Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
22.05.2021 14:00

Komentovaná vycházka Stezkou Viléma z Pernštejna

Sraz před Zelenou bránou. Koná se v rámci 500 let renesance ve Východních Čechách

typ akce: Výlety do historie

12.06.2021 14:00

Komentovaná vycházka po Zámeckých valech

Sraz na Příhrádku. Koná se v rámci 500 let renesance ve Východních Čechách

typ akce: Výlety do historie

04.09.2021 14:00

Komentovaná vycházka Stezkou Viléma z Pernštejna

Sraz před Zelenou bránou. Koná se v rámci 500 let renesance ve Východních Čechách

typ akce: Výlety do historie

09.10.2021 14:00

Komentovaná vycházka po Zámeckých valech

Sraz na Příhrádku. Koná se v rámci 500 let renesance ve Východních Čechách

typ akce: Výlety do historie

13.10.2021 18:00

Pardubice za Pernštejnů

Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce. Koná se v rámci 500 let renesance ve Východních Čechách

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

K OSUDŮM HUSOVA POMNÍKU V PARDUBICÍCH

obrázek k článku V roce 1915 - v roce 500. výročí upálení M. Jana Husa v Kostnici - měl být v Pardubicích odhalen jeho pomník. Pro jeho postavení byl vytvořen spolek, u nějž však zatím neznáme datum jeho vzniku ani se nám nezachovala jeho agenda.1) Víme jen, že duší spolku a pravděpodobně i ideovým otcem myšlenky byl pokrokářský novinář Alois Hajn (1870 - 1953).2) V předsednictví spolku se vystřídali starostové města Františka Kuchynka a ing. Josef Prokop.

Byl osloven významný český sochař Stanislav Sucharda (1866 - 1916), aby připravil umělecký návrh. Nestalo se tak jistě náhodou. Sucharda, rodák z Nové Paky, byl jednak synem tvůrce prvního Husova pomníku v Čechách (jeho otec Antonín zhotovil r. 1872 tento pomník pro město Jičín), ale byl též absolventem pardubické reálky, již ukončil jako žák ředitele Jiljího V. Jahna, jenž byl jeho oblíbeným učitelem.3) Je známo, že St. Sucharda se účastnil též umělecké soutěže na pomník M. Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze, v níž však 20. prosince 1900 zvítězila práce Ladislava Šalouna.4) Dotazem v Archivu Národní galerie v Praze jsem zjistil, že se tu nachází rukopis přednášky St. Suchardy v Pardubicích (bohužel nedatovaný), týkající se připravovaného pomníku pro město a jeho ideového řešení.5) Děkuji tu vedoucímu Archivu NG v Praze p. doc. dr. Vítu Vlnasovi za možnost získat fotokopie rukopisu přednášky a pořídit pak její přepis, který následuje v příloze mého článku.

K dokončení a odhalení Husova pomníku však v našem městě bohužel nikdy nedošlo. Vysvětlení si lze přečíst v revui „Naše doba“: „...oznamuje Spolek pro postavení pomníku Husova v Pardubicích, že vzhledem k neutěšeným poměrům hospodářským a finančním jest nucen odložiti uskutečnění pomníku. Pardubický spolek jistě nedopustí, aby umělecké dílo Suchardovo zůstalo nevytvořeno.“6) Mistr Stanislav Sucharda však již roku 1916 (v noci na 5. května) zemřel. Shodou okolností v té době právě pracoval na modelu Husova pomníku pro Pečky, jenž pak realizoval jeho bratr Vojtěch (1884 - 1968). Suchardovy pomníky M. Jana zdobí ještě podkrkonošskou Železnici u Jičína a náměstí v Žebráce.

Pardubice získaly jen v prostoru Vinice t. zv. Husovu lípu vysazenou Okrašlovacím spolkem na výzvu Osvětového svazu v jubilejním roce 1915, opatřenou kamenem s pamětním nápisem. Najít jej však dnes již nelze. Nejvýraznějším uctěním Husovy památky v našem městě se tak stal vlastně sbor Církve československé husitské slavnostně otevřený na Olšinkách před 72 lety - 27. května 1928, (autorem projektu byl pardubický stavitel Ferdinand Potůček). V letech 1922-42 pak v našem městě pracoval místní odbor Husova fondu pro podporu nemajetných studentů vysokých škol.7) Byl ustanoven 12. října 1922 a působil až do svého zrušení 4. prosince 1942. Jeho agilními činovníky byli např. ředitel Občanské záložny v Pardubicích A. Čížek (jeho první předseda), dále advokát JUDr. S. Lipčík, ředitel J. Roubal, prof. J. Faus, JUDr. P. Thein a J. Roček (za ASP), V. Grus, JUDr. V. Hrbek, soudní rada JUDr. V. Červenka, ředitel reálky dr. A. Blahout, prof. V. Vosyka a další. Dnes připomíná Husovu památku ve městě též ulice na Židově.8)

 

Poznámky:

1) Státní okresní archív Pardubice ji nemá ve svých fondech. V dalším vycházím z článků PaedDr. F. Dosoudila v Pardubických novinách 4. 7. 1996.

2) Viz o něm můj článek ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka č. 7 a 8, ročník 1998.

3) Bedřich Slavík: U Suchardů, vyd. KRUH 1973, s. 50

4) Zdeněk Hojda - Jiří Pokorný: Pomníky a zampomníky, vyd. PASEKA Praha-Litomyšl 1996, s. 79-91. Viz i fejeton „Pomník Husův“ v Národních listech 7. 8. 1904, č. 217, s. 1-2.

5) Archív NG v Praze, fond S. Sucharda, AA 3040 - IV/a (40 stran). Viz i dopis doc. dr. V. Vlnase autorovi ze 4. 9. 1997.

6) Revue Naše doba č. 4, 20.4.1915, s. 374.

7) SOkA Pardubice, fond: Místní odbor Husova fondu v Pardubicích, kronika fondu.

8) V komunistickém období nesla jméno J. Jägermanna. Po listopadu 1989 jí byl vrácen původní název.

Poznámka redakce: V roč. 1999, č. 5-6 (s. 175-182) jsme přinesli článek M. Klimpla „Korespondence kolem pomníku, který nebyl nikdy postaven“ osvětlující bližší okolnosti kolem nerealizovaného pomníku M. Jana Husa v Pardubicích.

PŘEDNÁŠKA SOCHAŘE STANISLAVA SUCHARDY O POMNÍKU M. JANA HUSA

PRO PARDUBICE

Spolek pro postavení pomníku M. J. Husi v Pardubicích obrátil se k sochaři Stanislavu Suchardovi, který svoje studium vyšší reálky v Pardubicích konal, aby pro město Pardubice provedl vhodný pomník M.J.H.

Přání tomuto sochař S. vyhověl, navštívil město Pardubice a využitkoval vzácného pochopení pro nutnou uměleckou volnost, s jakou mu vyšel spolek vstříc tím, že mu dal několik míst pro jeho práci k disposici. Sochař předvedl model pomníku Husova tomuto spolku v obrazech chioptikonových a doprovodil je výkladem. Přednášku tuto obsahující i řadu dokumentů o památkách po M.J.H. a o jeho působení mohu proslovit.

Dovolte mi malý úvod.

Chtěje si uvésti přesné měřítko, vztyčoval jsem nedávno na náměstíčku vilové čtvrti v Bubenči, městskou radou mi danou k disposici, silhuetu Bendlova pomníku, který tam příštího roku postavím. Ekipáží přijíždí majitel villy, která mému pomníku má býti pozadím. Oboří se na mne: „ Co tady stavíte? Až pojedu möbelvagnem, shodím Vám to - celou vilku mi zakryjete“ - a více podobných líbezností bylo mi vyslechnouti. A to je z části duch dnešní společnosti moderní.

Není bohudík převládajícím, znám ze svého uměleckého života krásné příklady lásky k umění, kde umělecké dílo opravdu rozzářilo nebe těch nejprostších lidí, podávajíc jim radost a útěchu. Ale přece to bolí, a bolí tím více, ohlédneme-li se po naší minulosti.

Vzpomeňme jen našich měst, vesniček, křižovatek cest, vždy nalezneme zvlášť z doby barokní aspoň jednu sochu světce, kapličku, kříž, sloup a jiné památky. Bývaly stavěny na svoji dobu velkým nákladem, nešetřeno penízem, nešetřeno práce a píle.

Tak uctíval člověk zbožné doby 18. věku miláčky svoje. Všichni věřící zajisté znáte kult Božích muk u pražské Panny Marie Vítězné na paměť zničení naší samostatnosti vztyčené - po všechny ty morové sloupy a jiné památníky, co je minulé století po zemi vyselo.

Vzpomínám mimochodem, jaký rozruch vyvolala kdysi v Praze odvaha vídeňské bankovní jednoty - vlastně sochaře Metznera - který tesal svoje sochy tvoříc v žule (stojí na počátku Příkopů u Václavského náměstí). Všady se o tom mluvilo, a nikdo víc nevzpomenul, že po všem českém venkově, kde žula je domovem, stojí žulové kříže a jiné památky, že v Polné mají celá Boží muka o 12 sochách vesměs ze žuly provedená.

V naší minulosti zračí se činy veliká láska k umění. I Vaše staré město má svoje památníky - má poklady dob Pernštýnů, je nutno opatrovati jako oko v hlavě, má svoje velká Boží muka na starém náměstí, má celou řadu výzdob domů, na něž Pardubice mohou být hrdy. To vše však až z doby do 18. století.

Stavíme-li paralelu 18. a 19. století, ocitáme se ve velkém neprospěchu!

A všechna zodpovědnost a vina tohoto nepoměru spadá přirozeně na nás - uvědomělé Čechy - kteří jsme převzali otěže kultury do svých rukou. Člověk 18. věku - stavě náboženské pomníky - stavěl jen oltáře svému přesvědčení a citu.

Uvažujeme, jak my splácíme svoje dluhy době a lidem, kterýmžto vděčíme za všechno svoje dnešní národní bytí!?, jak uctíváme my ten ohromný význam činů buditelů - křisitelů i horlitelů našeho jazyka - jejich zápasů za naše práva národní i politická a konečně i těch mučedníků ať moci, ať krutosti prostředí - vzpomínám Havlíčka a Němcové - bez jejichž práce a obětí by české slovo nezvučelo tam, kde dnes se rozléhá.

Město Pardubice s okolím splatily svůj dluh br. Veverkům, vystavělo stánek dramatickému umění, měšťané zdobí svůj dům uměleckými výtvory. Dnes stojíme před okamžikem, jenž má rozhodnouti, jak vzdáti úctu památce M.J.Husa.

Proč pomníkem oslavujeme Husa my - v dnešní nábožensky indiferentní době, když učení Husovo chová v sobě tak mnoho středověkého. Odpověď na to dal nám jednak Historik, jednak doba naše sama. Prof. Pekař pojednávaje o oslavách praví:

Hus nebyl jediným hrdinou a jediným mučedníkem velikého zápasu českého za mravní a náboženskou reformu. Byli před ním, vedle něho i po něm jiní, někteří originálnější a milejší, jiní mocnější a duchaplnější. Hus dal však jméno českému hnutí reformačnímu, on to byl, jenž slovem i perem přispěl nejvíce k tomu, že touha i druh reformy zaujaly mysli celého národa.

V době Husitské je velký vševládný Řím české duši místem spuštění a hříchu. Sídlem pravdy Páně je nyní Praha a země česká. A z Prahy vychází na západ kazatel slova božího, aby na velkém koncilu církve římské bránil toto stanovisko, zastával a propagoval českou pravdu Páně, hájil ji na veliké tribuně evropské, před shromážděním celého křesťanstva i před králem římským.

Žádný národ křesťanský nemá podobné doby ve svých dějinách, žádný pokus náboženské reformy nemůže rovnati se našemu svou silou opravdovostí a svatého zanícení v massách národa.

A pro nás Čechy má Jan Hus význam ještě zvláštní - je jedním z hrdin tisíciletého zápasu našeho za zachování a svobodný vývoj individuality národní.

Století husitské je velkým svátkem myšlenky národní, bohatým rozvojem a triumfem našich aspirací v životě státním i duševním.

Hus sám zůstavil sobě nejmohutnější památku vlastní svou prací - životem svým - svojí smrtí.

Mluvil přívalem lásky, aby vzbudil víru k novému životu. Vzal naši českou hlavu hořící myšlenkami a nejistotou do svých dlaní a položil ji měkce na svá prsa.

Rozžehl a rozdmychal ve svém nitru celé požáry a sám se všeho zřekl pro pravdu svého přesvědčení.

Bláhová světská i duchovní moc uvrhla i popel Jeho do vody Rýna - ale z hranice Husovy rozlétly se do věčnosti vrstvy nového života.

Jakým mohutným dojmem působí kraj jeho zrození. Zašel jsem tam letos, kdy mi bylo určeno pro Vás pracovati Husa.

Hledal jsem spojitost jeho bytosti s jeho krajem, kdo nezná, nepochopí sílu českého jihu. Je to kraj, kde nádhera popudů a vznětů je skryta v hutném tichu - v divném tichu - ve kterém rodí se myšlénky až bolestně těžce.

Rodný dům - nalezl jsem tu chudou malou chýši - malou světničku, malý krb, okénko, otvor knihovny, nic víc, a přece jsem nalezl to, co jsem hledal.

Prostota, přímost - a tvrdost základu jeho duše. A vybavoval jsem ze vzpomínek posvěcená místa jeho kroků. Viděl jsem kapli betlemskou - Kozí Hrádek - odtud zasníval kdysi Jeho káravý a napomínající hlas, viděl jsem Horu Kutnou, v níž zvítězilo právo českých mistrů vysokého učení, jeho odvahou a přesvědčením hájené.

Viděl jsem ostění jeho pražského bytu, jeho obydlí v Kostnici značené dvojí deskou pamětní, viděl jsem - zdi Jeho žaláře a potom tu dlouhou řadu topolů vroubící poslední jeho cestu až ku kameni na místě jeho smrti vsazeném.

A řeknete - li snad: proč týčit pomník - je-li tolik památek a viditelných znamení jeho života?

Odpovím Vám:

Dnešní člověk přímo elektrického vývoje nemá ani tolik času, aby vlastníma očima bod po bodu, krok za krokem stopoval všech těchto významných míst jak pro kulturu tak pro cítění jednotlivce.

Dnešní člověk, byť i chápal nutnost, nenalézá času ku přečtení nejen jeho, ale ani všech zpráv, jež historie postupně nám o Husovi podává.

A k čemu třeba dlouhé doby, ať je tím míněno studium prací historiků a kroníkářů nebo stopování literárních děl básníků a dramatiků, jimž po boku stojí i dramatičtí umělci se vším, co divadlo žádá - to v souhrnu a rázem podá obrazem a duší umělecké dílo výtvarné.

Ono zastaví, přivolá, vyburcuje možná pozornost, zhutňuje pro jediný pohled podstatu života i význam oslavence.

Proto byly a budou stavěny Husovi pomníky.

V Čechách byl první postaven r. 1872 a jest pro mne jistě zajímavo, že je to práce v modelu i v provedení mého otce.

Stojí v Jičíně - mimochodem podotýkám, že zúčastnilo se i kněžstvo, aby bylo jasno.

Potom na několik desítiletí usnula všecka snaha, až výrok českého šlechtice - knížete Švarzenberka, stavícího proti vepsání jména Husova na desce budovy Musejní, vyvolal v národě hnutí, jehož konečným cílem bude veliký H. pomník v Praze na náměstí Staroměstském. V Německu na velkém pomníku Lutherově ve Wormsu staví sochu Husa - a u nás v Čechách teprve později.

Celá řada českých měst a dědin vzdává hold Husově památce, z význačnějších jmenuji Kolín, v němž promlouvá přítel Bílek a Hořice, jež budou hostiti druhého Husa Šalounova. Nyní Pardubice na pamět pětistyleté mučednické smrti Mistrovy vsazují svůj květ v kytici národem vděčně uvitou. Poctili jste mne úkolem vytvořiti pro Vás Husa a podujímám se té poctivé práce s hlubokou vděčností a zodpovědností.

Jedná se o pomník.

Co má býti podstatou každého pomníku?

Vizme dávné doby. Antika řecká, doba, v níž umění sochařské dostoupilo svého nejvyššího vrcholu, vytvořilo si svoje zcela určitě sochařské představy, svoje určité umělecké typy. Není třeba zvláštních odborných vědomostí, abychom ihned poznali Zeva, Minervu, Heraklea, Hefaista.

Doba římská pozdější zrodivší typy křesťanských světců vytvořila stejně určitě a jasně typ toho kterého svatého. Nejsou to jen použité emblémy klíče sv. Petra, meč a tiára sv. Pavla, ale je to přímý jakýsi zákon vnějších gest silně se uplatnivší. A tak tomu bylo v umění dál a dál.

Vzpoměňme jen našeho Jana Nepomuckého, máme jich v Čechách na tisíce - všady stejný pohyb, kříž v ruce, prst u rtů.

Nehledám rád v Němcích pravdu, ale na jedno charakteristické musím poukázat, chtěje Vám zjasniti podstatu typu pomníku.

Němci vyvinuli přímo kult pomníku Bismarkova. Staví jeho věže, dílo čistě architektonické, a ještě více přímých pomníků podobiznových. Každé větší město má je v kameni či bronze. A hle, ustálil se tam jistý typ, opomíjející vědomě naturalistickou pravdu života, která dosud v paměti Bismarkových současníků žije.

Sochař zachovává tvář jen ve velikém jejím významu - zdůrazňuje v ní. Jeho čin řadou přehnaných rysů, jež doprovází pak železným brněním, ohromným mečem, jaký Bismark nikdy nenosil, provází jej orlem u nohou, který jej nikdy nedoprovázel. Ale v tom uměleckém díle je zobrazena síla jeho vůle, železného kancléře, jemuž Německo děkuje za svoje zcelení - svou politickou a národní moc.

Tedy jasno: Vytvořiti typ oslavence je úkolem pomníku. V našem případě jedná se o pomník Husův.

Úloha jest komplikována okolností, že neznáme pravé podoby M.J.H. - ač žil v době, kdy umění i ve své absolutní stylovosti obíralo se podobiznou tuším až do naturalistické pravdy a zachovaly se nám také portraity ať plastické, ať malované mnohých starších Husových součastníků, nejen králů a jeho manželek, jako Karla IV., Václava IV., Sigmunda, ale i osob z jejich okolí, jich rádců, jako Matyáše z Arrasu, Petra Parléře, Arnošta z Pardubic a konečně i mnohých nevýznačných Pražských kanovníků. Vysvětlit to možno faktem, že prvotní základ husitismu - blížící se až k obrazoborectví - nepřipouštěl ani oslavu světské podoby - a pak nutno také uvésti, že při snaze církve Kristovy o vyhlazení památky „kacíře“ Husa mnoho jich zbýti z té doby nemohlo.

Vracím se k Husovi.

Nejstarší vyobrazení Husovy osoby nalézáme v kronice Richenthalově. Je jisto, že Richenthal sám byl členem Kostnického koncilu, není ale známo, byl-li jeho účastníkem i ilustrátor jeho kroniky, která vyšla v prvním vydání r. 1483, v druhém pak v roce 1536. Richenthalův 1. obraz znázorňuje v horní části odsvěcení M.J.H., v dolení cestu jeho k popravišti. Tento druhý výjev nalezneme v kronice ještě jednou.

Dřevoryt z pozdější doby po vlivem illustrátora kroniky vyvstalý zobrazuje tyto výjevy.

Vidíme zde vesměs Husa bezvousého, což odpovídalo by i historické pravdě. Hus jako přísný katolík dodržuje zákonů pro kněze platných. Asi nenosil vousů právě tak jako nosil ritem předepsanou pleš, (Vzpomínám tu, že do roku 1909 neznali jsme ku příkladu ani pravé podoby druhého našeho velikána - Komenského. I jeho obraz měl býti vyhlazen z naší paměti - a jedině tragická okolnost jeho vypovězení zachovala nám věrný jeho portrait za jeho pobytu v Amsterodamě v r. 1658 dle přírody malovaný.

Nalezen byl náhodou při dražbě uměleckých děl Adrienna Owense a zakoupilo ho amsterodamské muzeum. Jest litovati, že veliký tento poklad nepřešel v naše ruce, ale zjevení pravé Komenského podoby zachováno nám bude ve věrné aspoň reprodukci. (konec vsuvky - pozn. J. K.) což zcela jasně dokazují slova „relace o při a umučení M.J.H.“ Petra z Mladenovic - jenž jako sekretář pana Jana z Chlumu byl očitým svědkem celé kostnické události. Praví k odsvěcení Husovu:

„Přistoupili k porušení pleše jeho - a když jemu pleš na 4 strany, totiž na pravo a na levo - napřed i v zadu porušujíce nůžkami prostřihli“. Doklad tedy absolutně jasný.

Ještě mince pocházející ze 16. století původu asi jáchymovského, ražené na památku upálení M.J.H. - přinášejí na reversu reliéf odpovídající současným popisům upálení - ale v aversu vystupuje již jasnou podobizna Husova s vousem.

Otázku - kdy vznikl tento typ nejrozšířenější ano nejobecnější - typ bradatého kněze - snažil se zodpověděti v letošním ročníku Zlaté Prahy K.B.Mádl. Soudí na základě souboru dřevorytných portraitů vynikajících osobností středověku a renaissance, jež vyšly r. 1587 ve Strassburgu a kde je i Hus a Jeroným, že typ tento vyšel z dílny Hanse Holbeina staršího, kterýžto v letech 1515 - 1532 byl v Basileji domovem.

České umění má nejkrásnější vtělení Husa v kancionálu Litoměřickém. Tato pro nás vzácná reliquie veřejnosti je ovšem málo známá a proto chci na ni upozorniti. Kancionál tento pořízen byl asi nákladem horlivého kališníka purkmistra českých tehdy Litoměřic p. Václava z Řepnice, neznámým písařem i illuminatorem v letech 1511 až 1517. Předvádím Vám, že znamenitá toho památka českého umění list Husův, jejž popisuje vydavatel monografie o české miniatuře prof. Chytil následovně:

Tak zobrazoval M.J.H. český umělec.

Ještě roku 1563 tiskne se česká Postilla Husova s obrazem Husa bezvousého. Ale za necelých 24 roků přichází z Němec Husova podoba s vousem a jest to tedy ona doba hnutí reformačního, doba oslavující Husovu památku, která tím vlastně vytvořila Husův typ. Tento typ se pak nadále uchoval - a byl obzvláště ve století 19. silně rozšířenou novinkou zevšeobecněn. Přechází do všech kronik národního probuzení a na dlouhý čas zatlačil typ prvotní - ba stal se v nejvlastnějším slova smyslu populárním tak, že i naše kritická doba přijala jej ochotně, nalézajíc v něm žádoucí typ heroický. Typ tento přijal i Brožík pro svůj obraz Mistr Jan Hus před koncilem v Kostnici.

Typ ten samozřejmě zachovává protestantské Německo - upozorňuji na pomník ve Vormsu i znamenitý obraz Helqiustův.

Typ ten zachovává v zásadě nejpopulárnější český malíř Aleš i Bílek na kolínském svém pomníku. To však je pouhý typ, který zajisté důležit, ale ne hlavní pro podstatu pomníku. Úkolem tohoto jest vytvořiti typ oslavence v celém jeho významu pro nás Čechy minula, dneška i budoucna - vytvořiti typ Husa pro kulturní význam povšechný.

Stavíme pomník. Nezdobíme stěnu historické místnosti - neillustrujeme stránku kroniky. Vzdáváme úctu celému velkému zjevu a proto musíme objeviti také celý veliký jeho význam. Musíme se vymknouti každému jednostrannému směru a názoru té které doby a také historickému detailu, okamžiku lidského života, byť i tomu nejvýznačnějšímu. Musíme se povznésti nad ohraničení času, ale podati veliký, silný a velebný celek. Tedy ne kazatele lidu - ne obhájce pravdy Páně před forem církve, ba ani velký okamžik jeho lidské smrti, zhroucené, řetězy na hranici připoutané tělo nesmí nám zastíniti cestu jedinou - jíž dnešnímu umělci jest se bráti - cestu vedoucí k vyjádření Husa celého v plném jeho širokém významu.

Měla-li doba Brožíkova oprávněnost vyzvednouti jediný okamžik historickým obrazem, naše doba pro pomník ji už nemá.

A tak jsem se díval na Husa a na tomto podkladě pracoval jsem také už svůj návrh k soutěži pražské.

Ač pokroková kritika se vyslovila tehdy pro moji práci - nebyl jsem jury přijat. Zvolena práce sochaře Šalouna, kterýž v postavě Husově vylíčil okamžik smrti na hranici.

Doba však sama dala mi nejlepší zadostiučinění.

Šaloun během provádění své práce opustil svoji doporučenou konkurenční sochu a přiklonil se k názoru novému, jda za metou celkového pojetí Husovy bytosti tak, jak - opakuji- je dnešnímu sochaři jedině jíti možno.

Tak objímá Husa i Bílek vytvořivší svůj „Strom, který bleskem zasažen po věky hořel“.

Bylo by pochopitelno, kdybychom na posvěcení jeho činů místa stavěli Jeho sochu s přímým k nim vztahem.

Tak ku př. do Hory Kutné - Husa původce dekretu kutnohorského, ale i zde nutno si říci, že by to byl kompromis k datailu jeho života a ne život jeho celý, kterým nám všem veliký cíl. Světlý jeden paprsek - ale plná jasná záře všeho jeho světla.

Dnes tedy přicházím ke slovu sám.

Nebylo lehko zpracovati v sobě znova vše, co prošlo duší při tvoření činu takového významu, jakým je zbudování pomníku, který nás všechny přetrvá. Chci Vám podati obraz své cesty. Je to zvláštní!

Husův tak průhledný, prostý život, jeden ze všech jasné doby gotické, možná promítati několika směry.

Jeho život jako jeho význam.

Je to však jen důsledek rafinované naší doby, dávané nám možnosti pozorovati i člověka takové křišťálové jednotnosti i prostoty, jakým je Hus sám z několika hledisek.

Pojímám tedy výzvu konkurenčního návrhu, jímž zobrazuji v dolení části moc církevního absolutismu stojícím knězem, k němuž plazí se a před nímž sklání se všechno křesťanské lidstvo.

Nad tuto bídu středem ční gigantická postava cílevědomého, přísného Husa.

Jako probuzení duše z věčného spánku se ta hlava na Vás dívá. Svojí výškou vynáší se nad každou slabost, ukazuje cestu vždy k těm nejvyšším a vysokým vrcholům. Ční tu mohutný a silný, vzdorující všem mocem lidským, až do krutosti pevný ve své podstatě živlu, bohatý na světlo a krásu, prostý jako horský pramen.

Pomník tohoto významu hodí se pro velké město. Připravoval jsem ho přímo pro střed Vašeho velkého náměstí, aby svými vyvinutými hmotami tvořil kontrapunkt Vaší nejkrásnější památce architektonické - Zelené bráně.

Doporučil bych Vám ho i dnes v případě, že by bylo možno získati jak vhodné místo, tak i náklad k postavení tohoto kolosu potřebný. Dosahoval by tedy výšky 10 metrů a spotřeboval by více než sedm plných vagonů kamene.

Výbor ať rozhodne sám pro památník, budovaný pro 2-3 staletí anebo pro některou z jednodušších prací, kterou Vám podám v obraze, kteréžto provedeny z nezdolných materiálů žuly a bronze přetrvaly by věky.

Volný prostor náměstí dovoluje nám obejít celý pomník a tak uzříme na straně levé úpadek národa. Po době nejvyššího rozkvětu času Husova uvidíme prchající sílu jeho nezadržitelným proudem české krve za hranice vlasti vypovězené.

V pozadí pak prostý památník, který by hlásal data o pomníku. To byl můj Hus již z roku 1900. Hus mravokárce doby, ne jako kazatel a tvůrce Postilly, ale přímý prudký proud síly, která ho zanesla až na kostnickou hranici.

Nástupem práce vymanila se mi vzpomínka na Boží Muka - pomníky 18. století - a pro sebe, pro svoje přesvědčení provedl jsem si skizzu „Husových muk“.

Z trnové koruny, za niž život vsadil, vyniká a k nebi se pne duše Husova.

Střeží ji jeho veliké vlastnosti: oddanost, zbožnost, obětavost, s jakou dal svoji krev za život vnitřní a vytrvalost jeho víry ve vítězství boží pravdy na zemi.

Vyrůstal jsem při tomto návrhu a podávám Vám jeho obraz jen, abyste nahlédli do duševní dílny tvořícího umělce, a také proto, že mi z něho vysvitl další můj návrh.

Složitost jeho připomenula mi prostotu Husova zjevu a tato uložila mi vytvořit prosté dílo.

Upustil jsem od provázejících soch a pronikal k jedinému středu - Postavě Husa samotného.

Další cestou za zjevem tanoucím mi na mysli pod dojmem studia jeho díla, provedl jsem sochu Husa kotvícího v Písmě. Proveden v pískovci bude zdobiti malé městečko Železnice, kde ho v r. 1915 postavím.

A tento člověk Písma - zrodil Husa Vítězného.

Dohořela hranice, kterou sám sobě zapálil. Na níž sebe tělem zničil, neodvolávaje svého učení.

Pět set let minulo v čase, kdy jeho popel přijaly Rýnské vlny. Všechna církevní i světská moc pracující o zániku jeho památky ztroskotala.

Ční zde, hrdý vítěz nade všemi.

Hus, prostý věřící člověk, volající vstříc všem Kristovým nástupcům svoje „odvolávám se ke Kristu“, ten zbožný Hus, zvítězivší nad pomíjejícností světa, nabyl jistě ve svém světu odměnu u víře v lepší věčný život duše po smrti. Zde jest vznášející se výš a výše v úpěnlivé modlitbě za vítězství pravdy.

Zavalí Vás má myšlenka jakéhosi Nanebevzetí. Jste zvyklí přijímati možná jen hmatatelná fakta.

Ale není ani nová. Jest toliko vypadající z dnešního běžného uměleckého projevu.

Vzpomeňte na list kancionálu Litoměřického. Zbožná mysl českého bratra, illuminatora zobraziti historický děj upálení M.J.H. rozhodla. Musel i svému vnitřnímu citu dáti projevu. Jenom nebyl list tento jen listem kancionálu, ale přímo apotheosou - glorifikací svatosti Husovy.

Ku zdůraznění připomínám, že i smrt Jeronýma v tomto kancionálu stejným způsobem jest vypravena.

I jeho čistá duše vznáší se do nebeských výšin - Kristu v náruč. Umění nezná zdánlivých pout zvyklostí - nesmí jim podléhat.

Pomník Nanebevzetí bylo by možno umístiti ve středu Vašich parků, ať na náměstí Žižkově, ať na náměstí v ose divadla. Je to výtvarně prostá, jednoduchá, k výši se pnoucí linie, která by sama o sobě mluvila - bez nápisů - bez dat. Ať už v provedení na podstavci románské hlavice, znázorňující jakési kotvení Husovo v předcházející kultuře českého ducha, ať ve druhém způsobu - vystupujícího zjevu nad korunu trnovou.

Obě provedení pojila by se dobře s Vaším divadlem, svojí štíhlou linií by nijak toto netarasila a parku, velikému volnému prostoru před divadlem dala by dostatečně mohutný a viditelný střed.

A konečně stavím před Vás Husa objímajícího všechno lidstvo, velikou láskou, s jakou nás chtěl vésti na cesty pravé a bezpečné.

Husa, symbol prostého života cele se podávajícího.

Zde je všechna moje práce ve skizzách, v rozvrhu celkového pojetí. Poctili jste mne vzácnou důvěrou.

Splácím Vám je otevřením svého nitra, svého srdce.

Podávám Vám celý vývoj vnitřní i zjevní svého díla od počátku po dnešní den, kdy se ocitám před největším pro umělce okamžikem: viděti vyzrávání, ztělesnění svého snu.

Volte jeden z objektů, bychom pak spolu ruku v ruce spěli k jeho uskutečnění.

Jsem tak šťasten, že jsem si svoje jméno vepsal v příští časy pracemi, jež v bronzu raženy i lity, rozlétly se po Čechách i cizině. Pomník Palackého vystavěli v Praze s jeho významnými detaily, sochou oslavence, sochou Bílé Hory, bolestného znamení našeho bytí, pomník Komenského v Nové Pace, vedle celé řady prací jiných jsou plody mojí práce.

A přece toužím viděti ztělesněný sen svůj v Husovi ve Vašem městě, v kterém jsem prožil svoje krásná léta studentská. Dávám Vám vyhodnotiti, Vám, kteří mne sledujete, mluvím k Vaší duši, radím se s Vámi. Hledám, sleduji Vaše záchvěvy, aby naše společná práce vyrostla v opravdu hodnotný čin našeho dnešního českého kulturního života.

To jednoduše za své paměti s výborem projednám a tak Vám vyhovím. Dodnes pracoval jsem poctivě na návrhu, ale - dnes rozhodne se přesný jeho směr a v té chvíli povede všechno moje úsílí k prohloubení detailu a vtělení jeho v přesnou Vámi zvolenou formu.

Pomník nás všechny daleko přetrvá - uvědomte si všichni tyto velké cíle.

Splníme veliký dluh světlé památce M.J.Husi, ale konáme i velký zodpovědný čin vstupem před výzvu naší dnešní doby.

 


O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem