho. Co však znamená práce novinářova? Noviny se přečtou a pravidelně odloží a pohodí. Ukládají je a dávají si je vázat snad jen redakce a některé knihovny nebo archivy. Výrobek novinářův je jako jepice: trvá několik hodin, v nejlepším případě několik dní a pomine. Ale přes to věřím pevně, že zásadový časopis, vědomý si svého úkolu a svého poslání, vykonává práci záslužnou a trvalého významu. Jest rozsévačem ideí, osvětluje mozky, otepluje srdce velikého počtu lidí. A také myšlenky mají své trvání, svou průbojnost, podobají se kapce vody, která opět a opět dopadajíc dovede rozhlodati i tvrdou skálu. Skálu nevědomosti, občanské i politické zaostalosti, kulturního úhoru a mravní úhonnosti.

Jsem přesvědčen, že moje 25 letá práce a působení „Osvětou lidu“ na českém východě a severovýchodě nebyly nadarmo, že vyoraly na poli politickém, kulturním a sociálním brázdu, která zkypřila a zúrodnila východočeskou půdu pro mnohý pokrok, pro mnohý dobrý počin (kolik jich jen vzešlo na nezapomenutelných pondělních večerech našeho Pokrokového klubu!), z něhož ovoce snad teprve vchází nebo ještě vzejde dnes, kdy jsme dosáhli vytoužené mety: svobody a samostatnosti československého národa.

Přetištěno z:

       Alois Hajn: Život novinářův 1894 - 1930, Výběr článků, feuilletonů, řečí a projevů I, Praha 1930, s. 88 – 93


O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem